Svět je zlý sen
Umberto Eco v románu Nulté číslo klade znepokojivé otázky, ale především chce čtenáře pobavit. Přesněji řečeno, baví je právě těmi znepokojivými otázkami. To, nad čím bychom si měli zoufat, se mění ve frašku.
Není pochyb o tom, že konspirační teorie zaujaly v dnešní době (přinejmenším v Evropě) místo náboženství jako opia lidu. Ve světě, který postrádá srozumitelná pravidla, se už nelze vyznat jinak než pomocí paranoidních konstrukcí. Vzpomínám si třeba, jak jsem se před nějakými šesti sedmi lety poprvé dozvěděl o takzvaných chemtrails. Tehdy si ještě všichni klepali na čelo. Dnes bude spíš za cvoka ten, kdo se ve slušné společnosti podřekne, že na ně nevěří.
Italský filosof a spisovatel Umberto Eco (1932) se ve svém díle konstantně zabývá tématy záhad, intrik, tajných dokumentů a alternativní historie. Jeho nová kniha Nulté číslo je zpovědí redaktora obskurního plátku, jehož hodnota spočívá v tom, že nikdy nevyjde – kdyby totiž vyšel, mohl by zatopit mnoha vlivným lidem, kteří za mlčení rádi zaplatí. Jeden z redaktorského panoptika, jistý Braggadocio, se ocitne na stopě senzačního odhalení: místo Mussoliniho na konci války zahynul dvojník, zatímco skutečný exdiktátor se stal klíčovou postavou spiknutí tajných služeb na rozpoutání teroru, díky němuž se vystrašená veřejnost ještě ráda vzdá svých demokratických svobod.
Braggadocio je až groteskním ztělesněním toho, co Fromm nazývá nekrofilním charakterem: má raději věci než lidi, je posedlý násilím, smrtí, režimy pevné ruky i spikleneckými teoriemi. Jeho protihráčem je vypravěč „doktor“ Colonna, muž kultivovaný a laskavý, který však celý život volí cestu nejmenšího odporu a rozměňuje svůj talent na drobné. Příběh ukazuje, jak se atmosféra podezírání stává nakažlivou a Colonna v sobě objevuje kus Braggadocia: ovšem jak praví Murphyho zákony, to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás opravdu nejdou.
Nulté číslo spíše než apollónskou sofistikovanost předchozích Ecových knih připomíná například Georga Taboriho a jeho vidění historie jako krvavého absurdního dramatu. Možná byl příběh také trochu inspirován Taboriho osudem: za druhé světové války působil jako redaktor rozhlasového vysílání pro britské vojáky v Palestině. Nadřízení však brzy zjistili, že pořady připravované skupinou radikálně naladěných židovských intelektuálů by ve složité situaci jen přilévaly olej do ohně, a proto se žádná z relací Taboriho týmu nedostala do éteru – což se redaktoři dozvěděli až po válce.
Děj Ecova románu se odehrává během několika týdnů na jaře 1992: byla to doba, kdy se do úlevy z konce studené války začalo mísit znechucení ze zpupnosti těch, kdo se pokládali za její vítěze. Konkrétně v Itálii, kde se Nulté číslo odehrává, se pod tíhou korupčních skandálů zhroutil poválečný stranický systém – jen proto, aby místo uvolněné tradičními stranami zaujal Berlusconi. Dnes už víme, že to je typická vlastnost takzvaného tekutého hněvu bez hodnot a pozitivního programu a že pokud se podaří staré zloděje a lháře svrhnout, nastoupí po nich noví, výrazně bezohlednější zloději a lháři. Ale nenaříkejme si: možná si za to můžeme sami, protože si jiný způsob správy věcí veřejných ani neumíme představit. Současná krize má nejspíš povahu nejen morální, ale také intelektuální.
Vyprávění zdařile evokuje atmosféru počátku devadesátých let, kdy mobilní telefony byly novinkou pokládanou za efemérní módu (jedna z postav se rozhořčuje, jak je ta neustálá nutnost být na drátě ponižující – a netuší, že si na to časem nejenom zvykneme, ale začneme na to být dokonce hrdí), kdy nejen v Miláně začala gentrifikace, přebudovávající půvabně zchátralé staré uličky na snobské rezidence, a kdy vzdělanci začali poznávat, že aby se uživili, musejí na své vzdělání zapomenout – jen se čekalo, až pro to někdo vymyslí název „prekariát“. Colonna je typickým postmoderním intelektuálem, který nemá žádné vlastní city a myšlenky, stále jen cituje ze své četby: nacházíme se ovšem ještě v časech předinternetových, takže Braggadocio se svými investigativními postřehy působí jako vyšinutý jedinec; dnes by jistě jeho blog lámal rekordy sledovanosti.
