KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Pojetí ekonomiky jde ruku v ruce s podobou společnosti a s její budoucností. Pokud nechceme propadnout do zhoubné jednostrannosti současného ekonomického mainstreamu, která vede k nadřazení určitých částí společnosti nad jinými a k nereflektovanému zacházení se zdroji, pak musíme pojmenovat a podpořit alternativní ekonomické přístupy, které celý systém vyvažují a zrcadlí potřeby společnosti jako celku. Přinášíme text, který přehledně popisuje rodící se alternativy.

Jako jeden z faktorů pokračující krize současného světa se jeví převládající ekonomický systém. Jeho znepokojivým rysem je takzvaný růstový imperativ: systémový tlak na stále větší produkci, který má silně negativní dopady na přírodu i lidské komunity a je dlouhodobě neudržitelný. Vedle bankovního systému, založeného na dluhu, je podstatným faktorem růstového imperativu běžná akciová společnost, jejíž právní struktura a základní cíl – maximalizace zisku – ji vedou jak k maximalizaci produkce, tak k takzvané externalizaci nákladů: skutečné náklady jejích výrobních a obchodních aktivit nese často příroda, pracovníci ve výrobě, místní komunity a potažmo budoucí generace. Tlak na takovouto externalizaci svých nákladů pociťuje často i běžná menší firma, která se ocitne na globálním finančním kolbišti.

S kolegy na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se proto dlouhodobě zabýváme alternativami k akciové společnosti i běžné firmě, které dokáží uspokojovat potřeby místních komunit, aniž by byly vtaženy do vírů globální ekonomiky, nebo případně hledají a nacházejí cesty, jak jimi proplouvat, aniž by byly staženy ke dnu. Někdy se hovoří o sociální či eko-sociální ekonomice, někdy o ekonomice solidární, jindy o heterodoxních ekonomických iniciativách... Každopádně se jedná o ekonomiku „jinou“, která se ve světě v posledních desetiletích rozvíjí a hlásí se stále více o slovo. Často si přitom zejména v zemích globálního Jihu podává ruce s tradičními aktivitami uspokojujícími potřeby lidí prostřednictvím samozásobitelství či sdílení a spolupráce, jež se ocitly mimo rámec středoproudé ekonomie a které v neoliberálním společenském klimatu obtížně hledají svou legitimitu a identitu.

V posledních dvou letech jsme v rámci společného výzkumného projektu s kolegy z Geografického ústavu Masarykovy univerzity a britské Open University uskutečnili rozhovory se zhruba padesáti iniciativami, spolky, družstvy a dalšími uskupeními v České republice, které uspokojují potřeby lidí ve svém okolí, případně i poskytují služby a produkty na trhu, a přitom jsou v nějakém směru jiné než běžná firma. Konkrétně jsme hledali organizace, které mají následující rysy: Nezaměřují se jen na finanční zisk, stejně důležitá či ještě důležitější je pro ně určitá smysluplná činnost (například péče o lesní porost, produkce či distribuce zdravých lokálních potravin, provozování nekomerční galerie či komunitního média). Dalším rysem těchto projektů solidární ekonomiky bývá silná vazba k nějakému místu a místnímu společenství. Třetím znakem této „jiné“ ekonomiky a jejích subjektů často bývá důraz na demokratické řízení a někdy i na komunitní, respektive společné či nedělitelné vlastnictví. Čtvrtým rysem, po kterém jsme pátrali při našem průzkumu české a moravské „alternativně ekonomické“ scény, byla „netržnost“. Přesněji řečeno: snaha nepodléhat tržnímu diktátu a neusilovat o zisk za každou cenu. Příkladem takovéhoto přístupu je fungování východočeského spotřebního družstva Konzum, které cíleně nakupuje potraviny od místních dodavatelů, aby tak podpořilo lokální ekonomiku a s ní zaměstnanost i ekonomickou demokracii v regionu, kde žijí jeho členové.

