Země svobodných, domov statečných
Drastické události v USA v poslední době, jejichž společným jmenovatelem je střelba a mnoho mrtvých, vyvolávají pochybnosti o americkém pojetí svobody, které umožňuje vložit zbraň do ruky násilníků a šílenců. Následující esej uvádí hořce aktuální tematiku do širšího dějinného kontextu.
Amerika, to byl sen našeho mládí, jediná naděje v pusté šedi komunistického marasmu. Když v roce 1953 zvolili Američané Dwighta D. Eisenhowera prezidentem, jásali jsme, že zkušený a zasloužilý vojevůdce konečně s komunismem zatočí. V den, kdy se stal prezidentem, jsme s kamarády uspořádali velký tah po pražských putykách na oslavu Ikeova zvolení. Za tři roky nato přišla maďarská revoluce, Ike nehnul ani prstem a jedna z našich velkých iluzí se rozplynula. Když nás ve škole krmili propagandou, že v Americe lynčují černochy, mávali jsme rukou a říkali: „To jsou přece všechno pusté lži.“ Bohužel nebyly, v těch letech ještě na jihu rasismus bujel, řádil tu Ku-klux-klan, existovala rasová segregace, dle které byli černí Američané společensky odděleni od bílých. Barevní nesměli jezdit stejným autobusem, navštěvovat stejné biografy, dokonce ani pít vodu z „bílých“ fontánek. Z těchto nezvratných faktů jsme ovšem nevěřili ani slovu.
Vzpomínám si, jako by to bylo včera, když v březnu 1965 přijel do Prahy velký Satchmo, jak jsme se zbožnou úctou vítali jeho vstup na jeviště v Lucerně a jak zklamáni jsme byli, když začal dělat opičky, na jaké byl zvyklý z amerických koncertů. Takový kumštýř přece nemusel v zemi hudby dělat nic jiného, než zvednout ke rtům tu svou kouzelnou trumpetu a začít hrát. Podobným svátkem byla návštěva newyorské hudební skupiny Everyman Opera, pro kterou jsem tlumočil. Dodnes si prozpěvuji nádherné písničky z Gershwinovy Porgy and Bess jako „There’s a boat that’s leaving soon for New Yoork…“ Vyrůstal jsem na americké literatuře, četli jsme nejen to, co směli přeložit manželé Pellarovi, Josef Škvorecký, Eva Kondrysová, Radoslav Nenadál, Jiří Valja, František Vrba, Jan Válek a jiní nadaní překladatelé, ale i velkého papá Hema v originále, Williama Faulknera, Johna Steinbecka, Johna Dos Passose, Williama Sarroyana, F. Scotta Fitzgeralda, Jacka Kerouaca, Raye Bradburyho, Normana Mailera, Saula Bellowa, Robinsona Jefferse a řadu jiných velkých autorů.
Cesta ke svobodě lemovaná násilím
22. listopadu 1963 jsem byl zrovna v japonské knihovně na fakultě v Celetné, když někdo přinesl úděsnou zprávu, že v Dallasu zabili Jacka Kennedyho. Už tehdy mi vrtalo hlavou, jak to vlastně bylo, cover story s téměř slabomyslným Harvey Lee Oswaldem mi připadala zcela nepravděpodobná, až dětinská. Pořád ještě jsem ale Ameriku viděl v růžovém, optimistickém oparu. Dnes vím mnohem víc o raných amerických dějinách, které jsou nezvykle krvavé. Když se podíváte na dlouhou listinu indiánských masakrů, v 17. a 18. století jsou síly ještě poměrné vyrovnané a indiáni vracejí útoky bělochů se stejnou krutostí. Od poloviny 19. století či přesněji po občanské válce (1861–1865) začínají velké masakry být poměrně jednostrannou záležitostí a jejich oběťmi se stávají hlavně indiánské ženy a děti. Toto vyhlazování původního obyvatelstva je obzvláště kruté, protože jako každá společnost kočovných lovců a sběratelů potravy jsou indiánská společenství poměrně malá a nemohou doplňovat své stavy tak jako bílí, kteří měli v patách statisíce hladových a nemajetných přistěhovalců z Evropy. Nehledě na to, že indiáni pořád ještě bojovali oštěpem a luky, ne každý bojovník měl winčestrovku, zatímco kavalerie měla výkonné předchůdce moderních kulometů značky Gatling a Hotchkiss.
