KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Benátské bienále, prestižní mezinárodní přehlídka současného umění, pozvolna uzavírá svůj padesátý šestý ročník. Letošní ambiciózní, přitom citlivě zvolené téma, All the World’s Futures, naznačuje, že umělci a kurátoři tu hodlají přispět k vizím chodu světa.

Mám rodinného příbuzného, vědce, který se skutečně trápí (ne)strategickými a nesystémovými kroky naší společnosti. Sám přitom rozvíjí a snaží se prosadit, ze své pozice jednotlivce stojícího vně vlivných skupin, určitá řešení alespoň dílčích problémů. Opakovaně je přitom vedle politiků, rozličných aktivistů a šéfů institucí zklamáván umělci, kteří, podle něj, často vyplýtvají svůj kreativní potenciál k estetické hře v rámci úzké subkultury. Přestože se spolu zdaleka ne vždy shodneme, na bienále jsem jel v podobném očekávání řady angažovaných sociálních projektů, strategií nabourávajících třeba samotné dispozice a řád této přehlídky. Tím samozřejmě nemyslím pouhý přesun instalací na jiný ostrov nebo do jiného paláce.

Smlouva o důvěře

Protože má očekávání nebyla uspokojivě naplněna, rozhodl jsem se ten nenaplněný potenciál ukázat prostřednictvím skutečně fungujícího díla Adriany Piperové. Nevím nyní, co je horší, jestli to, zda mi čtenář uvěří, nebo věřit nebude mou neinformovanost. Skutečně jsem se teprve po této úvaze dozvěděl, že Piperová byla za svou realizaci na bienále oceněna Zlatým lvem. Dohání porota dobře mířeným oceněním to, co nezvládla přehlídka jako celek? A jaké světlo to vrhá do našich mínění o významu cen obecně?

Vždy budu vážně myslet to, co říkám. Budu dělat to, co říkám, že budu dělat. Budu neprodejný. Banalita? Samozřejmost? Ke každému z těchto tří prohlášení vytvořila Piperová smlouvu. S pomocí úřednice za přepážkou smlouvu vyplníte, čímž se zavazujete k plnění vybraného prohlášení. Smlouvy budou berlínskou institucí archivovány po dobu sta let.

Ani Sýrie, ani uprchlíci, Ukrajina, asijské trhy, ani náboženství, ani makové diktátorské režimy – obecná smlouva o osobním jednání. Všechny tři přepážky mají nad sebou příslušný viditelně vyvedený zlatý nápis a na pultu formuláře k rozebrání, takže na to, abyste byli konfrontováni s výzvou k výše citovanému jednání, nemusíte rovnou smlouvu podepisovat. Už jen vyslechnutí výzvy k podepsání smlouvy z nás činí spoluúčastníky, každý sám zaujímá postoj, tak či onak je nucen odpovědět si na smysl a realistický potenciál takových požadavků. Požadavky přitom nejsou vysloveny k lidstvu, veřejnosti, společnosti, ale právě, použitím smlouvy s jedincem, ke každému zvlášť.

Adriana Piperová (1948), umělkyně, filosofka, první profesorka filosofie afroamerického původu v USA, tu formálně vychází z konceptualismu šedesátých let, v němž se výtvarné dílo zbavuje estetického těžiště a místo tradičních výtvarných materiálů využívá informace, ideje a práci s nimi. Konceptualisté se tak vymezili vůči citovým exhibicím zejména abstraktních expresionistů. Převzali analytické postupy vědeckých zkoumání, sociologických průzkumů, formulace zpravodajských skupin. Nicméně autorka tento historický model transformuje. Zdrojem naší aktivace a spouštěčem zážitku se tak stává kontrast mezi chladnou administrativou uzavření smlouvy a ryze osobním či osobnostním projevem individua, kontrast mezi žertem a vážností, mezi racionálním výzkumem a emotivním apelem.

Aktéři a diváci tragického příběhu

Doslova funkční je právě absence jakékoli exprese v působení díla. Díky tomu hned divákovi nenaskakují předsudečné obranné mechanismy, jimiž automaticky odrážíme všechny moralisty, kazatele a vychovatele. Vždyť „chovejte se slušně“ dokáže uměleckými prostředky, aniž by se zdiskreditoval, říct už jen brněnský streetartista Timo. Právě proto, že je to tak banální a (ne)samozřejmé.

Podobnou práci s postupně odhalovanou emocí nacházíme v konceptuálních instalacích Jána Mančušky. Autor pojednává tragické příběhy neosobním způsobem. Jak uvažuje teoretik Tomáš Pospiszyl, Mančuška znejišťuje hranici mezi divákem a aktérem tragického příběhu tím, že oba dva nechává nahlížet situaci zvenčí. Diváka, protože ten přistupuje k neznámému dílu, v němž teprve postupnou analýzou odhaluje silnou emoci. Pro aktéra příběhu zase Mančuška využívá efekt obranného psychického mechanismu, jakéhosi „vykolejení mysli“, což mu umožňuje stresovou situaci zkoumat, glosovat, jako by se netýkala právě jeho. Jsme i my vykolejení? Aktéři tragického příběhu, kteří glosují zvenčí jakousi žertovnou výtvarnou akci?

