Vokno anóbrž auslág
Divadelník v jiném stavu.
Vokno, někdy také auslág, je stav, ve kterém se dosud bravurně hovořící herec během představení dostane do podivného stavu, kdy ho polije horko, začne mu stékat pot ze zad až někam dolů, krevní tlak stoupne ke stodevadesáti, mozek jaksi ztrouchniví a dotyčný přiblíží naprostému hovadismu. Neví vůbec nic.
Stane-li se to v monologu, řvou na něj ze všech stran jeviště ve snaze mu nějak pomoci. Poslední se angažuje nápověda, kterého je buď zapotřebí probudit, nebo drze vyrušit z důležitého hovoru s některou tanečnicí (v některých případech s tanečníkem). V dialogu se mu většinou pokouší poskytnout pomoc kolega, obvyklými slovy „Nechtěl jste mi něco říci?“, „Nemyslíte, že teď přijde paní…?“, „Vzpomínáte, jak jste včera říkal, že…?“ Nešťastník nechtěl, nemyslel, nevzpomínal, a tak kolega ztratí nervy a prchá z jeviště se slovy: „Tak nad tím přemýšlejte a já se pak vrátím.“
V divadle v Karlíně při slavném Králi tuláků slavný Franta Voborský uváděl slavného Otomara Korbeláře, hrajícího Ludvíka XI., slovy: „Promluví Jeho Veličenstvo král Ludvík… (a teď vokno, šeptem se ptal Korbeláře:) Oto, kolikátej jsi?“ Pan Korbelář si stoupl, podíval se na Františka a svým mohutným hlasem zahlaholil na celé hlediště: „Já nevím, Franto!“
Při dnešní divadelní praxi, kdy téměř neexistují soubory a hrají spolu herci, angažovaní pouze na to jisté představení, se stává, že se spolu setkají lidé, kteří spolu nehráli třeba půl roku, na oprašovačky nebývá čas, a tak se projedou těžší místa před představením a pak je to panebože pomoz.
Mam´zelle Nitouche se kupodivu dohrála až do konce, aniž by spadl řemen, ale… Je v ní postava, která se jmenuje major de Chateau-Gibus (D´Šató-Žiby) a v závěru k němu přijde představitel jedné z hlavních rolí a sděluje mu:
„Tak tu svou Corinnu si můžete nechat, majore…“
(a teď vokno, ježíšmarjá, jak se ten člověk jmenuje?)
„Majore… majore…“ (sláva, už to má!)
„Nechte si ji, majore Gagarine!“