Poezie pro adventní čas

Poezie Adama Zagajewského je ovlivněna vzpomínkami na Gliwice, kde vyrůstal. Foto Wikimedia Commons

Adam Zagajewski je v současnosti ve světě nejznámějším žijícím polským básníkem. Sbírá literární ceny v Evropě, v Americe i v Číně. Český výbor ze Zagajewského posledních sbírek Neviditelné věci se vydařil.

V Polsku Adam Zagajewski (1945) není zdaleka tak oceňovaný jako ve světě. Není to tím, že by neměl v rodné zemi své čtenáře, naopak má jich dost a v Polsku je oblíbeným básníkem. Polské literární kritice ale do oka moc nepadl, ta jej ve své většině vidí jako básníka, jenž zvláště ve své tvorbě z dvacátého prvního století vychází čtenářům až příliš vstříc, a to zejména čtenářům zahraničním. Což podle některých hlasů jde až tak daleko, že Zagajewski píše záměrně takovým způsobem, aby se jeho verše co nejlépe překládaly do jiných jazyků. Další výtka směřuje k tomu, že Zagajewski je až příliš poplatný poetice ve světě známých a oceňovaných – a již nežijících – polských básníků Czesława Miłosze a Zbigniewa Herberta.

Něco na těch výtkách je. Poezie Adama Zagajewského mi až donedávna mnoho neříkala. Můj dojem byl týž jako stanovisko té části polské literární kritiky, která jeho dílo v oblibě nemá. Ano, vadila mi odvozenost, eklektičnost. A to, že Zagajewski svým čtenářům vychází až příliš vstříc, že myslí víc na ty, kteří budou jeho verše číst, než na poezii samu.

Svůj názor jsem pozměnil. Nedošlo u mne ale k nějakému radikálnímu myšlenkovému obratu. Zestárl jsem. A dnes se na Zagajewského básně dívám trochu jinak. Předávání tradice je – určitě z hlediska stárnoucího básníka, kterým jsem – důležitá věc. A Adam Zagajewski tak činí. Neboli to nyní vidím tak, že není epigonem Miłosze a Herberta, nýbrž že navazuje na tradici těchto dvou básníků a předává ji dál. Miłosz a Herbert ovšem také nespadli odněkud z oblaků, ale navazovali zase na své předchůdce.

V polské literatuře je přihlášení se k tradici něčím, co k ní zcela samozřejmě patří. V České republice je to v literatuře (i ve společnosti) úplně jinak. Na českém výboru z díla Adama Zagajewského jsem si to opět výrazně připomněl, zvláště v souvislosti s tím, že hostem při uvedení této knížky na ostravském Protimluvfestu byl Petr Král, básník stejné generace. Oba měli i obdobnou zkušenost s emigrací. A v Paříži, kde se spolu v exilu setkali, se přátelili.

Poezie Petra Krále ale patří a patřila avantgardě. Tedy něčemu, co v literatuře vzniklo na počátku dvacátého století a zcela popřelo jakoukoliv tradici. Dnes už ovšem mají i avantgardy svou historii, k níž se hlásí; nic, co vzniklo před vznikem avantgard, ale neuznávají dodnes, stejně jako nic, co vzniklo mimo okruhy jejich -ismů. V tomto směru není Petr Král tolik názorově vyhraněný, nicméně jeho poezie – a to i ta současná – především popírá, boří, vysmívá se, ironizuje. A „tradiční“ hodnoty a tradice obecně jsou jí k smíchu, pokud nejsou přímo terčem k útoku. Výjimkou je jeho sbírka Přivítat pondělí z roku 2013, která se mi velice líbí a která se od nihilismu avantgard odklonila směrem k pozitivnějšímu vidění světa.

Představa, že poezie by měla být krásná, je ale obecně pro avantgardní přístup nepřijatelná. Krása je z tohoto pohledu označena za sentimentalitu a kýč. Když ale poezii zbavíme krásy, co z ní zbude? A kdo ji bude číst? Jiní avantgardní básníci, kteří kromě avantgard neuznávají nic? A jak je to s morálkou? Ta je avantgardě k smíchu rovněž, zatímco Zagajewského básně jsou dosti často moralitami.

Nad českým výborem z poezie Adama Zagajewského Neviditelné věci mě přímo praštilo do očí, jak básník s tradičním pojetím poezie současné „generaci starých mistrů“ v české poezii chybí. Při četbě v polštině mne takto vůbec srovnávat nenapadlo, v polské poezii je tradičního dost a dost, i když i v Polsku dnes mají spoustu svých postmodernistů, lingvistických experimentátorů či rebelů bez příčiny. Knížka vytištěná v češtině ale k srovnání se současnými českými básníky – a nejvíce s těmi se Zagajewským zhruba ze stejné generace – přímo vyzývá.

