Milan Koch – čtyřicáté první výročí úmrtí

U hrobu Milana Kocha. Foto archiv autora

Básník Milan Koch (1948–1974) stále zůstává nepřijatou legendou a jeho dílo stále není šířeji známé. Takže zase po roce alespoň zmínka v Kulturních novinách, a to u příležitosti 18. listopadu, dne, kdy básník zemřel.

Povícerokrát jsem se letos na podzim ocitl před domem v Nerudově ulici v Praze, kde Milan Koch v závěru svého života bydlel s manželkou Mirkou. Příznačné je – ta legenda je zakletá –, že jsem si na základě informací, které jsem vyčetl, nejdříve dům spletl a věřil tomu, že Milan Koch bydlel o dva domy výše, U jelení hlavy, zatímco ve skutečnosti bydlel U zlatého orla. Tajemného symbolu jelení hlavy, který na domě vůbec není, jsem se ve prospěch vyzlaceného, nového orla na tom správném domě jen těžko vzdával.

Blízké bydliště Egona Bondyho v Nerudovce je zdokumentováno dostatečně, o tom, kde v Nerudovce bydlel Milan Koch, ale skoro žádné běžně dostupné informace k dispozici nejsou. Nebo spíš nebyly, viz zmínka o nové knižní publikaci níže v tomto textu. Doposud ale jediná veřejně dostupná informace se nacházívala v dokumentárním filmu o Egonu Bondym My žijeme v Praze. Bondy na filmovém záznamu stojí před příslušným domem se zřetelně viditelným číslem 26 a vypráví o Kochovi a Mirce. A taky ukazuje prasklinu, která se v průčelí domu – jak říká Egon Bondy – objevila, když Milan Koch a Mirka zemřeli, a pak dvacet let nešla spravit. Dům už je dávno opravený. Že by kapitalismus sejmul prokletí, které trhlinu ve zdi zabraňovalo zacelit?

Taky se mi nechtělo uvěřit, že by Milan Koch bydlel, sice o pár let dříve a v jiném bytě, ve stejném domě jako Karel Pecka, spisovatel, který „hašišáky“ opravdu neměl rád. Jak dosvědčují jeho Malostranské humoresky, které jsem si po létech letos znovu přečetl. S odstupem času přišlo zklamání, ta knížka mi naprosto nic neříkala, dobové kouzlo zakázaného ovoce zmizelo, to jak Karel Pecka líčí Malou Stranu osmdesátých let, je ploché a nevýrazné. Zatímco výbor Hóra Láv, ten lepší ze dvou knižních výborů z díla Milana Kocha – a také ten, který se dá koupit v Kosmasu a nemusí se někde složitě shánět –, to je knížka, kterou jsem pořád znova uhranut. Karel Pecka a Milan Koch v jednom domě, byť ne v témže čase – zakletá Malá Strana.

Milan Koch zemřel v Praze-Ďáblicích, přejela ho tramvaj. Jeho žena Mirka zemřela v Nerudovce. Nebudu tady opakovat legendu o těch dvou smrtích, která je mnohem známější než básnické dílo Milana Kocha. Co jsem si ale předtím dostatečně neuvědomil, to je, že k těmto dvěma úmrtím patří i třetí, které se odehrálo o devět let dříve, a to smrt básníka Václava Hraběte. Ten zemřel pár desítek metrů od bytu, v němž bydleli Milan Koch s Mirkou. Václav Hrabě se otrávil plynem, možná náhodou, možná záměrně, na Jánském vršku 10.

Zájemce, kteří by si chtěli přečíst tyto historie v novinářském podání, odkazuji na právě vydanou knížku Dana Hrubého Pražské příběhy – Na cestě Malou Stranou. Tam se ovšem nepíše o tom, že se mediálně známým „beatnikem“ stal – především díky Mirku Kovaříkovi, který bydlí kousek níž, kousek od Malostranského náměstí – jaksi zástupně, snad jako jakýsi „Kochův fantóm“, neproblematický Václav Hrabě, nikoliv autentický hippie Koch. I poezie Václava Hraběte je spíš průměrná, zatímco Milan Koch napsal básně geniální, i když samozřejmě jeho dílo má kvalitu různou. Uspořádat z rukopisů knižní vydání v podobě, pro kterou by se sám rozhodl, ovšem nemohl ani Hrabě, ani Koch.

Když jsem tak chodil a chodil Nerudovkou, najednou jsem zřetelně viděl i tu do očí, tedy spíš do uší bijící spojitost s písní, která zastíní ostatní tvorbu. Láska je jako večernice a Vladimír Mišík. Ta se v rádiu za totality hrála. S Milanem Kochem je to jako obvykle složitější, slavná píseň je s ním pouze spjatá. Text napsal jeho soused z Nerudovky Egon Bondy jako vzpomínku na Milana a Mirku a hudbu složil Mejla Hlavsa, který s Mirkou chodil před Milanem Kochem. Muchomůrky bílé…

Pořád to slyším, jak to tou ulicí zní, až nahoru k Božímu oku na domě U zlatého kola, které na Nerudovku shora shlíží.

--

Za básněmi Milana Kocha jsem šel do knihovny Libri prohibiti. To je takové mauzoleum bývalého undergroundu. I když není na Malé Straně, ale na Novém Městě na Senovážném náměstí. Už v předsíni Libri prohibiti je možné pietní úctu k byvšímu undergroundu krájet ve vzduchu jako točený salám. A nad tou hutnou nostalgickou atmosférou trůní na zdi busty. Busta mrtvého Magora Jirouse, busta živého Pavla Zajíčka. A ještě všelijaké další busty. Milan Koch tu zpodobněn není, jak jinak. O stavění si vlastního pomníku se starali jiní a ejhle, v Libri prohibiti ho mají. Milan Koch se staral o poezii. Ono je to moc dobře, že neskončil v mauzoleu.

