Uprchlická krize ve Francii před černým pátkem: mezi nezájmem a neschopností

Chudinské předměstí Paříže. Foto La Voix

Ve světle tragických událostí posledních dnů vystupují na povrch dlouhodobé příčiny současné uprchlické krize. Patetická prohlášení politiků nemohou zakrýt jejich opakovaná selhávání a neschopnost jednat v dlouhodobém horizontu. Snad se začne konečně něco dít. – Upozornění: Tento text byl napsán krátce před masakrem v Paříži.

Když každodenní čtenář francouzských a českých periodik provede srovnání o informovanosti a o prostoru poskytnutém tomuto tématu v novinách, s překvapením zjistí, že čtenář českých novin je o krizi mnohem lépe informovaný než průměrný Francouz. Ve Francii sice téma uprchlické krize existuje, ale je to pouze jedno z témat. Toto vytěsnění závažné problematiky z veřejného prostoru je záměrné a chtěné, ale nemá jen jednu příčinu. Jedná se o souběh několika událostí a vlivů, které se pokusím představit.

Uprchlická krize je umenšena hlavně tím, že Francie, podle oficiálních čísel INSEE (1) (obdoby českého statistického úřadu), přijímá průměrně dvě stě tisíc imigrantů ročně. Podle plánu Evropské unie na přidělení uprchlíků má Francie pojmout asi dvacet tisíc uprchlíků, což tedy představuje asi 10 % obvyklého ročního přírůstku. Postoj francouzské vlády se nesl v následujícím duchu: sice je potřeba ukázat humanismus a solidaritu s uprchlíky, ale jen v určitých mezích a hlavně zamezit tomu, aby si lidé uvědomili, že to, co je v Česku vnímáno jako uprchlická krize, je vlastně ve Francii každoroční přírůstek. Vytvořené informační vakuum posloužilo k tomu, aby se zakryly nepříjemné statistické údaje: od roku 2013 vzrostl počet Francouzů, kteří se rozhodli svou vlast opustit, z 23 na 96 tisíc. Není za tím jen zvýšení daní a odchod milionářů jako Gérard Depardieu, ale jedná se spíše o mladé lidi nebo zkušené pracovníky, hledající uplatnění v jiném než v silně rovnostářském ekonomickém francouzském systému.

Problém velké nezaměstnanosti zhoršuje vyhlídky i v uprchlické krizi

Zde se dostáváme k jádru věci, které ukazuje, že zachraňovat může jen ten, kdo na to má prostředky a sám je v dobré kondici. Nejedná se pouze o přijetí uprchlíků, ale i o to, nabídnout člověku dlouhodobější perspektivu. Otázka je nasnadě: jak stát, který nezajistí důstojnou práci pro vlastní občany, může ještě přijímat ostatní? To je společný problém všech jižních zemí: vysoká nezaměstnanost. Tím spíš, když francouzský prezident udělal z tohoto boje svou prioritu, když podmínil svoji kandidaturu převrácením křivky nezaměstnanosti. Slib je to podstatné pro současnou vládu, protože není absolutně jasné, co znamená. Není jasné, jestli se za převrácení křivky považuje návrat před krizi, nebo pouze její stabilizace. Jediné zřejmé je, že nezaměstnanost od nástupu Francoise Hollanda nezadržitelně roste. Celkový pokles ještě nebyl zaznamenán. Počet lidí bez práce je podle oficiálních údajů 5,7 milionu (2), když se započítá celé francouzské území včetně DOM TOM (pozn. red.: území a teritoria, která spadají pod francouzskou suverenitu, ale neleží v Evropě), toto číslo ale není konečné, protože se k tomu musí přičíst ještě 2,5 milionu lidí, kteří žijí ze sociální podpory, a tím nejsou mezi nezaměstnané započítáni. Pokud se člověk zajímá o přímou zkušenost s francouzským pracovním úřadem, tak je překvapen jeho neobyčejnou pomalostí a zastaralostí, na první schůzku ve větších městech se čeká dva až tři měsíce a přibližně stejnou dobu trvá zařazení do evidence. Současné údaje tedy nejsou aktuální (3), navíc boj s nezaměstnaností se vede hlavně s klienty úřadu, kteří jsou neustále strašeni vyřazením z evidence (4).

