My a ti druzí
Poznámky Ivy Pekárkové o tom, jak se žije cizincům v současné Velké Británii, a také o tom, že tolerance není samozřejmá, ale jinou cestu k přežití nemáme.
Jak známo, v současné české debatě o islámu zoufale chybí hlas někoho, kdo na vlastní oči viděl živého muslima. Proto je velmi potřebným zdrojem informací kniha Postřehy z Londonistánu, v níž se Iva Pekárková dělí o své zkušenosti z přistěhovaleckých čtvrtí Londýna, které poznala z pohledu taxikářky a tlumočnice na sociálním úřadě. Využívá v ní své blogové zápisky z idnes.cz (byly nominovány i na cenu Magnesia Litera) přinášející veselé i vážné příhody ze soužití různých etnik. Píše o tom, jaké komplikace přináší dodržování pravidel ramadánu nad padesátou rovnoběžkou, nebo o tom, že obchody dodržující halal jsou už natolik vyhledávány starousedlíky, že začaly prodávat i vepřové. Ale také o tom, že anglická ekonomika je už závislá na levné práci přistěhovalců: „Fakt je, že takovýhle život je z pohledu zápaďana pod psa – bůhvíkolik hodin denně makat, živit rodinu ve vzdálené vlasti, nepít, nesouložit, držet Ramadán – a jen se těšit, že se snad jednou vrátím domů a tam mi máma najde nevěstu.“
Autorka na jednom místě své knihy cituje úvahu cestovatele Tomáše Bárty, že směs strachu a neinformovanosti není nikdy dobrým rádcem. A že současné lidstvo ve skutečnosti čelí vážnějším výzvám, než jsou náboženské rozpory. Poprvé v existenci našeho druhu žije většina lidí ve městech. A právě v tom, jak se s touto skutečností vyrovnáme, spočívá naše budoucnost. Desetimilionový Londýn může být jednou z laboratoří, v níž se budeme učit vycházet jeden s druhým. A bude to přirozeně záviset i na tom, jakou bude mít kvalitu život v těch městech, tedy i v tom, zda do jejich plánování bude smět mluvit i někdo jiný než developeři.
S tím souvisejí rovněž potíže, které má většina muslimů při integraci do západní společnosti. Zpravidla jsou zvyklí na pevné komunitní vazby, respekt vůči autoritám, dodržování tradic – a tudíž dezorientovaní ve společnosti, která tím vším opovrhuje. To vede u mnoha z nich ke stahování se do ulity a nedůvěře vůči okolnímu světu. Podle Pekárkové například nemají muslimové o nic horší smysl pro humor než my, ale neradi ho projevují na veřejnosti, protože byli od malička drezírováni, že se to prostě nesluší. Muslimská společenství v Londýně skýtají pro pozorovatele zvenčí dojem vesnic uprostřed velkoměsta; se všemi pozitivy, ale i negativy: „Právě tahle jednoznačnost a omezení toho, čemu jsme si v západních společnostech zvykli říkat svoboda a svobodná vůle, činí islám velmi zajímavým pro překvapivou spoustu lidí, do kterých byste to nikdy neřekli.“
Autorka cituje politologa Rezu Aslana, který upozorňuje, že drtivou většinu obětí džihádismu tvoří sami muslimové. Islámský svět je v krizi, kterou někteří pozorovatelé přirovnávají ke třicetileté válce: všichni bojují proti všem, zájmy jednotlivých frakcí se pouze schovávají za náboženské fráze, situaci komplikují i problémy demografické, ekologické a sociální. Muslimské země vesměs nezvládají společenskou modernizaci, což vede k rostoucí nespokojenosti zejména mladých, a ta nabývá i extremistické formy. Problém islámu je v tom, že nezná žádného papeže, katechismus ani exkomunikaci. Muslimem je zkrátka každý, kdo to o sobě tvrdí, a kazatelem se může stát každý, kdo získá publikum – přičemž bohužel platí jako všude, že prázdné sudy nejvíce duní. Řada odpudivých zvyků, s nimiž antiislamistická propaganda tak ráda operuje, ostatně nepochází z Koránu, ale z feudálních beduínských tradic.
Na základě svých zkušeností s přistěhovalci Pekárková odmítá mýtus, že každý příchozí z Blízkého Východu je pátou kolonou džihádistů. Ve skutečnosti většinu teroristických útoků, k nimž v Británii v poslední době došlo, spáchali starousedlíci – problém tedy není ani tak v učení Prorokově, ale spíš ve způsobu, jakým my na Západě vychováváme vlastní mladou generaci. Radikálními islamisty se totiž v Londýně nejčastěji stávají vykořenění mladiství delikventi: s nejrůznějším etnickým a sociálním zázemím, ale svorně zpitomělí z počítačových stříleček, gangsta rapu, drog, nicnedělání a nezájmu (pokrytecky vydávaného za benevolenci) ze strany dospělých, především rodičů. Mešita je jediné místo, kde si mohou připadat důležití, a demagogičtí kazatelé jsou jediní, komu rozumějí. Korán nikdy nečetli a o islámské tradici pokory a trpělivosti nic netuší, islám je pro ně prostě něco, co má dostatečně drsný image a autority se toho bojí. Čerství přistěhovalci z muslimských států, většinou vděční za to, že mohou v Británii vůbec v klidu žít a pracovat, těmito souvěrci opovrhují, ale těžko s tím mohou udělat něco jiného, než se modlit, aby většinová společnost dokázala rozlišovat.
