Osvětim 1944: věda proti náboženství
Několik úvah a srovnávacích poznámek k filmu Saulův syn, který se za Maďarsko uchází o Oscara za neaglicky mluvený film.
Když skupina důstojníků vstoupila do jedné ze služebních místností, seděl tam jakýsi vojín, záklaďák. Snad u vědomí nepatřičnosti svého výskytu na daném místě tento nevyskočil a nezahlásil se, ale strnul, přikován hrůzou k židli. Situaci si vychutnal velitel roty. Teatrálně nešťastníka oslovil: „Dobrý den, vojáku!“ Odpověď stejně nonšalantní by zněla: „Zdravíčko, furťáku!“ (Předpisová pak: „Soudruhu nadporučíku, vojín XY. Dovolte mi zařadit se.“) Leč oslovený ani nešpitl. Od ironie přešel důstojník bryskně do řevu: „Tak odpověz aspoň, ty hovado!!“ Replikou srovnatelně hrubozrnnou by bylo: „A co ti mám asi tak, ty zkurvysynu, říct?!!“ (To by se ovšem musel bavit rovný s rovným.) Nahlas nezaznělo nic a vojáček byl vzápětí z místnosti vyhozen…
Tento „dialog“ z útvaru ČSLA (Československé lidové armády) osmdesátých let se mi vybavil při zhlédnutí filmu Saulův syn (Saul fia, z roku 2015) maďarského režiséra Lászla Nemese, situovaného do října 1944 v Osvětimi: Partička esesáků zastihne v pitevně židovského heftlinka Saula Ausländera, který zde nemá co pohledávat. Jeden z nich se jej s okázalou zdvořilostí otáže: „Was ist der Anlass Ihres Besuchs, falls ich fragen darf?“ (Jaký je důvod vaší návštěvy, smím-li se zeptat?) Ani Saul, jemuž v tu chvíli běží doslova o život, se nezahlásí. Po krátkém zaváhání odpoví: „Putzen.“ (Uklízet.) Replika i doprovodné gesto zavdají esesákům příčinu ke šprťouchlatům, poté je Saul z pitevny vyhozen…
Evokační síla
Ačkoli příběh filmu Saulův syn je fikcí, reálie jsou autentické. Režisér nastudoval (z takzvaných osvětimských svitků, ale i rozhovorů s přeživšími) fungování sonderkommanda, jehož příslušníci z řad vězňů pomáhali zajišťovat chod plynových komor. Do díla dále ústrojně zakomponoval jedinou doloženou ozbrojenou vzpouru, k níž došlo v Osvětimi právě v říjnu 1944, i fakt že se příslušníkům polského odboje podařilo pořídit v táboře několik fotografií a propašovat je ven. Celek má takovou sílu, že v divácích evokuje dávno zasuté zážitky ze světa nadlidí a podlidí. (Blaze těm, kdo v něm ani na minutu nepobyli!)
Claude Lanzmann (osvětimský veterán a autor dokumentu o holokaustu Šoa), který odsoudil film Schindlerův seznam jako poplatný hollywoodským schématům, se vyjádřil, že o filmu Saulův syn nic špatného neřekne. Recenzent může srovnávat toliko s vojnou mezi takzvanými „empéčky“ (MP jako méně použitelný) za normalizace v Západním vojenském okruhu. Zdůrazněme, že v epizodě popsané úvodem šlo v krajním případě o tři dny vězení. O život běželo na vojně zcela výjimečně. Úkolem armády nebylo „empéčka“ v rámci vojenské služby početně zredukovat (99,99 procent odvedenců se z vojny vrátilo, každý smrťák i každá „mimořádná událost“ spustily rozsáhlé vyšetřování). Tu a tam jako by přesto v normalizačních kasárnách probíhala přinejmenším určitá hra na nadlidi a podlidi.
Film Saulův syn charakterizuje minimalistická kamera, která zabírá dění „zdola“, ve výseku, z perspektivy jednoho vězně. Celkový obraz chybí, ten si musí divák postupně skládat. Odevšad zaznívají (převážně jednoslovné) výkřiky. Zprvu jsem se domníval, že se pár diváků kdesi v předních řadách kinosálu nahlas baví. Až mi došlo, že i při nástupu na vojnu přece pršely dílčí povely: „Jedu, jedu!“ Zůstalo na rekrutovi, aby si v poklusu sesumíroval celek. Navzdory pár styčným bodům musím ovšem zpětně konstatovat, že oproti Osvětimi se na normalizační vojně zas až o takové drámo nejednalo.