Problém nezaměstnanosti ukazuje, že ve skutečnosti francouzská vláda nemá skoro žádný prostor pro řešení uprchlické krize. Sice může uprchlíkům nabídnout relativně štědré dávky, RSA se pohybuje okolo 490 euro na osobu žijící samotnou a ubytování ve statním bydlení, které je většinou hrazeno z 95 % dávkou na bydlení, pokud se jedná o osobu bez finančních příjmů. Navíc je daná osoba osvobozena od daní a například taky od poplatku za televizi (5). Velkým problémem se ale stává integrace jak do pracovního procesu, tak do společnosti; o jazykové bariéře nemluvě. Většina z nově příchozích sice pochází z bývalých kolonií nebo států se silnou francouzskou kulturou (6), takže tito lidé mají integraci již ulehčenou, ale i tak francouzština zůstává velmi těžkým jazykem a ve spoustě lépe placených profesí je nezbytnou podmínkou její dokonalá znalost (ústní i písemná).

Ani bič ani cukr nevedou k řešení

Jedno z originálnějších řešení uprchlické krize představil bývalý prezident, a možný budoucí kandidát, Nicolas Sarkozy: obnovení statusu válečného uprchlíka. Tento status by umožnil zrychlení přijímání uprchlíků, ale zároveň by toto přijetí bylo časově omezené do doby, než se vyřeší konflikt v dané zemi. Sarkozy zdůrazňoval hlavně druhou etapu řešení konfliktu v Sýrii: zastavení války otevře obnovu země a v tomto případě budou současní migranti ve své vlasti znovu velmi vítaní. Je to celkem elegantní řešení, které nachází střední cestu: pomáhá lidem v nouzi a zároveň se snaží nepřilévat olej do ohně v otázce kulturní integrace a počtem vykořeněných lidí na francouzském území. Bohužel hlas Nicolase Sarkozyho je pouze mediální a nemá žádnou reálnou politickou podporu.

O uprchlících se mluví hlavně v souvislosti s fenoménem Pas de Calais, což je jakýsi neoficiální uprchlický tábor lidí snažících se proniknout do Velké Británie. V novinách se běžně používá výraz džungle u Pas de Calais. Tento fenomén jen potvrzuje výše uvedenou analýzu a ukazuje, že pro spoustu uprchlíků Francie není zaslíbená země, a to hlavně vzhledem k pracovním příležitostem. Existence Pas de Calais není jen o tom, že Francie ztrácí svůj ekonomicky lesk, ale ukazuje i rozdílnost aplikovatelnosti zákonů v anglosaském světě a ve volnomyšlenkářské a socialistické Francii. Velká Británie důkladně kontroluje vozidla a trestá a vyhošťuje uprchlíky, kteří jasně porušili zákon, protože na vstup do Velké Británie člověk potřebuje platný doklad. Francie nelegální přistěhovalce podporuje a vyhoštění je v podstatě bezzubé – jedná se hlavně o lidi, kteří se dopustili nějaké kriminální činnosti. Tento rozdíl v politice volného pohybu jsem měl možnost sám zažít na cestě z Paříže do Londýna, při přechodu britské celnice: můj pas byl přečten čtečkou, byl jsem tázán na cíl své návštěvy v Londýně a pak mi byl pas s velkou nedůvěrou vrácen a byl jsem blahosklonně puštěn přes hranici, zatímco francouzští pohraničníci se ani neobtěžovali do pasu nakouknout. Pas de Calais ukazuje bezmocnost jak sociálního programu, tak i silové konfrontace s uprchlíky. Tábor byl již několikrát vyklizen policií, ale i přesto se táborové městečko vždy po několika týdnech obnovilo. Jedinou skutečnou otázkou je, jestli je fenomén Pas de Calais uplatnitelný na současnou uprchlickou krizi. Protože závěr je jednoduchý: ani bič, ani cukr nevedou k řešení.

Nakonec jen takový malý příklad kakofonie ohledně evropského soužití. Není žádným tajemstvím, že Německo si slibuje od přijetí uprchlíků zlepšení neradostné demografické křivky, protože rychlé stárnutí populace zapříčiní velký výpadek veřejných financí. Otázkou zůstává, proč Němci nevyužijí nezaměstnané Evropany, hlavně ze zemí s vysokou nezaměstnaností, když se čistě teoreticky jedná o občany stejného územního celku a kulturně velmi blízkou populaci. Mohlo by se zdát, že chyba je jen na straně Němců, kteří takto chrání své výsadní postavení lídra unie. Ale jak tedy vysvětlit francouzskou školskou reformu ministryně Najat Belkacem, která ruší smíšené německo-francouzské střední školy?

