Dávný komiks
Max a Moritz ani Struwwelpeter se v českém prostředí nikdy „nechytili“, druhá polovina devatenáctého století, kdy tyto didakticko-černohumorné a ilustrované verše vznikaly, byla dobou českého národního uvědomění a Max a Moritz a Struwwelpeter byli Němci jako poleno.
Téma národní identity není v současné Evropě neaktuální, k drastickým výchovným příběhům z dějin německé literatury se ale vracím z osobních, ne z obecných důvodů. V loňském roce jsem byl prostřednictvím Polského institutu v Praze osloven s nabídkou překladu veršů pro děti, jejichž autorem měl být polský kreslíř, ilustrátor, loutkář, spisovatel, prostě muž mnoha profesí Bohdan Butenko (nar. 1931).
Plánovaný knižní titul mně představila česká ilustrátorka, která knížku Bohdana Butenka objevila v Polsku a sehnala si k ní i českého nakladatele – Meandr. Když jsem si doma text v klidu přečetl, přišly mi ty polsky psané verše nějaké povědomé. Chvilku jsem hledal na internetu. A nebylo těžké přijít na to, že základem knížky Bohdana Butenka Wesola gromadka je Struwwelpeter z roku 1845 od Heinricha Hoffmanna (1809–1894), lékaře z Frankfurtu. Bohdan Butenko sáhl i po jiných obdobných autorech, Heinricha Hoffmanna, který stojí na počátku tohoto směru v německé literatuře, si ale oblíbil nejvíce.
Otázka je, zda tento literární směr je vůbec literatura pro děti, míněna tak ale byla. Mimořádné popularity pak v tvorbě tohoto typu dosáhl cyklus o Maxi a Moritzovi, který napsal a nakreslil Wilhelm Busch (1832–1908). Mimo německy mluvící země z toho zas takový šlágr nebyl, ten styl je opravdu typicky německý, brutální a zároveň karatelsky didaktický. Černý a absurdní humor v těch knížkách je možné vidět nejspíš až ze současného odstupu, a také na základě proměny společnosti. I když humor v těch verších a kresbách samozřejmě od začátku byl. Jen to, co dnes působí jako absurdita, byl v době vzniku těchto knížek spíš řízný, drsný vtip, takový vojácko-humpolácký. Nedílnou součástí těch titulů byly samozřejmě ilustrace. Byl to vlastně komiks, který předběhl dobu.
Myslím, že neškodí si tu dávnou tradici připomenout, takže následuje „výchovná“ ukázka, přeložená z polštiny, neboli jde o překlad překladu. Postmoderna jako vyšitá.
Velmi smutná historie
o chlapci, který nechtěl jíst polívku
Míša byl tlusťoch jak řípa zdravý,
tvářičku kulatou, úplněk pravý,
líčka měl červená, na bříšku svaly,
jed a pil všechno, co na stůl mu dali.
Až jednou polívku k obědu mají,
on že jíst nebude, odstrčí talíř.
Máma ho kárá, Míša hned na ni:
„Nechci už polívky lžičku už ani!“
Nejed a přes noc zhubnul – věc hrozná –,
že ráno nemohli vůbec Míšu poznat.
Máma jde s polívkou, Míša hned na ni:
„Nechci už polívky lžičku už ani!“
Nejí už třetí den, hubne a slábne,
tváře mu pobledly, chřadne a vadne.
Dají mu polívku, Míša se brání:
„Nechci už polívky lžičku už ani!”
Zlá věc je od starších nedat si poradit,
Míša nejí čtvrtý den a je jako nit.
Nadejde pátý den, smrt už se blíží,
kdo nejí polívku, do hrobu míří.
Míša byl tlusťoch a nikdy nestonal,
pak pět dnů trucoval, šestý den skonal.
Text jsem přeložil před rokem, teď jsem si ho připomněl, protože nakladatelství Meandr si představuje spolupráci tak, že bych nějakým způsobem měl jako překladatel dotovat jeho nakladatelskou činnost. Což nemíním učinit. Zveřejnění ukázky je tedy z mé strany krokem k tomu, aby se pod můj překlad, ve kterém někdo prohodí pár slov, onen někdo nepodepsal.
Snad ta ukázka někoho ze čtenářů Kulturních novin pobavila, další dvě je možné najít zde a zde.
A ještě perlička. Podle internetu existuje český překlad Struwwelpetera pořízený z němčiny známým politikem, spoluzakladatelem ODS Miroslavem Mackem. To je člověk, který má velmi rád knížky, totiž privatizaci podniku Knižní velkoobchod. Nějak ten brutální přístup Miroslava Macka je v duchu brutality onoho zmiňovaného typu německé literatury pro děti druhé poloviny devatenáctého století. A určitě se to hodí k duchu, jejž vyznával kancléř Bismarck.
V české veršované literatuře pro děti té doby jsme měli, byť o dost mladšího, lyrického Josefa Václava Sládka – starší veršovci pro děti svým dílem nepřetrvali. To už je ale všechno dávno.
A německá brutalita? Zatím poslední německé politické – většinou Němců přijaté – gesto s přijímáním uprchlíků bylo velmi humanistické, což se o českém postoji k témuž problému říci nedá.