Interview
Fejeton písmenkově-voňavý.
Malá respondentka, která seděla vedle mě, do domečků v sešitě pro předškoláky hbitě domalovala okénka tak, aby jich v každém domečku bylo deset. Pak se zeptala: „A když budou dva domečky vedle sebe, kolik to bude okýnek?“
„Dvacet,“ odpověděl jsem.
„A když dvacet a dvacet?“
„Čtyřicet.“
„A když čtyřicet a čtyřicet?“
„Osmdesát.“
Když jsme dospěli k číslici dvanáct set osmdesát, navrhl jsem, že se vrhneme na další úkol. Ten po respondentce žádal, aby pojmenovala předměty nakreslené v sešitě, s pomocí dlaně pod bradou spočítala, kolik mají jejich názvy slabik, a určila první hlásky slov. Moje respondentka dlaň nepoužila a rovnou si počítala, kolikrát otevřela pusu: „PTÁ… jedna, ČÍ… dvě, ČEK – tři!“
„No a jaké je první písmeno? Co slyšíš?“
„Ptá – čí – ček… K?“
„Ale ne. Co slyšíš první?“
„P?“
„Tak!“ povídám já. „A teď co vidíš kolem sebe.“
„TO… jedna, MÁŠ – dvě.“
„A co je na začátku?“ ptám se.
„M! Ne – T!“
„Správně! A co je ještě od T?“
Přemýšlela: „… Tatínek?“
„Správně!“
„A ty už jsi někdy byl tatínek?“
„Já? Ještě ne.“
„Vlastně to je blbost. Když nemáš ženu, tak nemůžeš bejt tatínek. A proč vlastně nemáš ženu? Ty nemáš rád holky?“ zeptala se.
Dlouho jsem nepřemýšlel: „Mám, ale bojím se jich.“
Respondentku to nijak nepřekvapilo a začala pastelkami vybarvovat obrázky v sešitě. Líbilo se mi, že nebyla realistka. Erb – což byla věc, kterou neznala – vybarvila celý modře, a když jsem jí přitom vysvětloval, že je to takový znak, který má třeba král, radovala se: „Anebo královna!“ Pak vytvořila duhového delfína a konstatovala: „Tak! A tohle je PELFÍN a má na začátku P!“
To byl ideální přechod k dalšímu cvičení, při kterém měl předškolák chodit po místnosti a pojmenovávat vůně. Respondentka čichla ke švestce a radostně zvolala: „Voní jako třešeň!“ Pak otevřela ledničku, zakřičela: „Voní sněhem!“ a začala z ní vytahovat velkou pětilitrovou krabici s džusem: „Tu nám včera přinesla teta, heč!“
Očichali a určili jsme celý obsah ledničky, načež se mě malá respondentka zeptala: „A proč bychom měli čmuchat jenom nosem? Budeme čmuchat vočima, tvářema a vlasama!“
A tak jsme to zkusili.
Když nás i to přestalo bavit, respondentka ještě objevila, že na lednici je cedule se spoustou zajímavých písmen. Byl to plakát inzerující lední revue:
SNĚHURKA
A SEDM TRPASLÍKŮ
A tak se začalo s novou hrou. Respondentka ukazovala prstem na jednotlivá písmena, ta, která znala, přečetla sama, a ostatní jsem jí četl já. Ke každému písmenu pak hned vymyslela slovo, které tímto písmenem začíná. A jak už to tak respondenti dělají, začali jsme odzadu:
„A – to znám. Auto!“
„K – znám. Kolo!“
„Co je tohle? R? Rozbitej nos!“
„U – to já vím, to je taková vlnka. Uhlí!“
„Říkáš H? Houba!“
„Co je tohle? E? Evička!“
Pak v zámku zarachotily klíče a v předsíni se ozvali tatínek, maminka a starší bráška.
„N? No tak NIC. Nazdar a zase přijď!“