Závěr: Systémová chyba

Je velmi naivní si myslet, že v současnosti někdo z politiků jak vládnoucí levice, tak opoziční pravice nebo prakticky mimo parlament stojícího národního bloku má nějaké efektivní řešení uprchlické krize. Řešení uprchlické krize přesahuje síly a představivost současných francouzských politiků. Otázkou je proč. Odpověď je jednoduchá: jakékoliv efektivní řešení, ať je to přijetí, nebo odmítnutí, je rozhodnutí dlouhodobé a následky se ponesou minimálně desítky let. Francouzské volební mandáty jsou však bohužel jen pětileté. Tyto pětiletky ve skutečnosti řídí politická rozhodnutí; krásným příkladem budiž sám Francois Hollande, který hned rok po svém zvolení vyhlásil, že o výsledku všech jeho reforem rozhodne rok 2017, kdy budou příští prezidentské volby. Tím národu oznámil, že do této doby je vlastně nekritizovatelný, protože pozitivní výsledky uvidíme až v roce 2017, jinými slovy: voliči, zajímáte mě pouze jednou za pět let.

Uprchlická krize ukazuje neschopnost politiků myslet dál než v horizontu jednoho volebního období, přičemž tomuto myšlení vládne jediný osobní zájem, a to být znovu zvolen. Není to snad způsobené povahou moderního světa? Jak se orientovat ve světě, který se mění před očima pod vlivem vědeckých a módních trendů a kde dlouhodobější předpovědi ztrácejí smysl? Jistě, je naivní si myslet, že vše je předvídatelné, ale politici by se měli nechat inspirovat oblastmi, kde jsou rozhodnutí vedena dlouhodobější perspektivou, aby připustili a pochopili svou nahraditelnost. O jakých oblastech mluvím? Nedávno mě vezl autem jeden moudrý lesní dělník a říká mi: „Les, co teď kácíme, byl vysázen ještě za císaře pána a ten, co tam pak vysadíme, se bude určitě kácet až po roce 2100, a to tady už určitě nebudeme. Doufám, že vysadíme tak krásný les jako za císaře pána.“ Uprchlická krize ukazuje neschopnost dívat se na věci z jiného než našeho subjektivního pohledu a hlavně absolutní bezstarostnost o to, v jakém stavu přenecháme les naší společnosti.

---

(1) Informace o nezaměstnanosti jsou snadno dohledatelné, například zde: zde, jedná se však o oficiální čísla, která zahrnují pouze ty, jež si požádali o status imigranta; ve skutečnosti je příliv uprchlíků vetší až o desítky procent, a to díky tzv. clandestins, kteří se z různých důvodů záměrně schovávají před úřady.

(2) Viz zde. Každý měsíc jsou výsledky úřadu práce publikovány na tiskové konferenci, která je pak předmětem mnoha analýz a úvah v hlavních novinách. Výsledky jsou často nesrozumitelné hlavně kvůli počtu kategorií a snaze vlády najít aspoň něco pozitivního. Většina ekonomů jasně říká, aby Francie reálně začala tvořit pracovní místa; minimální růst musí být 1,5 % HDP a víc. Poslední novinka je, že současná ministryně práce El Khomri v interview na zpravodajské stanici BFMTV nechtěně přiznala, že nezná počet obnovitelných pracovních smluv na dobu určitou. Touto elementární neznalostí jen potvrdila socialistickou nekompetentnost, co se týče tvorby pracovních míst v soukromém sektoru.

(3) Zajímavou příhodou byl tzv. bug sfr. Francouzský ministr práce Sapin, dnes již ministr financí, vystoupil na tolik očekávané tiskové konferenci se zveřejněním počtu nezaměstnaných a zkoprnělým novinářům sdělil, že nezaměstnanost výrazně klesla navzdory všem ekonomickým ukazatelům. Ministr Sapin spustil ódu na účinný boj socialistické francouzské vlády s nezaměstnaností, bohužel se ale záhy ukázalo, že výpadek asi 40 tisíc nezaměstnaných z informačního systému byl způsoben závadou programu.

(4) I když statistika francouzské nezaměstnanosti je velmi pečlivě zveřejňována, tento citlivý údaj – počet vyřazení z evidence úřadu na základě rozhodnutí úřadu – je nedohledatelný.