Zjistili jsme, že organizací a iniciativ, které bychom mohli označit za subjekty solidární a sociální ekonomiky, je v České republice hodně a že vycházejí z nejrůznějších ideových základů. Jsou tu například anarchistické projekty, jako je komunitní centrum Ateneo v Mostě či pražská Klinika. U zrodu řady dalších českých projektů „jiné“ ekonomiky zase stáli duchovně zaměření jedinci či skupiny náležející k tradičním církvím nebo i k méně ortodoxním duchovním směrům. Starost o přírodu a ekologické cítění hrálo roli při vzniku řady pozemkových spolků, které nezištně pečují o přírodní kapitál, ale také třeba u zrodu charitativních obchůdků Nadace Veronica v Brně či některých biofarem a komunitních zahrad. Hodnotové postoje a motivace protagonistů „jiné“ ekonomiky v našem výzkumu jsou nicméně různorodé a obtížně zobecnitelné.

Základny pro možný rozvoj „jiné“ ekonomiky

Zárodky solidární a sociální ekonomiky existují tedy i u nás. I když zápasí s řadou problémů a prozatím tvoří spíše ostrůvky v moři nežli souvislou hráz odporu proti komerčnímu světu, je patrné, že se tu cosi klube, hlásí o slovo a rozvíjí. Přitom se nové výhonky této „jiné“ ekonomiky mohou i v České republice opřít o instituce, které se lokálně, netržně a často i demokraticky a komunitně chovají již desítky či stovky let a jsou vrostlé do našich tradic a povědomí. Jen je potřeba je přerámovat a ocenit jako potenciálně důležitou a životaschopnou alternativu současného neudržitelného ekonomického modelu. Těchto potenciálních hybatelů „jiné“ ekonomiky, přátelské lidem a přírodě, které lze vystopovat v našem výzkumu, a které mají zároveň hluboké kořeny v minulosti, lze v obecnosti uvést pět.

Prvním z nich jsou obce. Zejména ty malé mají mnohde autentickou demokratickou strukturu a jejich primárním zadáním není (či by neměla být) maximalizace zisku, ale péče o potřeby místní komunity a území. Mnoho malých obcí poskytuje na netržní bázi prostory svým občanům, pořádá řadu veřejných akcí, ale také provozuje obecní výtopny, prodejny či hospody, přičemž tato obecní ekonomika má řadu rysů „jiné“ ekonomiky, jak jsme o ní hovořili výše. Osvícení starostové i zastupitelé už dlouho vědí, že podstatné je zajistit občanům základní potřeby, že „tržní“ není totožné se „spravedlivým“ a že podpora místních drobných podnikatelů a zemědělců a místních toků výrobků a služeb je ku prospěchu všech.

Druhá tradice, která by se mohla stát základem „jiné“ ekonomiky, jsou družstva. Ačkoliv si mnozí spojují družstva s obdobím totality, Československo bylo družstevní velmocí již za první republiky a družstva (spotřební, úvěrní, hospodářská, zpracovatelská a mnohá další) fungovala tehdy v některých oblastech jako rovnocenný partner soukromého a veřejného sektoru. Základním rysem družstev je důraz na spolupráci a na demokratické rozhodování. Již samotná organizační struktura družstva podporuje vztah k určité lokalitě a brání spekulaci i tlaku na růst za každou cenu. Náš výzkum ukazuje na určitou renesanci družstevnictví v České republice v posledním desetiletí. Objevují se nová sociálně zaměřená družstva, družstevní kavárny, ale například i výrobní a zemědělská družstva.

Zajímavé propojení obcí a družstev lze pozorovat u takzvaných lesních družstev,která obhospodařují lesy vlastněné několika obcemi, jež jsou jejich členy. Lesní družstvo obcí Přídolí u Českého Krumlova je příkladem právě takového družstva. Nejenom, že hospodaří dlouhodobě udržitelně na svěřených pozemcích, ale ještě pečuje o lesy dalších subjektů v okolí, z čehož má příjem, který obce – jeho členové – mohou využít pro blaho svých občanů. Navíc poskytuje udržitelnou obživu desítkám rodin v okolí a zajišťuje otop pro přídolskou školu a lesní pedagogické programy pro zdejší děti. Lesní družstva, jako je Lesní družstvo obcí Přídolí, jsou dobrým příkladem alternativní ekonomiky, která navazuje na nejlepší tradice našich zemí. Dalším příkladem je již zmíněné východočeské spotřební družstvo Konzum, které se hrdě hlásí ke svým počátkům na konci devatenáctého století.

Pokračování příště

Psáno pro sborník z konference „Lokální a globální udržitelnost“ (Ekumenická akademie, Klub techniků Praha, 26. října 2015) a s několika drobnými redakčními úpravami pro Kulturní noviny.