Milan Koch – čtyřicáté první výročí úmrtí
Básník Milan Koch (1948–1974) stále zůstává nepřijatou legendou a jeho dílo stále není šířeji známé. Takže zase po roce alespoň zmínka v Kulturních novinách, a to u příležitosti 18. listopadu, dne, kdy básník zemřel.
Povícerokrát jsem se letos na podzim ocitl před domem v Nerudově ulici v Praze, kde Milan Koch v závěru svého života bydlel s manželkou Mirkou. Příznačné je – ta legenda je zakletá –, že jsem si na základě informací, které jsem vyčetl, nejdříve dům spletl a věřil tomu, že Milan Koch bydlel o dva domy výše, U jelení hlavy, zatímco ve skutečnosti bydlel U zlatého orla. Tajemného symbolu jelení hlavy, který na domě vůbec není, jsem se ve prospěch vyzlaceného, nového orla na tom správném domě jen těžko vzdával.
Blízké bydliště Egona Bondyho v Nerudovce je zdokumentováno dostatečně, o tom, kde v Nerudovce bydlel Milan Koch, ale skoro žádné běžně dostupné informace k dispozici nejsou. Nebo spíš nebyly, viz zmínka o nové knižní publikaci níže v tomto textu. Doposud ale jediná veřejně dostupná informace se nacházívala v dokumentárním filmu o Egonu Bondym My žijeme v Praze. Bondy na filmovém záznamu stojí před příslušným domem se zřetelně viditelným číslem 26 a vypráví o Kochovi a Mirce. A taky ukazuje prasklinu, která se v průčelí domu – jak říká Egon Bondy – objevila, když Milan Koch a Mirka zemřeli, a pak dvacet let nešla spravit. Dům už je dávno opravený. Že by kapitalismus sejmul prokletí, které trhlinu ve zdi zabraňovalo zacelit?
Taky se mi nechtělo uvěřit, že by Milan Koch bydlel, sice o pár let dříve a v jiném bytě, ve stejném domě jako Karel Pecka, spisovatel, který „hašišáky“ opravdu neměl rád. Jak dosvědčují jeho Malostranské humoresky, které jsem si po létech letos znovu přečetl. S odstupem času přišlo zklamání, ta knížka mi naprosto nic neříkala, dobové kouzlo zakázaného ovoce zmizelo, to jak Karel Pecka líčí Malou Stranu osmdesátých let, je ploché a nevýrazné. Zatímco výbor Hóra Láv, ten lepší ze dvou knižních výborů z díla Milana Kocha – a také ten, který se dá koupit v Kosmasu a nemusí se někde složitě shánět –, to je knížka, kterou jsem pořád znova uhranut. Karel Pecka a Milan Koch v jednom domě, byť ne v témže čase – zakletá Malá Strana.
Milan Koch zemřel v Praze-Ďáblicích, přejela ho tramvaj. Jeho žena Mirka zemřela v Nerudovce. Nebudu tady opakovat legendu o těch dvou smrtích, která je mnohem známější než básnické dílo Milana Kocha. Co jsem si ale předtím dostatečně neuvědomil, to je, že k těmto dvěma úmrtím patří i třetí, které se odehrálo o devět let dříve, a to smrt básníka Václava Hraběte. Ten zemřel pár desítek metrů od bytu, v němž bydleli Milan Koch s Mirkou. Václav Hrabě se otrávil plynem, možná náhodou, možná záměrně, na Jánském vršku 10.
Zájemce, kteří by si chtěli přečíst tyto historie v novinářském podání, odkazuji na právě vydanou knížku Dana Hrubého Pražské příběhy – Na cestě Malou Stranou. Tam se ovšem nepíše o tom, že se mediálně známým „beatnikem“ stal – především díky Mirku Kovaříkovi, který bydlí kousek níž, kousek od Malostranského náměstí – jaksi zástupně, snad jako jakýsi „Kochův fantóm“, neproblematický Václav Hrabě, nikoliv autentický hippie Koch. I poezie Václava Hraběte je spíš průměrná, zatímco Milan Koch napsal básně geniální, i když samozřejmě jeho dílo má kvalitu různou. Uspořádat z rukopisů knižní vydání v podobě, pro kterou by se sám rozhodl, ovšem nemohl ani Hrabě, ani Koch.
Když jsem tak chodil a chodil Nerudovkou, najednou jsem zřetelně viděl i tu do očí, tedy spíš do uší bijící spojitost s písní, která zastíní ostatní tvorbu. Láska je jako večernice a Vladimír Mišík. Ta se v rádiu za totality hrála. S Milanem Kochem je to jako obvykle složitější, slavná píseň je s ním pouze spjatá. Text napsal jeho soused z Nerudovky Egon Bondy jako vzpomínku na Milana a Mirku a hudbu složil Mejla Hlavsa, který s Mirkou chodil před Milanem Kochem. Muchomůrky bílé…
Pořád to slyším, jak to tou ulicí zní, až nahoru k Božímu oku na domě U zlatého kola, které na Nerudovku shora shlíží.
--
Za básněmi Milana Kocha jsem šel do knihovny Libri prohibiti. To je takové mauzoleum bývalého undergroundu. I když není na Malé Straně, ale na Novém Městě na Senovážném náměstí. Už v předsíni Libri prohibiti je možné pietní úctu k byvšímu undergroundu krájet ve vzduchu jako točený salám. A nad tou hutnou nostalgickou atmosférou trůní na zdi busty. Busta mrtvého Magora Jirouse, busta živého Pavla Zajíčka. A ještě všelijaké další busty. Milan Koch tu zpodobněn není, jak jinak. O stavění si vlastního pomníku se starali jiní a ejhle, v Libri prohibiti ho mají. Milan Koch se staral o poezii. Ono je to moc dobře, že neskončil v mauzoleu.
