Helmut Schmidt: Cílem zůstává společná střecha
Nedávno zesnulý významný německý sociálnědemokratický politik a bývalý německý kancléř Helmut Schmidt odvedl velký kus politické práce v období soupeření dvou světových velmocí – Spojených států a Sovětského svazu. Vedle vzpomínky na něj přinášíme i krátký úryvek z jeho knihy Náboženství v odpovědnosti, který je aktuální i dnes.
Když se Helmut Schmidt vrátil z války, bylo mu 27 let a věděl jedno: Toto se už nesmí nikdy opakovat. Proto se, jak to jen šlo nejrychleji, začal angažovat politicky pro demokracii a sociální spravedlnost. Jak se k nim ale dospěje, to tehdy nevěděl… Toto jsou parafrázované věty, jimiž se vrací Schmidt v úvodní stati knížky Náboženství v odpovědnosti (Religion in der Verantwortung) k životně důležitým podnětům, které jej přivedly k obrozenému přijetí křesťanství a k politickému angažmá. Spolu s dalšími věřil, že v obnově duchovního života německého národa, budou nezastupitelnou roli hrát křesťanské církve. Po celý život se pak zabýval přemýšlením o smyslu náboženství a o jeho roli ve světovém dění. Jeho politická praxe jej přivedla do kontaktu se všemi světovými náboženstvími a k hluboké zkušenosti s jejich povahou a s jejich předními osobnostmi.
Různorodá náboženská realita, stejně jako hledání etiky v politice se mu promítaly i do konkrétní praxe, ať už působil ve funkci ministra či spolkového kancléře, a nepřestal se těmto tématům věnovat ani po odchodu z funkcí. Knížka Náboženství v odpovědnosti s podtitulem Ohrožení míru v době globalizace je výborem textů a projevů z let 1971 až 2011. Ukazuje Helmuta Schmidta jako neobyčejně poctivého intelektuála s velkým přehledem a současně smyslem pro praktickou a trpělivou politiku. A neměl to jednoduché, neboť jeho aktivní politické angažmá spadalo do doby závodů ve zbrojení mezi USA a SSSR a do doby vlny terorismu v Německu v 70. letech. Knížka vyšla v roce 2012 a stala se bestsellerem. Stejně jako jeho další knihy. Svou poslední knihu s názvem Co bych ještě chtěl říct vydal letos. Schmidt téměř do konce svého dlouhého života vystupoval veřejně a publikoval. Jeho slova a myšlenky měly v německé společnosti vždy velkou váhu, přestože se nebál vyslovovat provokativní názory. Důvodem byla čitelnost a zásadovost jejich autora. Schmidt je považován jednoho z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnějšího poválečného německého politika.
Název našeho stručného nekrologu je shodný s názvem projevu, který Schmidt přednesl v roce 1986 na shromáždění křesťanů ze všech částí tehdejší Německé demokratické republiky v Potsdamu. Jeho aktuálnost spočívá v tom, že stejně jako tehdy, tak i dnes se ukazuje, že řešení světové uprchlické krize spočívá především v dialogu a spolupráci velmocí, které mají v krizových oblastech své partikulární zájmy. Následující řádky jsou výňatkem ze Schmidtova projevu.
„Náboženská intolerance se stala v evropských dějinách mnohokrát motivem, podnětem, záminkou, a také nástrojem nejkrvavějších pronásledování a války. Bartolomějská noc ve Francii nebo třicetiletá válka v Německu jsou příklady, které všichni známe. (…)
Pravděpodobně si ze školy budete pamatovat právní výrok: Cuius regio, eius religion. To znamená: Kdo vládne v nějaké zemi či státu, má právo určit, k jakému náboženství má obyvatelstvo příslušet. My dnešní lidé po dvou světových válkách, po nejhroznější nesnášenlivosti, teroristické a vražedné intoleranci nacionálněsocialistické diktatury, nahlížíme onen princip – cuius regio, eius religion – s odstupem jako barbarství. Když například SED (pozn.: Sjednocená socialistická strana Německa) mluví o striktním oddělení státu a církve, nebo když jádrem Bonnské ústavy z roku 1949 je svoboda svědomí a tím i náboženská svoboda jednotlivce, nebo když například helsinské závěrečné akty z roku 1975 mluví o ,společných hodnotách všech evropských národů‘, pak to sice není všechno totožné, ale pochází to ze stejného základu.
Dnes znamená tolerance něco jiného než v době Fridricha II. Velkého, který byl tolerantní z lhostejnosti a částečně též proto, že pohrdal církví a náboženskými vyznáními. My dnešní naproti tomu víme: My musíme ctít a respektovat náboženské přesvědčení druhého, a zrovna tehdy, když jej nejsme schopni sdílet. My dnešní říkáme: Ctím a respektuji tvé svědomí, tvé základní hodnoty, protože si cením tvé lidské důstojnosti stejně jako své.
Ostatně už před Kristem obdobně smýšlela řecká stoická filosofie. Právě tak už před téměř dvěma tisíci lety pozdní římský stoik Marcus Aurelius, jehož etika mne už od mládí ovlivňovala, napsal: ,Všichni lidé jsou spřízněni, mají totéž tělo a tutéž krev, dokonce mají téhož ducha. Copak jsi sám bez chyby? Pomni, za co vše ostatním vděčíš. Ti ostatní také nejednají pouze z potěšení ze zla. Právě když se ti zdá, že se nacházíš v hájemství pravého poznání, řekni si, že také ten druhý je veden určitými hodnotovými soudy.‘
Tato tolerance není bez hranic. Její hranice, její snad jediná hranice, se nachází u případné intolerance toho druhého. Mnoho válek během posledních desetiletí mezi muslimskými Araby a židovskými Izraelity má jeden důležitý kořen v oboustranné nesnášenlivosti. V oboustranném přesvědčení, že vedu svatou válku, v níž stojí Bůh na mé straně. Podobně stojí v cestě odzbrojení mezi Západem a Východem oboustranné popření základních hodnot. Když jeden druhého například zraňuje slovem o říši zla nebo jej přirovnává ke Goebbelsovi, kdyby druhý podobnou mincí začal řetěz vzájemného ponižování a později v tom pokračoval, kdyby se tedy také obě světové velmoci neučily vzájemné toleranci, pak bychom se měli obávat o budoucí mír.
Uchování míru vyžaduje toleranci také mezi muži nebo ženami ve vedení států. Jak ale může státník uznat a respektovat základní hodnoty toho druhého, když se vůbec neznají, když si vůbec nerozumí? Odpověď zní: Kdo toleranci chce, musí dialog s druhým chtít a vést. (…) Neboť kdo s druhým nemluví, nemůže jej pochopit. Kdo se jej neptá, nemůže mu porozumět. (…) Kdo neví, co ten druhý skutečně chce, ten musí mít před ním strach. Spirála zbrojení, kvůli níž si politici v Moskvě a Washingtonu stejnou měrou pořád něco oboustranně vyčítají, souvisí zcela podstatně s tím, že si vzájemně nerozumí, že se vzájemně ,neodhadují‘, jak se u nás říkává. Když spolu nebudou dostatečně mluvit, tak si nebudou rozumět, jaké strachy, jaké snahy, jaké zájmy tím druhým skutečně hýbají. Dialog mezi oběma je důležitější než všechny dobře míněné rezoluce.“
Helmut Schmidt: Religion in der Verantwortung. Gefährdungen des Friedens im Zeitalter der Globalisierung. Ullstein, 2012. Ukázku přeložil Jiří Plocek. V češtině dosud nepublikováno.