Každý dnes ví o heroickém „hladovém pochodu“ Čerokiů, nazvaném „stezka, kde plakali“ či„stezka slz“, a pochodu Čejenů, kteří se pod vedením Malého vlka pokusili probít z pusté oklahomské rezervace do svých rodných lovišť v Montaně, o masakru Lakota Siouxů ve Wounded Knee, k němuž došlo krátce po zavraždění legendárního Sedícího býka, či o vyhnanství slavného Geronima a zbytku jeho statečných Apačů na Floridu. Ten výčet zvěrstev je nekonečný. Je pravda, že indiáni přepadali bílé osadníky a nemilosrdně je vraždili, ale je třeba si uvědomit jejich zoufalství, když na posvátné půdě, kterou zdědili od svých předků, se bez povolení začaly usazovat davy bílých osadníků a zlatokopů, kteří je považovali za méněcenné savages neboli divochy.
Fakta o otrokářském systému jsou neméně otřesná. Nikde jinde na světě se v 19. století nepoužívala otrocká práce v tak obrovském měřítku jako na americkém Jihu. V roce 1860, rok předtím, než vypukla občanská válka, žilo v Americe 31 183 582 lidí, a z toho 39 505 otroků, čili 13 procent obyvatelstva. Poté, co Británie prohlásila otroctví za nezákonné a lodě Jeho britského veličenstva začaly pronásledovat otrokářská plavidla, bylo zvykem, že než se k lodi s otroky stačila britská válečná fregata přiblížit, dali otrokům na nohu dělovou kouli a poslali je na mořské dno. Podmínky v podpalubí se nám dnes budou zdát zcela neuvěřitelné: Afričané jsou namačkáni jako sardinky do kotců, aby se jich tam vešlo co nejvíc, zdravotní či hygienická zařízení neexistují. A přece jsou to právě potomci těchto zubožených lidských bytostí, kteří daly Americe duši: když se v hrdle božské Mahalie rozezní křesťanská píseň jako Amazing Grace nebo Just a Closer Walk with Thee, dostanou její slova na chvíli neuvěřitelnou pravdivost, kterou žádný bílý zpěvák nedokáže napodobit.
Právo na život, svobodu a štěstí – skutečně pro všechny?
Deklarace nezávislosti je krásný dokument, ale platí vznešená slova „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svoboda a budování osobního štěstí“ i pro původní obyvatele Ameriky? Platí i pro ubohé lidské bytosti importované za nelidských podmínek z Afriky? Zdá se, že po dlouhou dobu platila výhradně pro bílé občany.
Ke cti hlavního z autorů deklarace, osvíceného Thomase Jeffersona, je třeba říci, že on sám se proti otrokářskému systému tvrdě postavil a snažil se jej zrušit. Smyslem mé úvahy je fakt, že Amerika byla od samého začátku násilná země a bez střelné zbraně člověk na mnoha místech nepřežil. Z této faktické závislosti na koltech a winčestrovkách se časem začal rodit mýtus zbraní, kdy se kolty stávají všemocným fetišem, slavní pistolníci a zabijáci jako Wild Bill Hickok, Wyatt Earp, Jesse James, Doc Holliday, Billy the Kid, Calamity Jane, Bonnie a Clyde a cirkusoví ostrostřelci jako Annie Oakley a Buffalo Bill pak legendárními hrdiny. Populární doboví spisovatelé jako Zane Grey a Rex Beach pak skutečný divoký Západ ve svých knihách idealizují a utvrzují jakýsi mytický ideál nádherného přírodního ráje, kterým se na svých koních prohánějí svobodní a stateční lidé.
