Výstava plná Ducha a krásy
V pražské Valdštejnské jízdárně probíhá do 13. března výstava Bez hranic – umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí. Je to velmi vydařený počin.
Výstava nejen, že shromáždila umělecké poklady z určité oblasti a určitého období, ale je k návštěvníkovi vstřícná, je přehledná, její architektonické řešení souzní s vystavenými díly, popisky u exponátů jsou jasné, srozumitelné a přiměřené délky. Vytknout se té výstavě nedá vůbec nic. Z toho, co v roce 2015 Národní galerie veřejnosti předložila, jde jednoznačně o to nejlepší.
Na rozdíl od různých kurátorských projektů, v nichž je ze všeho nejdůležitější sebeprezentace kurátora, na Krušnohoří se vše podřizuje vystaveným dílům. Není tu místo pro exhibování pořadatelů, ale ani pro přístup suše akademický. Expozice působí velmi živým, bezprostředním dojmem, návštěvník se může pomyslně přenést do doby, kdy gotické a renesanční oltáře, zpěvníky či monstrance vznikaly či byly součástí denního života. Atmosféra výstavy návštěvníka nejen citlivě vtahuje do času, který pominul, ale také před něj předestírá Ducha, který trvá. Toto působení se ovšem neděje nijak násilně. Vše je uměřené, ale zároveň nesmírně přesvědčivé, z výstavy přímo vyzařuje, že její autorka nejen, že svojí práci rozumí, ale že jí věří a že ji dělá s entuziasmem a láskou. A také s pokorou vůči dílům, která jsou zde představena a která, jak jinak vzhledem k době, v níž byla vytvořena, vyjadřují hlubokou křesťanskou víru. To, že jde o něco, co nebylo určeno k okukování v galerii, ale – ve své většině – k větší slávě Boží v kostelech a kaplích, je jasné. Ale výstava je připravena natolik citlivě, že k rozporu s původním posláním zde přítomných maleb a plastik prakticky nedochází. Galerie se v tomto případě – řečeno s nadsázkou – proměnila v sakrální prostor.
V loňském roce se ve Valdštejnské jízdárně konala v podobném termínu výstava Otevři zahradu rajskou – Benediktini v srdci Evropy 800–1300. Ta byla ve svém vyznění úplně protikladná výstavě právě probíhající, a přestože shromáždila mnoho pozoruhodných exponátů, vůbec se nepovedla. Tentokrát je tomu jinak a v závěru letošního roku a v příštím roce až do března mají jak Pražané, tak ti, kteří do Prahy přijíždějí, možnost zhlédnout expozici, která opravdu stojí za to.
Autorkou Krušnohoří je Michaela Ottová. Ta se podílela na rovněž výborné výstavě Obrazy krásy a spásy – Gotika v jihozápadních Čechách připravené v roce 2013 pro Západočeskou galerii v Plzni, kterou bylo o něco později možné vidět i v Národní galerii, ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí. V Kulturních novinách jsem o Obrazech krásy a spásy psal v čísle 24/2014. Přeji Michaele Ottové, ať má příležitost realizovat další takové krásné výstavy. A to si přeji i kvůli sobě, abych na ně mohl chodit. A doufám, že vynikající práce, kterou odvedla, bude návštěvníky – či i kritikou – patřičně oceněna, jelikož jde o počin výjimečný.
Co je ale na výstavě vlastně představeno? To, co je uvedeno v jejím názvu. Umění z Krušnohoří, gotické a renesanční. Krušnohořím jsou zde myšleny nikoliv jen samotné Krušné hory, ale i širý kraj pod nimi. Výstava je členěná podle jednotlivých měst: Litoměřice, Louny, Žatec, Most, Teplice, Chomutov, Ústí nad Labem, Děčín. Městem, odkud se poutník na severozápad vydává, je Praha, jak je nazvána úvodní část expozice. Ve středu prostoru Valdštejnské jízdárny se pak nacházejí oddíly věnované klášterům v Kadani a v Oseku. A tak je život duchovní pojat jako srdce výstavy.
Výstava je promyšlená do detailu, krásně navazuje oddíl představující okruh františkánského kláštera v Kadani, navozující více gotický dojem, na následný okruh cisterciáckého kláštera v Oseku, působící více renesančně. A návaznost jde dál, oddíl expozice věnovaný oseckým cisterciákům končí díly, jež jsou inspirována podněty přicházejícími z druhé strany Krušných hor, aby následně na balkóně, v závěru výstavy, byla představena tvorba vznikající v hornických, převážně německy mluvících městech jako Jáchymov či Krupka. Poté na balkóně následuje poslední oddíl věnovaný reformaci, v němž dominuje okruh dílny Lucase Cranacha. Ono to vypadá jednoduše a logicky, ale takto pěkně uspořádanou výstavu starého umění jsem v Národní galerii ještě neviděl. Smekám.