Vy jste podepsali? Něco tak samozřejmého, jako že co řeknete, že uděláte, to skutečně uděláte? Samozřejmě, je to hra, ale představte si, proboha, že to někdo vezme vážně! Fenomén smlouvy tu tvoří celou významovou vrstvu. Kolik máte aktuálně platných smluv? Leasing, hypotéka, předmanželská smlouva, pojištění, věcné břemeno, pracovní poměr… Jsou právě toto vaše nejpravděpodobnější projekce do budoucnosti? O čem vypovídají? Jste tam dostatečně vidět? Jak tam vypadáte? Vztaženo úzkoprse do důsledku by to byla hrozná nuda, nemoci změnit vyřčený plán… Protože to znamená porušení smlouvy a tedy penále, pokuty, exekuce. Jenže Piperové smlouvy neobsahují pozitivní ani negativní motivaci. Za dodržování smluvních podmínek nedostanete barák, a když je porušíte, žádná exekuce nehrozí. Smlouva je tu využita coby komunikace, na kterou jsme zvyklí, forma, kterou se vztahujeme k budoucnosti vytvořením závazku.

Absurdní formy komunikace často vytváří, či lépe umocňuje, Kateřina Šedá, a to proto, aby se účastníci jejích akcí dobrali té původní pozapomenuté komunikace. Nechá všechny obyvatele jedné vsi vykonávat v určitou hodinu vždy tytéž činnosti podle stanoveného programu, majitelé sousedících pozemků jí přistavením vhodných předmětů k plotům v jednom dni umožňují průchod v přímce přes všechny uzavřené zahrady, nebo ustanoví nový svátek platný pro jednu obec, a tak podobně. Její ambice nezůstává u obvyklého uměleckého sdělení, které je společností nějak reflektováno, ale posouvá se ke konkrétní proměně alespoň malé části této společnosti.

Můžeme se dohadovat, že je tomu tak i u Piperové. Absence hrozby za potenciální neplnění smlouvy otevírá prostor pro důvěru. Vázání smlouvou je v takovém pohledu spíše symbolický, možná slavnostní rámec spoluúčasti na díle.

Před několika lety mě na večerní brněnské ulici neznámý muž, cizinec, požádal, abych mu pohlídal zavazadlo, takový středně velký kufr na kolečkách, ještě s nějakou drobností upnutou na povrchu. Tvrdil, že za hodinu bude zpátky, a ať si prý vyberu místo, kde na něj počkám, kde mě pak najde. Strávil jsem hodinu v blízké hospodě, sám s cizím zavazadlem. Pak se skutečně vrátil majitel, švýcarský performer San Keller, a s ním organizátoři festivalu performance. V rámci akce nazvané „San Keller vám důvěřuje“ svěřoval své osobní věci, bez sepsání smlouvy, opakovaně do péče náhodných chodců.

Není to málo?

Čtenář jistě chápe, že Piperové akce není jediným pozoruhodným dílem na velkém Biennale. I to, že její vyniknutí je do jisté míry dáno limity diváckého vnímání tak obrovské přehlídky umění. V parku Giardini stojí za pozornost robotické budování osad v belgickém pavilonu, kontemplativní nizozemský environmentalista de Vries, lebky Marlene Dumas, překombinovaný pavilon Kanady či putující stromy francouzského pavilonu. V Arsenale, přehlídce koncipované Owkui Enwezorem, letošním hlavním kurátorem, neony Bruce Naumana, nádherně divadelní objekty a mapy Qui Zhije, či kresbičky bitev a smyšlených strojů s rozličnými technickými detaily od Abu Bakarra Mansaraye. Mezi nimi se Adriana Piperová může ztratit, pokud se vám už nechce pídit po informacích ve smlouvě ani vyčkat pozornosti ochotné „úřednice“, anebo naopak vynikne, pokud se odhodláte přistoupit k přepážce.

„Nelžete.“ Není to málo? Překvapivé sdělení, jeden by ho od těch bohémů nečekal. Vzdor letmo zmíněnému Timovi, Sanu Kellerovi a Katce Šedé. Ještě to musím prodiskutovat s tím svým příbuzným. Je to hrozná klasika, začínat od sebe, začít u jednotlivce. Na druhou stranu, umění může jako prostředek sdělení skvěle zapůsobit tam, kde jsme se stali vůči běžným formám komunikace imunní. Je to výrazný příklad akce s minimálními prostředky, na níž participují všichni, ale silný rozměr vzniká pro každého zvlášť. Přitom každý současně generuje představu, že „všichni“ podepsali, což s sebou nese významný potenciál celospolečenský.

Zároveň je dobré si povšimnout, že tři klíčová prohlášení Adriany Piperové nerozlišují mezi tradičními póly dobra a zla. Neříkají nic o pomoci bližním, lásce, solidaritě. Ne, podepisujete vlastně jen pravděpodobnou příčinu toho, že budete uvážlivě plánovat své kroky, a ty pak skutečně zrealizujete. Čitelné v té polaritě je snad jen to lhaní. „Kdo lže, ten krade, a kdo krade, trhá ptáčkům nožičky,“ pamatuji si dětskou repliku, kdo ví z čeho. Nemám tušení, kolik z těch milionů lidí, kteří letos navštíví Benátky, podepíše Piperové smlouvu, každopádně v jedné z budoucností světa se to odrazí v počtu krádeží a zdravých ptačích noh.

Biennale Arte, Venezia, Arsenale – Giardini, 9. května – 22. listopadu 2015.