I když ponecháme stranou freudovskou interpretaci lesklé hlavně koltu jako falického symbolu, faktem zůstává, že v puritánské předmoderní Americe má pistolník ke svému milovanému koltu až erotický vztah. Všimněte si také velkého bohatství slov, která pistolníka označují: gunfighter, gunslinger, gunman, pistoleer, shootist, pistolero. Není náhodou, že písničkáři trampského hnutí v předválečném Československu bystře rozpoznali tyto trendy a skládali songy jako „stařičký šerif už líně ruku po láhvi vztáh, pistole chová na klíně…“. Pistole pro trampy samozřejmě není jen vražedným nástrojem, je to především symbol svobody. Jak sílí moderní represivní ideologie a moc státu a do čela se dostávají vražedná hnutí jako nacisté či komunisté, lidé si správně uvědomují, že razantní zbraň po boku poskytuje naději, či alespoň fantazii, že by se člověk mohl bránit.
V Americe se tedy posedlá touha nevzdat se držení zbraní odvíjí nejen od kultu pistole a winčestrovky na divokém Západě, ale od války za nezávislost, kterou svými dlouhými mušketami (Kentucky Long Rifle, Pennsylvania Long Rifle) vybojovali američtí osadníci. Byli to farmáři, řemeslníci a přitom lovci, kteří všichni chodili do lesů na lov divokých krocanů a vysoké a mířit uměli dokonale. Jejich pušky měly na svou dobu nesmírnou přesnost a značný dostřel, protože měly dlouhou vrtanou hlaveň. Kdyby si velitelé britské expediční armády byli mohli dovolit tyto pušky zkonfiskovat, či jejich držení pod trestem smrti zakázat, mohli vyhrát a americkou kolonii udržet. Odtud se v americké mysli traduje přesvědčení, že odevzdat pušku rovná se zbabělému gestu vzdání se svobody.
Střelecká patologie
Od Kentucky Long Rifle k vojenské útočné pušce Bushmaster, kterou vlastnila paní Lanzová, matka jednoho z nedávných střelců v základní škole Sandy Hook v městě Newtown, je ovšem hodně daleko. Evropan si nutně klade otázku: Na co potřebuje padesátiletá žena v domácnosti rychlopalnou útočnou zbraň jako je Bushmaster? Co ji vede k tomu, že vodí pravidelně svého evidentně citově nedospělého či dokonce narušeného chlapečka na střelnici, a tam ho učí přesně a účinně střílet? Jak mohla naivně věřit, že zbraně naučí jejího syna zodpovědnosti? Že se první tři kule z Bushmastera zaryly do jejího obličeje má jakousi děsivou osudovou logiku. Patřila navíc k tzv. preppers, lidem, kteří své domy mění v pevnosti, plní sklepy jídlem a pitím, a mají doma celé arsenály zbraní. Věří, že konec světa už se kvapem blíží a je třeba být na něj dobře připraven.
Na vojenské základně Fort Hood vystřílel v roce 2009 major-psychiatr Nidal Malik Hasan třináct lidí, vlastně svých kamarádů důstojníků a vojáků. Co jej vedlo k tomuto nestvůrnému činu? Zřejmě fanatická víra v nepochopený islám a touha stát se mučedníkem. Zkraty v mysli člověka, který se ve Spojených státech narodil, vystudoval atd., jsou ovšem neuvěřitelné.
Ve washingtonské budově amerického vojenského námořnictva (Navy Yard) střílel nedávno Aaron Alexis, také duševně vyšinutý člověk, který slyšel hlasy shůry. Prý na něj neblaze zapůsobila hrůza událostí zvaných 911, ale na koho nezapůsobila? Jde po takovém otřesu normální člověk střílet své bližní? Stejně dubiózní je tvrzení, že pan Alexis byl konvertitou k buddhismu – buddhismus nemohl vidět ani z ponorky, protože porušil jeho základní příkaz o zabíjení bližních tvorů. Je zajímavé, že střílel obyčejnou brokovnicí Remington 870, která má šest nábojů a musí se ručně nabíjet. Oproti útočným puškám je tedy velice „pomalá“. Alexis mohl nerušeně střílet, protože personál na vojenské základně nesmí mít nabité zbraně. Puška AR-15, která se našla na místě činu, neměla ve skutečnosti se střelcem nic společného. Na místo činu ji přinesl jeden ze zasahujících policistů, který byl později postřelen a evakuován. Zbraň tam zůstala ležet, aniž se jí pachatel vůbec dotknul. Ani obě pistole, které u něj byly nalezeny, mu nepatřily – vzal je strážným, které zastřelil jako první.
