Dosti problematická Státní cena za literaturu
Odměněný Pavel Šrut (nar. 1940) vydal na konci šedesátých let dvě dobré sbírky básní Přehlásky a Červotočivé světlo. Poté se věnoval písňovým textům a psaní pro děti. V těchto oborech odváděl slušné řemeslo. Na státní cenu je to – ve srovnání s některými jinými žijícími autory – ale přece jen málo.
Je to samozřejmě otázka kritérií. Pokud by měla Státní cena za literaturu oceňovat mimořádná umělecká díla, tak sbírky Přehlásky a Červotočivé světlo jimi jsou. Tyto knížky sice vyšly zhruba před pětačtyřiceti lety, ale tehdy se Státní ceny za literaturu neudělovaly. A ty dvě básnické sbírky tehdy mladého autora dokázaly odolat času a i s odstupem let patří k tomu zásadnímu, co v české poezii vzniklo.
Na druhou stranu ocenění pro autora komerčně úspěšných a umělecky naprosto pominutelných Lichožroutů, veřejnosti ovšem aktuálně všeobecně známých, to je ocenění psaní průměrného, přitakávajícího konzumním hodnotám soudobého kapitalismu, psaní na hony vzdáleného úrovni výše jmenovaných sbírek z konce šedesátých let.
Ocenění za celoživotní dílo? To dílo jistěže u naprosté většiny autorů sestává z textů lepších i horších. A když dostane Nobelovu cenu Günter Grass, je všem víceméně jasné, že je to autor jediné velké knihy, Plechového bubínku. I když pak Grass dál pilně psal celý život. Ovšem k takovým povrchnostem a líbivostem jako Pavel Šrut se nesnížil nikdy. Je to ale i záležitost vývoje společnosti a přizpůsobení se. Za normalizace začal psát Pavel Šrut písňové texty pro zpěváky, kteří byli tak trochu neoficiální, pro Luboše Pospíšila a Michala Prokopa. A jeho písňové texty jsou dobře odvedená práce. Zároveň začal psát pro děti, ale v tomto oboru se mu zdaleka tolik nedařilo. Každopádně obojí ta práce byla za socialismu zdrojem dosti nadprůměrných, státem vyplácených příjmů. Přičemž Pavel Šrut zároveň patřil k opozičním intelektuálům, přátelil se například s chartisty Tomášem Pěkným nebo Petruškou Šustrovou či s básníky za socialismu zásadně nic oficiálně nepublikujícími jako s Janem J. Novákem. Byl to takový zvláštní propletenec vztahů s režimem a rebelie vůči němu.
Pak čas oponou trhnul, a ještě těsně předtím, než za socialismem zapadalo slunce, v roce 1989, vydal Pavel Šrut výbor ze své poezie a v témže roce výbor z anglických pohádek Kočičí král, který byl tehdy velice populární. Nějak se mi ta knížka nikdy nelíbila. Je v ní příliš volného osobního převyprávění, příliš české poťouchlosti a pražských hospodských špílců a nějak málo pohádkovosti. I když o pohádkách jistě má každý své vlastní představy. Pavel Šrut pak ještě převyprávěl americké pohádky (Prcek Tom a dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky, 1993). A zas to vyznělo po česku, trochu jako Limonádový Joe. To když pak začaly vycházet pohádky z Auvergne Henriho Pourrata v překladu Jiřího Reynka, to bylo úplně jiné kafe.
Je také třeba připomenout překlady, zvláště výbor z Dylana Thomase Svlékání tmy, který vyšel v roce 1988.
Na konci devadesátých let působil Pavel Šrut v rozhlase, ale ještě dříve s rozhlasem dlouho a hodně spolupracoval, s Josefem Bruknerem vymysleli například pořad Vyňatá slova a motivy v české a světové poezii. Patřil k tomu lepšímu, co se na Vltavě vysílalo. Asi proto ten pořad před pár lety zrušili. Horší to už bylo se Šrutovým rozhlasovým pořadem pro děti Ostrov, kde rostou housle. Na rozdíl od knížky, kterou inicioval Josef Brukner a která je pořád klasikou, ten pořad jsem obvykle po pěti minutách vypnul, protože jsem se styděl, jak může básník, jehož dávných sbírek si vážím, vykládat takové pitomosti. Proč jsem ho vlastně zapínal? On byl v neděli v devět ráno a předtím vždycky vysílali na Vltavě duchovní hudbu.