Náboženství proti vědě
Ze zástupu lidí shodou okolností přežije pobyt v plynové komoře zhruba dvanáctiletý chlapec, který napůl v bezvědomí lapá po dechu. Přispěchavší esesácký lékař jej vlastnoručně zardousí a přikáže, ať je chlapec připraven k pitvě. Anomálie, jakou přežití v plynové komoře představuje, jej z vědeckého/anatomického hlediska zajímá. (Frapantní rozdíl: Každý z lékařů, které jsem za dva roky v zeleném poznal, dodržoval Hippokratovu přísahu. Žádnému nešlo o vědu „an sich“, tedy o jakousi čistou vědu „o sobě“ s maximálním vytěžením dostupného lidského materiálu.)
Další děj lze označit za donkichotský zápas náboženství proti (pozitivistické a odlidštěné) vědě: Saul si usmyslí, že chlapec, jehož nadále označuje za svého syna (což druzí rozporují), nejenom nebude pitván a spálen, ale bude řádně pochován s modlitbou (kaddiš) rabína. To se lehce řekne a hůře realizuje, nota bene v Osvětimi v říjnu 1944. Na straně vědy stojí hladce fungující smrtící mašinérie, zápas je zjevně předem ztracen. Přesto Saulovi stojí za pokus. Nasadí při něm vícenásobně život a obětuje mu i řádné splnění úkolu v rámci přípravy vzpoury. (Saulův výpadek žel už nelze napravit. Členům sonderkommanda hoří, vyjádřeno lidově, koudel za pozadím, neboť bývají v pravidelných intervalech coby svědkové systematických zvěrstev likvidováni. Vzpouru je tedy třeba v určitý okamžik zahájit tak jako tak, bez ohledu na stav příprav.)
Nižší šarže tu a onde
Technická propracovanost a „vědeckost“ takzvaného konečného řešení židovské otázky vedly nejvýznamnějšího německého historika nacismu Hanse Mommsena (5. listopadu 1930 – 5. listopadu 2015) k tezi o „kumulativní radikalizaci“ vycházející od nižších šarží, které si holokaust „vydupaly“ a do detailu zkoncipovaly, takže jejich scénář prý Hitler coby „slabý diktátor“ pouze schválil. (Spojením „slabý diktátor“ Mommsen jako náruživý polemik záměrně provokoval, jeho teze o „kumulativní radikalizaci“ si ale zjednala respekt.) Esesáci, a v tom spočívá jeden z děsivých aspektů filmu, hovoří s oblibou kultivovanou, nóbl němčinou. Jako by se noblesním mluveným projevem stylizovali do nadlidí. Naopak heftlink přichycený v pitevně pronese jediný infinitiv – jako by se i on pod tlakem stylizoval do podčlověka. (Jeden z tlumočníků při norimberském procesu v pamětech popsal, jak mimo záznam položil souzenému veliteli osvětimského tábora otázku, zda nepocítil pokušení se na úkor některého z vězňů hmotně obohatit. Odpověď prý zněla: „No, dovolte, za koho mne máte?!“)
Úvodem citovanému normalizačnímu nadporučíkovi noblesa chyběla. (O to však byl vposled lidštější!) Dále stupňovat scénku se zkoprnělým vojáčkem ve služební místnosti prostě nebyl schopen. Vedl sice, pravda, samomluvy na téma, co vše by se mělo řešit střelbou, jednalo se nicméně v podstatě o neškodné třesky plesky. Prostor pro radikalizaci průběhu věcí měl v „zaměstnání“ (jak zněl oficiální armádní termín) každopádně minimální, ba, pokud jde o střílení do lidí, nulový. Jeho esesáčtí kolegové se přitom v Osvětimi o čtyřicet let dříve mohli ve své funkci plně realizovat. Zatímco pro někdejší „empéčka“ vojna většinou zůstala životní epizodou, pro „rasově méněcenné“ představoval vyhlazovací tábor v roce 1944 zpravidla konečnou stanici. Bezvýchodnost, jakou jsem za celé dva roky v Západním vojenském okruhu nepocítil, dodává filmu hlubokou autentičnost.
Saulův syn (Maďarsko 2015). Režie Laszlo Nemes, scénář Laszlo Nemes a Clara Royer, kamera Mátyás Erdély. 107 minut.