Že je Nulté číslo nejčtivější Ecovou knihou, už nejspíš víte z jiných recenzí. Autor se blýskne řadou vtipných postřehů: „Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové – pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méně se mu daří.“ Možná bychom však v době, kdy zažíváme těžkou krizi nejen kapitalistického řádu, ale lidského druhu jako takového, čekali od veřejného intelektuála Ecova formátu vážnější slovo, než je až operetně frivolní příběh o tom, jak si jeden mafián založil fiktivní noviny, aby mohl vydírat jiné mafiány.
Neprůhledná vlastnická struktura médií, to je ovšem téma, které nás Čechy nijak nepálí. My přece všichni víme, že to všechno patří Babišovi, Soukupovi nebo Bakalovi – a také dobře víme, že s tím nic nenaděláme, tudíž je nejlepší nechat to koňovi, jenž má k tomuto účelu větší hlavu. Anebo, pokud máme literárněvědné vzdělání, můžeme oprášit teorii o autonomii fikčních světů a věřit, že komtur Vimercate existuje v realitě stejně málo jako dejme tomu Pinocchio.
V obecném povědomí býval Umberto Eco ztotožňován s postmodernismem, myšlenkovým proudem, k němuž se musel počátkem devadesátých let hlásit každý, kdo pomýšlel na akademickou kariéru. Dnes je postmodernismus obecně nenáviděn jako hlavní viník chaosu a atomizace společnosti – Ecovu autoritu to však kupodivu příliš neovlivnilo. Ale možná jsme se změnili především my: postmoderna byla ideologií spokojené společnosti, která se považovala za ideální vyvrcholení vývoje lidstva, takže se už jen bavila kombinováním a zpochybňováním toho, co vymysleli ti před ní. Dnes, kdy Evropu ovládl strach a nesnášenlivost, se zase do módy dostalo hledání obětního kozla. Podstata problému se však nezměnila: naše civilizace, ač založená na osvícenské posedlosti objektivní pravdou, se ocitla v osidlech byznysu s dezinformacemi.
Esencí novin jsou podle Eca horoskopy: útěšné banality, šikovně se vydávající za převratné informace. Autor chytře a s humorem popisuje techniky, jimiž noviny manipulují s informacemi: „v novinách se vždycky píše ,dělník z Kalábrie napadl v práci koleguʻ, nikdy ,dělník z Cunea napadl v práci koleguʻ (…) vyhoví se tím určitému očekávání, nahrává to představám o jižanské kriminalitě, a tím se ta zpráva teprve udělá…“ Novinářská práce spočívá v tom, jak vhodným výběrem slov vzbudit dojem odvážných odhalení a přitom nenapsat nic, co by mohlo způsobit potíže. Šéfredaktor Simei neustále drží přednášky o tom, co chce či nechce „náš čtenář“ číst (především nic, nad čím by musel přemýšlet). Jistěže touto mantrou maskuje Simei především své osobní zájmy, ale přece nás to může dovést až k otázce, jestli si vlastně tu ubohost současných médií nezasloužíme; už proto, že jsme po nich nikdy nedokázali důsledně požadovat skutečnou kvalitu.
Pointa Nultého čísla spočívá v poznání, že i v tomto prolhaném, cynickém a násilnickém světě je možno celkem pohodlně žít, pokud se naučíme starat jenom sami o sebe. A v podtextu jako by autor naznačoval, že současná mizérie pochází právě z toho, že koncem minulého století přijaly tradiční společenské elity právě tuto strategii.
(A ještě drobnost: kniha je vysázena obřími typy písma, jaké jsem naposledy viděl v dětství u knihy O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi. Skromná novelka tak rázem nakynula na úctyhodný román a ironicky stvrdila název Ecova eseje, že Knih se jen tak nezbavíme – i když umění čtenářské pozvolna upadá.)
Umberto Eco: Nulté číslo. Přeložila Anežka Charvátová. Argo, Praha 2015.
Rozhovor s Umbertem Ecem jsme přinesli v KN 23/2015, a to pod názvem Média dnes přeměnila jakýkoliv názor v prokázanou skutečnost.