Pavel Šrut ovšem nepřipravoval jen hloupé rozhlasové pořady pro děti. Uměl se vždy pohybovat ve společnosti, byl vždy, jak se říká šikovný, a v roce 2000 získal Cenu Jaroslava Seiferta s přihlédnutím ke sbírkám, které vydal na přelomu tisíciletí. Jeho pokus o návrat k poezii sice umělecky nevyšel, oceněn byl ale úžasně. Následovala Cena Karla Čapka v roce 2012. Ta už byla v zásadě za Lichožrouty. Inu, od desíti k pěti.
Jak by to ale bylo, kdyby se pětasedmdesáti let dožili František Gellner, Milan Koch, Jiří Orten? To nevíme. Jenže oni se nedožili. Vydat na začátku své umělecké dráhy výborné texty a pak jim celý život nedostát, to je ovšem nezáviděníhodná věc. Za kteroužto komplikovanou situaci může nepochybně i nebývalý rozmach lékařské vědy a zdravotní péče v některých zemích světa, mezi něž patří i Česká republika.
Je tu také otázka srovnání Pavla Šruta s generačními souputníky a vrstevníky. Je tu autor řady pozoruhodných sbírek básní a několika vynikajících próz Pavel Řezníček. Je tu až v pozdním věku publikující autor výlučné experimentální poezie Jan J. Novák. Je tu autor vycházející ze surrealistických východisek, kterému letos vyšla obsáhlá knížka poezie, Petr Král. Všichni tři se zabývali jen a pouze uměním, nikdy z té cesty neustoupili. A Státní cena by mohla být – ale není – oceněním právě takovémuto nepragmatickému a nekomerčnímu postoji k životu a k umění. Letošní cena ovšem zcela nepokrytě vyjadřuje podporu pragmatismu a podnikatelským schopnostem. Je to jistěže v naprostém souladu s ideami, jaké vyznává drtivá většina současné společnosti. Je to přihlášení se k myšlence, že by umění mělo stav společnosti kopírovat a nemělo by se k ničemu vyjadřovat kriticky. Naopak by mělo držet hubu a krok.
Také je tu otázka udělování Státní ceny za literaturu za konkrétní, v poslední době vydané dílo. O tom píše v Parlamentních listech Ivan Matějka.
Nedávno jsem psal do Kulturních novin o udělení Ceny Jaroslava Seiferta. Státní cena za literaturu dopadla přece jen o něco lépe, to určitě. Uváděl jsem v tom předešlém textu současné porotce a porotce stojící na počátku Seifertovy ceny. Obdobným, ale nikoliv obrodným procesem prošla i Státní cena za literaturu. Současní porotci Státní ceny za literaturu jsou převážně lidé, které mimo literární prostředí prakticky nikdo nezná. A i uvnitř tohoto prostředí jsou někteří z porotců pro leckoho z něj osobami poněkud tajemnými. Cesta společnosti ovšem šla tímto směrem. Pryč jsou časy, kdy byli obecně známými osobnostmi, a to pro všechny generace a všechny vrstvy společnosti, Václav Havel, Milan Kundera či Bohumil Hrabal. Ať už si o nich lidé mysleli dobré či zlé, znali je víceméně všichni, aniž tedy nutně četli jejich texty.
Ministerstvo kultury uvádí, že současná porota bude působit v letech 2015 až 2017. Její členové jsou tito: Viktor Debnár, Christina Frankenberg, Erik Gilk, Ivo Harák, Julia Różewicz, Viktor Šlajchrt, Filip Tomáš.
Koho mohou příště vybrat? Ne, ani v následujících letech se není na co těšit. A to obecně, nejen v oblasti udělování Státních cen za literaturu.