Počteníčko: Temné nebe Ameriky
Zápisky slovinského spisovatele a filosofa Aleše Debeljaka ze Spojených států devadesátých let, kdy jsme ještě ve střední Evropě nevěděli, co je to sociální nesouměřitelnost.
V přednáškách k úvodu do teorie kultury jsem studentům prvního ročníku na své nynější univerzitě například před hodinou pouze zběžně zmínil problém bezdomovectví v zemi hojnosti. Neuvěřitelně vášnivé studentovo tvrzení, že bezdomovci nejsou „jeho věc“, mě upozornilo, že ustavičné popírání zahrnuje také prvky přitakání, jak nás naučil Freud. Mladý maturant elitního bostonského gymnázia chtěl, abych raději více učil o zlatém pravidle „pomoz si sám a bůh ti pomůže“, podle nějž může v Americe uspět každý, kdo dostatečně tvrdě pracuje.
Znám přitažlivost tohoto pořekadla, jež první američtí přistěhovalci dovedli k dokonalosti a poté je zařadili do mytologie a morální tradice Nového světa. Znám také zákonitosti protestantského vztahu k práci, která je alfa i omega většiny Ameriky. Nejsem slepý: vidím, že příslušně školeným a průměrnými znalostmi vybaveným obyvatelům „země tisícerých možností“ samozřejmě nabízí velmi mnoho na jejich cestě k světovému úspěchu. Postačí už pohled na umělecké, vědecké a intelektuální emigranty z východní a západní Evropy, indického subkontinentu a Číny, aby bylo hned jasné, že Amerika s otevřenou náručí vítá čerstvé mozky, ideje a rozum. Problém je určitě jen v tom, že každý nemá možnost pomoci si sám, aby svobodně rozvíjel svůj potenciál a umocnil tvůrčí energii, jak přesvědčivě ukazuje Jeannie Oakesová ve své studii Keeping Track (1985).
Ne všechny americké děti totiž chodí už od školky dále do soukromých elitních škol, kde skvělé vzdělání otevírá cestu k prestižnímu zaměstnání, privilegovanému sociálnímu postavení a stejnému životnímu stylu. V zemi, v níž musí průměrná středostavovská rodina hned při narození dítěte začít cíleně spořit, aby mohla jednou zaplatit jeho univerzitní studia, jsou rozdíly mezi veřejnými a soukromými školami přímo neuvěřitelné.
Zatímco se ve veřejných, respektive státních středních školách ve velkoměstech mačká v jedné třídě také až čtyřicet žáků, které u vchodu detektorem kovu prohlíží ozbrojený strážník; v tomto typu škol nelze bez újmy přežít čtyři roky, aniž by se žák chtě nechtě nepřidal k některé z mnoha „band“; zde jsou dealeři drog jedinými vzory lidí, kteří si vydělají dost na to, aby si mohli každý týden koupit za závratné sumy nové botasky Reebok nebo Nike, jež nejsou pouze posledním výkřikem módy, ale především povinným symbolem určitého postavení; zdejší džungle ve třídě mnohé žáky vypustí ven jako funkční analfabety; zde už všichni lepší učitelé zanechali svého povolání; tady musí už skoro každý druhý žák v duchu překládat učitelovu angličtinu do svého mateřského jazyka či dialektu (španělského, kreolského, korejského atd.); zatímco všechny tyto skutečnosti poznamenávají veřejné školství, zvláště ty instituce, které se nacházejí uprostřed urbanistických etnických ghett, v předměstských čtvrtích, kam se bohatá střední vrstva uchýlila už v padesátých letech, elitní soukromé školy zachovávají nejlepší tradice anglosaského vzdělávání s důrazem na bezprostřední styk žáka s učitelem, který společně s hrstkou studentů prožívá také tvůrčí volný čas.
Je potom divné, jestliže se při zápisu na univerzity zdá, jako by žáci z privátních elitních škol byli nějací malí Platonové, kterým vůbec nedělá problémy nechat za sebou pologramotné žáky? Je zvláštní, pokud ti druzí nenajdou žádnou práci v postindustriální společnosti založené především na manipulaci symbolů a idejí, informací a výkonů, ne však na průmyslové materiální výrobě zboží? Je pak možné se v tomto specifickém kontextu vzdělání a sociálního postavení vůbec ještě oprávněně divit, že dnes v Americe existuje tzv. stabilně nezaměstnaná podvrstva, která stojí na společenském žebříčku mnohem níž než nejnižší vrstva pracujících?
Bostonský prvák na mne po konci semináře počkal a nebyl ani nijak zvlášť ironický. Šli jsme do knihovny a společně prohledali ubíjející, ale důležité statistické údaje. Ještě mnohokrát jsme pak vzrušeně diskutovali o privilegiích a motivacích jednotlivců, o podnětech a překážkách sociálního prostředí. Když jsem se po dlouhém, horkém létě vrátil do campusu, v poštovní schránce už čekala jeho pohlednice z prázdnin, na níž bylo naškrábáno: „Oči mají vidět, ale nevidí. Nejvíce slepí jsou ti, kteří nechtějí vidět. Učím se dívat. Měj se!“
Aleš Debeljak: Temné nebe Ameriky. Přeložili Martina a Pavel Šaradínovi. Host, Brno 2000.