Když jsem dva fascikly díla Milana Kocha měl na stole, samo mne to přitáhlo k určitým stránkám, nebylo to dlouhé bádání. Slunce padalo přes Jindřišskou věž do oken, a ty básně byly dobré. Moc dobré. Název rukopisné sbírky jsem si přečetl až poté, co jsem se do poezie zabral. Sbírka se jmenuje Horror vacui a je datována do roku 1968. Děs z prázdna. Taky se tak jmenovalo první tetovací studio, kde před čtyřmi lety začínal můj syn v tom oboru, který pracuje s lidskou kůží. A je Nerudovka už teď prázdná a zůstal v ní jenom děs? V poslední básni následujícího výboru si Milan Koch předpovídá svou smrt…
Vyvrácení
Byl jednou jeden pokus
Byl jednou jeden začátek
Byl jednou jeden pokus
Byl jednou jeden konec
Pokus jeden jednou byl
Začátek jeden jednou byl
Pokus byl jeden jednou
Byl konec jeden jednou
Ilustrace
Vryt do ryzího kovu
Upálen se spáleništěm
Navrhnut návrhem
Byl?
Možná.
Nebo –
Ne?
Byl přibit ke zdi
Obraz šíleného Krista
Idiota?
Nebo –
Genia?
Síň byla šedá přestože svítilo polední slunce
Karáskova galerie
Přítel a jeho neopustí
Každý ví, že jsem ztratil klíče od domu hrůzy
proto tu sedím
a listuji ve starých knihách přátelství
dočítám a dojídám.
Kus poloshnilého jablka jsem spolkl i s kolemjdoucím
z nedalekého koše.
Pozoruji, že tu nejsem sám, ale s příšerou vzpomínek
na nehasnoucí obzory se starcem, jehož čelo
brázdí křivky otázek
s jeho prošedivělým vousem vzdoru
a roztrhanou větrovku cesty.
Mlčím, protože vím, co chci mu říci.
Tma však dále souká svoje taje z mých proražených
zubů, a to je k pláči.
A tak nakonec oba pláčeme.
A tak nakonec oba se držíme vzájemně za ruce.
A tak nakonec oba zemřeme.
Každý ví, že jsem ztratil klíče od domu hrůzy
proroku
proto se zvedám
skládám propálenou celtu humoru
a vycházím naproti svému snu.
Inu
Bůh Inu řekl mi: „je po všem“
Už není tu není
Čím srdce by se zpilo
Už nic tu není
Co věcí tu však zbylo
Odkud jdu – odnikud – odevšad
Kam jdu – nikam –
kamkoliv
Co mě baví – nic –
všechno
Co mám rád – nic –
všechno
Koho mám rád – nikoho –
všechny
Za čím jdu – za ničím –
vším
Kdo mě má rád – nikdo –
všichni
Co jsem ztratil – nic –
všechno
Co jsem našel – nic –
všechno
Co budu dělat – nic –
všechno
Kde jsou dobří lidé – na hřbitově pochováni –
všude
Kde je vlast – voli ji vypili –
všude
Co jsem – nic –
všechno
Co si ze všeho dělám – málo –
hodně
Co je touha – já –
vše
Co z nic – nic –
ona
Kam se vrátím – kamkoliv –
nikam
Mám kam jít – nemám –
hrob mám
Co mám - nic –
všechno
Proč mám nic - mám –
všechno
Co je moc – mocná –
nemocná
Co je touha – moc –
nemoc
Bůh Inu řekl mi: „je po všem“
Jak
Snil o vzdálených pravdách
o bohu
Snil o vzdálených zemích
o lidech
Snil
a sen jej probudil.
OhEň OHEŇ oH en
V záři hlavy oběšencovy
vyteklé cesty budují nové podzemí
I když močály hoří namodralým pokusem
ukončit život – totem se potichu dívá
neznámou řečí
na vzdychající ohniště.
Zvolna klusají lahvičky morfia
v rozpáraném okamžiku.
A co ty Váho?
Smrkové poleno plní kout tvých rezonancí
protože cytoplazmatické orgie
vyhasly
protože zvětral sliz na tvých
dlaních.
Tak jako zákon o zachování hmoty předběhl nás všechny –
tak hřebeny pukají v náhlém chvatu
pod kulatým rebelujícím větrem
jenž rozráží vášnivou záři ohně
jenž zanáší kouř do nemožných končin světa.
I ty, Ty Váho
se omráčit pokoušíš!!
Popraskaný žebřík hnije
neboť močíš kalnou písní
na příčky mých ideálů.
To všechno zavinil Fluor
valící se po naběhlých tvářích
To všechno sveďte na Fluor
ten leptá
leptá
leptá
Leptá leptá
Leptááá
Leptáaáá
jako Oheň.?.!,
Sebevrahova vize /monolog znechucení/
Z tepny vyrazil potok krve a
zalil dýchací cesty
Žaludeční křeče utahovaly pevně smyčku
kolem krku
Tak pevně, že nevydržel okenní rám
a já padal
z druhého patra
Přímo pod kola tramvaje
můj pád
však přibrzdila náruč vysokého napětí!