Pekárková s humorem poukazuje na to, že vzájemná komunikace je na obou stranách příliš zatížena množstvím sebestřednosti a předsudků: „Několikrát mi říkal, že nejoblíbenější kratochvílí Somálců je vykládat ostatním, co dělají špatně. (Ujistila jsem ho, že znám jen málo národů, jejichž nejoblíbenější kratochvílí je něco jiného. Zdálo se, že se mu ulevilo.)“ Ačkoli informace jsou dostupnější než kdykoli předtím, většina lidí se opevňuje ve svých předem stanovených pravdách a sledují jen to, co potvrzuje jejich náhled; přiznat, že realita může být složitější, se pokládá ze neodpustitelnou slabost. Výsledkem je šíření polopravd a zjednodušujících nálepek. Každý Čech ví, že multikulturalismus selhal, ale jen málokdo tuší, co to ten multikulturalismus vlastně je.
U nás se rádi pokládáme za součást euroatlantické civilizace a z toho titulu za něco lepšího než kdokoli na východ a na jih od nás – a zároveň býváme zaskočeni tím, že to na Západě ve skutečnosti chodí jinak, než si myslíme. Pekárková připomíná, že Češi a Východoevropané obecně mají v Londýně ještě horší pověst než muslimové – minimálně pro sociální systém jsou výrazně větší zátěží, a zdaleka nejde jen o Romy. „Tak jako všechny ‚masové’ postřehy je i tenhle hodně nepřesný. V Británii žije nespočet přistěhovalců, i těch čerstvých, z naší geopolitické oblasti – a ty není vidět právě proto, že se neklátí v ožralých skupinkách po ulicích a nehýkají v jakémsi neznámém jazyce, nežijí na podpoře, nenadávají doktorům na zdravotním střediskách, nepřehlušují národním rapem pohřební rituály svých sousedů… a taky nepronášejí přemoudřelé soudy na téma, zda mají lidé jiné rasy, etnika či náboženské skupiny právo v Británii žít. Bohužel je těch, kdo takové věci dělají, dostatečný počet na to, aby politicky nekorektní Angličani mohli s povzdechem prohlásit: ‚Tu Unii nám byl čert dlužnej. Koukněte, co všechno se nám sem slezlo.’“ Například shánět čerstvým přistěhovalcům za úplatu nevěsty, aby mohli legalizovat svůj pobyt v Británii –, to je byznys, který mají pod palcem Češi a Slováci, možná že právě ti, kteří doma tak řvou proti azylantům.
Pekárková místy zjednodušuje až příliš, jako například u svého oblíbeného karikaturního obrazu českého xenofoba jako zápecnického pivního fotra. Můžeme s ní jistě souhlasit, že mezi fanatiky – jak islamistickými, tak antiislámskými – početně převládají zamindrákování pitomci. Ale není to až příliš pohodlné zjednodušení? Na obou stranách barikády je totiž dost jedinců zjevně schopných, inteligentních a velmi, velmi ambiciózních. Věřit, že osvěta a kosmopolitní výchova všechno vyřeší, je až příliš sebestředný optimismus: bojí se ten, kdo se bát chce, a cesta z tohoto bludného kruhu je zatím v nedohlednu. Stejně tak se příliš nesplnil autorčin odhad, že odpudivost takzvaného Islámského státu povede ke sblížení umírněných muslimů se západním světem. Ano, muslimové žijící v Evropě se od džihádistů verbálně distancují – bohužel, čím dál méně jejich spoluobčanů jim to věří.
Jako ve všech svých knihách, i tady si Pekárková dává záležet na tom, aby každý viděl, jak originální, emancipovanou a světaznalou osobností ona je, jak to umí s mužskými a jak je vtipná (místy arci za každou cenu). Na knize je navíc znát, že vznikla jako výběr textů publikovaných na blogu: jsou až příliš rozbíhavé a jednotlivé argumenty a postřehy se opakují na více místech. Lze však rozhodně ocenit autorčin nadhled, empatii a velkorysost: vlastnosti, které se zdají být stále vzácnějšími.
Iva Pekárková: Postřehy z Londonistánu. O jiných kulturách – zblízka. Mladá Fronta, Praha 2015.