Ano, vím, mne samotného to při překládání z polštiny zaválo k „prokletým básníkům“, to ale neznamená, že bych ty tradiční nečetl a neměl je rád. Vlastně úplně nejradši bych přeložil Mickiewiczova Pana Tadeáše, jen si na to nějak neumím najít čas, jakože by to času stálo hodně.

Snad je pravda, že Adam Zagajewski při psaní svých veršů myslí na překladatele, český překlad Michaela Alexy se opravdu vydařil. Knížka se čte „jakoby by byla napsána v češtině“, což je přesně to, jak má dobrý překlad působit. Překlad je věrný a jeho čeština je živá a svěží. A výbor básní ze čtyř Zagajewského sbírek je velmi povedený. Dokonce na mne ten výbor působí lépe než ony sbírky, z nichž bylo vybíráno. V nich se autor jaksi příliš opakuje a hraje stále na tutéž strunu.

To se třeba pozdnímu Jaroslavu Seifertovi nestávalo – všechny jeho pozdní sbírky jsou jedinečné a všechny výbory z jeho poezie rozpačité. Jméno Jaroslava Seiferta tu muselo padnout, je to jeden z posledních českých básníků, který psal v tradičním duchu. Poté, co zemřel on a Jan Skácel, českou poezii téměř zcela ovládla avantgarda, což bylo po roce 1989 pochopitelné, neboť byla příliš dlouho zakazovaným ovocem. Z „mladších padesátiletých“ básníků je ovšem třeba připomenout tradičního Pavla Kolmačku.

Poezie městská a poezie v závěru života vzpomínající na uplynulé roky života, to je ale parketa pozdních Seifertových sbírek a má mnoho společného se závěrečnou etapou tvorby Adama Zagajewského. Zagajewski ovšem často vytváří svět minulosti takového Polska, jaké existovalo jen ve snech Poláků, ve snech jistě velmi intenzivních. Seifert je mnohem realističtější. Mám jeho verše čerstvě – kdo ví už pokolikáté – přečtené, patří pro mne k vycházkám po Praze, kterým jsem letos na podzim věnoval spoustu času. A lidé na Seifertovy verše o vyhlídce na Prahu zpod Strahovského kláštera, přednášené právě na té vyhlídce, opravdu slyší (to místo je samozřejmě jen příkladem).

Najde si české čtenáře i výbor z veršů Adama Zagajewského? Ti, z nichž vychází, Czesław Miłosz a Zbigniew Herbert, si je našli, a to je dobrý předpoklad i pro přijetí Neviditelných věcí. Pro současný adventní čas je to četba velmi příhodná.

 

Adam Zagajewski: Džungle

Vždyť je to jasná náhoda: slezské město,
na obzoru haldy, v ulicích staří lidé
hovořící jazykem přivezeným z východu,
pak objev hudby, Brubeck, Charlie Parker,
Rachmaninovův koncert a Sedmá symfonie,
zjištění, že existuje něco jiného, úplně jiného,
hudba skrz naskrz cizí a krásná jako Greta Garbo
v špionském filmu mezi všedními figurami,
první básně, které ke mně promluvily,
výloha knihkupectví jako licitace dobrého mravu,
ale i tlustý kněz v pobryndané sutaně
a učitel lživé historie s ostrou supí tváří,
školní plesy, na nichž se naše kamarádky, jindy tak banální,
rázem měnily v tajemné bytosti,
hlavní třída (nám připadala jako fragment
velké metropole) a příměstské zahrady, které voněly
plevelem a na podzim hutným dýmem ohňů.
Proč vlastně ta zvláštní směs černi
a běli, zeleně a blankytu – černi bylo nejvíc
– a ne ideje, ne klid filosofovy pracovny,
ne inženýrův konspekt, stenografie mého otce,
pouze chaos, chaos skvrn, zvuků a vůní,
džungle, nádherný chaos, který se potom člověk
po celý život pokouší pochopit, zařadit,
ale marně, neboť vždycky chybí čas,
pozornost, a tak to zůstane, jakkoli, v bloku
počmáraném šikmými fialovými čarami,
v bloku, jehož lepenkové desky
se roztahují jako křídla netopýra, v sešitu,
který žloutne a mizí v propasti
spodní zásuvky, mizí, ale ve skutečnosti
je nesmrtelný.

 

Adam Zagajewski: Neviditelné věci. Překlad Michael Alexa. Protimluv, Ostrava 2015. (Výbor ze sbírek Návrat, Antény, Neviditelná ruka a Asymetrie.)