O vších a lidech
Charašó, pán, da. Fejeton humoristický.
Ve 20. čísle Kulturních novin jsem se ve fejetonu Ještě pár slov zmiňoval o knize Když se valila revoluce od Berty Ženatého a ve zlínském magazínu Terasa, že kdybych měl čas a sílu, že bych z ní udělal námět k filmu. Nejdůležitější v životě je zachovat si zdravý rozum a neokoralý cit. Lehce se to říká. A tak už více jak měsíc, nemaje čas ani sílu, tu látku z první světové zpracovávám. A hledám další materiály, protože napsat něco vzletně a hezky zas až takový problém někdy nebývá, ale scenáristická mluva je mluva deskriptivní, ta musí mít „štábák“, aby potencionální tesař, vlastně filmař, hned na první pohled rozeznal, o co vlastně jde, a nebrodil se v textu jak v nějakém Pižmu.*)
A čirou náhodou jsem v rodinném depu našel velice uleželou knihu se špatným tiskem, spoustou chyb a nezřetelných reprodukcí a se strašným názvem Charašó, pán, da. Vy, co ji znáte, nemusíte chvilku číst. Pobyt našince v ruském zajetí, který je u Ženatého takřka idylický, u Karla Vaňka, autora tohoto knižního deníku, je plný hladu a krutosti, vší, štěnic, mokvajících rakví, dokonce i useknutých prstů, protože nač se zdržovat se stahováním prstenů za bolševické revoluce tehdy, že… Nicméně právě z té poznané krutosti se odvíjí další plnivo, nadstavba té knihy, dnes tolik opovrhovaný pacifismus: proč má obyčejný člověk obyčejnému člověku párat břicho bajonetem, pro čí finanční zisk? Až si člověk nad tím textem říká, že byl-li rakouskouherský „žalář národů“ (při jisté nadsázce Evropská unie) tak odporný, jak by to asi při konfliktu mezi naším kapitalismem a tím druhým na Východě dopadlo dnes. Zas by Češi v hojném počtu radostně utíkali do ruských zákopů s úmyslem nechat se zajmout, a Rusové šli na frontu jenom proto, aby se schovali za sukni pí Merkelové? Co plácám, za její kalhoty?
Avšak Karel Vaněk, autor mj. dokončení Švejka, nepopisuje ve svém Charašó, pán, da jen události drastické, ale přidává i takové skvělé verše:
…
Když jsem včera na latrinu běžel ve chvatu,
popadl jsem u lajtnanta číslo „Tagblattu“;
… modré nebe nad mnou bylo a měsíc v něm plál.
„Krásný svět jsi stvořil, Bože, – lumpům jsi ho dal,“
a ta věta nešla z hlavy, nešla, nešla, ven.
Když jsem lehl, zamotal se z ní podivný sen.
Všecko se to obrátilo jako na kartě.
Ve Vídni, v císařském hradě, stál jsem na vartě
v temné chodbě. Do salónu dvéře dokořán:
s Wilhelmem tam černý kaffé pil náš císař pán.
hovořili, jedli, pili. Sklenky cinky – cink! –
v tom však najednou k nim vlétl bledý komorník:
„Prosím, Vaše Velitelstvo! Ó té neřesti!
Deputace jakás přišla… Mám ji předvésti?“
„Předveď!“ – A již polehounku, jako pápěří,
komorník tu deputaci sune do dveří.
Bože, jaká ve snu tká se divná pohádka:
Pugéty zde v rukou nesou čtyři všeňátka,
a za nimi průvod dlouhý, vší už dospělých,
na stříbrném tácu desky. Copak je jen v nich?
Poklonily, pugét daly, ty dvě první odkašlaly:
„K stupním trůnu, Veličenstva, nevede nás náhoda,
zvolená jsme deputace všího národa;
proto jdeme, Veličenstva, jako do plesu,
přinesly jsme holdovací projev – adresu.
Jsme Vám vděčné. Příčina je… Jak to říci dál?
Bez Vás by byl, Veličenstva, náš rod vychcípal,
člověk nás už čítal jenom na svou potupu,
neměly jsme do pořádných rodin přístupu.
Teď je jinak. Veličenstva, díky vzdávám rád…
Je nás už jak státních dluhů, kolik miliard,
na kvartýru u vojáků jsme my v armádě,
žereme je při válčení i při parádě;
v kostelích jsme, v nemocnicích, ve vagonech drah,
na záchodech, na ulicích, taky ve školách.
Veličenstva, Vy jste válkou milost zdělali,
na sjezdu jsme o projevu díků jednaly,
a protože – odpusťte, ten poměr pitomý –
Vy žijete z lidské krve, zrovna tak jak my,
v adrese té titul jest za Vaše zásluhy:
„Buď Franz Josef Všivák I.!“
„Kaiser Wilhelm Všivák II.!“
---
Vzbudil jsem se. Zachvěla se ve mně duše ubohá.
„Tagblatt“ píšou redaktoři. – Sny jsou od Boha.
*) Pižmo, současný kulturní čtvrtletník, jeden z mnoha.