Když jsem dva fascikly díla Milana Kocha měl na stole, samo mne to přitáhlo k určitým stránkám, nebylo to dlouhé bádání. Slunce padalo přes Jindřišskou věž do oken, a ty básně byly dobré. Moc dobré. Název rukopisné sbírky jsem si přečetl až poté, co jsem se do poezie zabral. Sbírka se jmenuje Horror vacui a je datována do roku 1968. Děs z prázdna. Taky se tak jmenovalo první tetovací studio, kde před čtyřmi lety začínal můj syn v tom oboru, který pracuje s lidskou kůží. A je Nerudovka už teď prázdná a zůstal v ní jenom děs? V poslední básni následujícího výboru si Milan Koch předpovídá svou smrt…

 

Vyvrácení

 

Byl jednou jeden pokus

Byl jednou jeden začátek

Byl jednou jeden pokus

Byl jednou jeden konec

 

Pokus jeden jednou byl

Začátek jeden jednou byl

Pokus byl jeden jednou

Byl konec jeden jednou

 

 

Ilustrace 

 

Vryt do ryzího kovu

Upálen se spáleništěm

Navrhnut návrhem

Byl?

Možná.

Nebo –

Ne?

Byl přibit ke zdi

Obraz šíleného Krista

Idiota?

Nebo –

Genia?

Síň byla šedá přestože svítilo polední slunce

Karáskova galerie

 

 

Přítel a jeho neopustí


Každý ví, že jsem ztratil klíče od domu hrůzy

proto tu sedím

a listuji ve starých knihách přátelství

dočítám a dojídám.

Kus poloshnilého jablka jsem spolkl i s kolemjdoucím

z nedalekého koše.

Pozoruji, že tu nejsem sám, ale s příšerou vzpomínek

na nehasnoucí obzory se starcem, jehož čelo

brázdí křivky otázek

s jeho prošedivělým vousem vzdoru

a roztrhanou větrovku cesty.

Mlčím, protože vím, co chci mu říci.

Tma však dále souká svoje taje z mých proražených

zubů, a to je k pláči.

A tak nakonec oba pláčeme.

A tak nakonec oba se držíme vzájemně za ruce.

A tak nakonec oba zemřeme.

Každý ví, že jsem ztratil klíče od domu hrůzy

proroku

proto se zvedám

skládám propálenou celtu humoru

a vycházím naproti svému snu.

 

 

Inu

 

Bůh Inu řekl mi: „je po všem“

 

Už není tu není

Čím srdce by se zpilo

Už nic tu není

Co věcí tu však zbylo

 

Odkud jdu – odnikud – odevšad

Kam jdu – nikam –

kamkoliv

Co mě baví – nic –

všechno

Co mám rád – nic –

všechno

Koho mám rád – nikoho –

všechny

Za čím jdu – za ničím –

vším

Kdo mě má rád – nikdo –

všichni

Co jsem ztratil – nic –

všechno

Co jsem našel – nic –

všechno

Co budu dělat – nic –

všechno

Kde jsou dobří lidé – na hřbitově pochováni –

všude

Kde je vlast – voli ji vypili –

všude

Co jsem – nic –

všechno

Co si ze všeho dělám – málo –

hodně

Co je touha – já –

vše

Co z nic – nic –

ona

Kam se vrátím – kamkoliv –

nikam

Mám kam jít – nemám –

hrob mám

Co mám - nic –

všechno

Proč mám nic - mám –

všechno

Co je moc – mocná –

nemocná

Co je touha – moc –

nemoc

 

Bůh Inu řekl mi: „je po všem“

 

 

Jak

 

Snil o vzdálených pravdách

o bohu

Snil o vzdálených zemích

o lidech

Snil
a sen jej probudil.

 

 

OhEň OHEŇ oH en

 

V záři hlavy oběšencovy

vyteklé cesty budují nové podzemí

I když močály hoří namodralým pokusem

ukončit život – totem se potichu dívá

neznámou řečí

na vzdychající ohniště.

Zvolna klusají lahvičky morfia

v rozpáraném okamžiku.

A co ty Váho?

Smrkové poleno plní kout tvých rezonancí

protože cytoplazmatické orgie

vyhasly

protože zvětral sliz na tvých

dlaních.

Tak jako zákon o zachování hmoty předběhl nás všechny –

tak hřebeny pukají v náhlém chvatu

pod kulatým rebelujícím větrem

jenž rozráží vášnivou záři ohně

jenž zanáší kouř do nemožných končin světa.

I ty, Ty Váho

se omráčit pokoušíš!!

Popraskaný žebřík hnije

neboť močíš kalnou písní

na příčky mých ideálů.

To všechno zavinil Fluor

valící se po naběhlých tvářích

To všechno sveďte na Fluor

ten leptá

leptá

leptá

Leptá leptá

Leptááá

Leptáaáá

jako Oheň.?.!,

 

 

Sebevrahova vize /monolog znechucení/

 

Z tepny vyrazil potok krve a

 

zalil dýchací cesty

 

Žaludeční křeče utahovaly pevně smyčku

 

kolem krku

 

Tak pevně, že nevydržel okenní rám

 

a já padal

 

z druhého patra

 

Přímo pod kola tramvaje

 

můj pád

 

však přibrzdila náruč vysokého napětí!