Maskovaný střelec James Holmes při premiéře nového filmu o Batmanovi Temný rytíř povstal a postřílel v kině na předměstí Denveru v americkém státě Colorado dvanáct lidí. Letos v srpnu byl Holmes odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Zároveň dostal také trest 3200 let vězení za všechny pokusy o zabití dalších lidí a držení výbušnin.
Prvního října 2015 jsem četl v Lidových novinách: „Ve škole Umpqua Community College v Roseburgu ve státě Oregon řádil střelec. Ten zabil deset lidí, sedm zranil, z toho tři jsou v kritickém stavu. Útočník byl pak podle místního šerifa zabit po přestřelce s policií. Šlo o dvacetiletého muže.“
A poslední zpráva z 2. prosince 2015: „V centru pro hendikepované v kalifornském San Bernardinu až tři neznámí útočníci zastřelili čtrnáct lidí, dalších čtrnáct lidí utrpělo podle policie střelná zranění. Počty raněných zřejmě nejsou konečné. Střelci jsou na útěku, minimálně jeden byl po přestřelce v autě zneškodněn. V centru byl také objeven podezřelý balíček, který zneškodnili pyrotechnici.“
Pesimistické vyhlídky – skutečné příčiny násilí nikdo nehledá
V Americe po těchto otřesných událostech dochází k trpké debatě, ve které jedním z hlavních témat není vlastnictví vražedných zbraní jako takové, ale problém, jak identifikovat duševně narušené či nestabilní lidi a snažit se jejich násilným činům předejít. Málo se ale mluví o příčinách duševních poruch – proč je v současné Americe tolik vyšinutých lidí. Duševně chorých ovšem přibývá všude na světě a neodvažuji se spekulovat, proč tomu tak je. Je zajímavé, že po newtownské tragédii došlo v Americe k něčemu neočekávanému: prudce vzrostl prodej zbraní, a to právě těch rychlopalných útočných pušek, jako je Bushmaster paní Lanzové. Philip Bump (The Atlantic Wire) dokládá současný trend: „Od masakru v základní škole v Sandy Hook vydala se Amerika na masovou orgii nákupu střelných zbraní. Čísla jsou dle průzkumu FBI neuvěřitelná…“
Dává to smysl jen ve světle toho, co jsem řekl o vlastnictví zbraní jako aktu svobody. Divoký Západ rovněž doslovně připomíná prohlášení výkonného viceprezidenta Národní asociace držitelů střelných zbraní (NRA), Wayna LaPierra, který řekl na tiskové konferenci: „Jediné, co zastaví zlého chlapa se zbraní, je správný chlap se zbraní.“ Je až děsivě směšné si představit tříleté děti, jak „zastavují“ šíleného střelce Adama Lanzu. Prezident Obama by rád zakázal zbraně v amerických domácnostech, ale to bude prosazovat moc těžko. Američané se totiž obávají, že by se mu mohlo podařit prosadit zákon o omezení vražedných útočných zbraní, a tak se snaží zásobit se jimi do foroty. Může se Amerika z tohoto začarovaného kruhu někdy dostat? Myslím si, že nikoli a že těch Fort Hoodů, Newtownů, Denverů a Navy Yardů bude spíš přibývat než ubývat. Podle neziskové organizace Gun Violence Archive bylo v USA jen za letošek zaznamenáno více než 33 tisíc případů, při nichž pachatel použil střelnou zbraň. Víc než 8400 lidí zemřelo, dalších přes 17 tisíc bylo zraněno.
Co je na této složité situaci aspoň trochu pozitivní, je skutečnost, že americký národ je ozbrojený a mohl by se se zbraní v ruce postavit proti neschopné a zločinné vládě. Revoluce je v budoucnosti myslitelná, pokud se nezastaví zhoubný trend narůstání propasti mezi haves a have nots (majetnými a chudými).
----
Poznámka: Gun Violence Archive (GVA) je nezisková organizace založená v roce 2013, která shromažďuje a zveřejňuje data o násilí spjatém s použitím zbraní. Chce přispět k veřejné debatě o bezpečnosti. Viz: http://www.gunviolencearchive.org/.