Až při pohledu z balkónu vynikne architektonické pojetí, kdy se před návštěvníkem otevře průhled shora na rozčlenění sálu, které připomíná barokní gotiku Giovanni Santiniho. Prochází-li návštěvník expozicí, vnímá jednotlivé prostory jako přirozeně na sebe navazující, pro obrazy a sochy vstřícné a pro pohyb po výstavě rovněž. Žádné samoúčelnosti, jako byl šnekovitý útvar, v němž se ve Valdštejnské jízdárně prezentovalo dílo Bohuslava Reynka.
Exponátem v propagačních materiálech nejčastěji zmiňovaným není některé ze zde přítomných zobrazení Narození Páně, jak by se patřilo k času před Vánocemi, v němž byl provoz výstavy zahájen, ale čerstvě restaurovaný náhrobek renesančního kavalíra, s kostrou pěkně vyvedenou v reliéfu na bělavém mramoru. Snad má současný svět (kdysi křesťanský) blíže k smrti člověka než k dítěti v rukou Panny Marie?
Světské tematiky je na výstavě jen málo. Gotické umění zcela samozřejmě, ale i umění renesanční se v dané oblasti a čase nese takřka výhradně v náboženském duchu, byť již ne v jednotě katolické církve.
Zlaté monstrance či další „luxusní“ liturgické předměty vyvedené v drahých kovech a drahých kamenech jsou velmi vhodně vysunuty z hlavního sálu do vedlejšího prostoru pod balkónem, takže prostoru nedominují, jak se stalo na loňské výstavě o benediktinech. Důraz je položen na sochy a obrazy. Ne na marnost skvostů ze zlata, ale na skvosty ducha.
Nemám nic proti historickému uměleckému řemeslu, jeho prezentace bývá ale obvykle nešťastná. Nikdy jsem ale neviděl tak výbornou instalaci jako na této výstavě, kdy ve skleněných vitrínách jsou nahoře, „v horní polici“, monstrance či jiné bohoslužebné předměty, a pod nimi, odděleny jen sklem, jsou otevřeny veliké graduály, čili zpěvníky liturgických textů. Slovo, původně nehmotné, zjevené, bylo zapsáno do knihy a odtud podpírá liturgické předměty. Symbol, na nějž si návštěvník ovšem musí přijít sám; návodný text k uchopení této instalace tu – naštěstí – není.
Rád jsem se na Krušnohoří shledal se „starými známými“ z Anežského kláštera, kde jsem pár měsíců působil jako kustod a kam léta rád chodívám jako návštěvník. A tak hned u vchodu výstavy se setkávám s Mosteckou madonou „z Anežky“ s mystickýma byzantskýma očima, ve fialovém plášti s kapucí. Většina exponátů je ale do Valdštejnské jízdárny přivezena z různých míst, především ze severozápadních Čech. Pořadatelé uvádějí, že zápůjčky poskytlo kolem padesáti institucí. Takže je tu spousta toho, co běžně není k vidění. Zmínil bych jen dvě díla, ač jmenovat by se dal jeden exponát po druhém, všechny jsou pozoruhodné. Obzvláště mne zaujal oltář z Jeníkova u Duchcova, s Madonou s jednorožcem, tématem v českém umění neobvyklým, malba zvláštně ladná a jemná. A řezba Seslání Ducha Svatého z Krupky, s živými, užaslými obličeji apoštolů.
Takto rozsáhlý celek, který soustředil gotické a renesanční umění oblasti Krušnohoří, bylo podle pořadatelů možné naposledy vidět v roce 1928, to znamená skoro před devadesáti lety. Kolik let uplyne v čase, který lidstvo má teprve před sebou, do další obdobné výstavy, to se dá jen těžko odhadnout, ale dá se předpokládat, že napřesrok to nebude, takže návštěvu vřele doporučuji. A jak jsem už napsal výše, a co zdůrazňuji na závěr, nejde tu jen o pouhé shromáždění obrazů a soch na jednom místě, ale o výjimečný celek, který má hlubší duchovní smysl.
Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí. Valdštejnská jízdárna, Valdštejnská 3, Praha, 27. 11. 2015 – 13. 3. 2016. Otevřeno denně mimo pondělí.