Evropa s Schengenem a bez Schengenu
Občanská úvaha o hranicích.
Hodně je slyšet, že Schengen je v hluboké krizi, před rozpadem, před zánikem. Myslím, že je potřeba vidět celý obrázek, a ne jen jeho kousek.
Evropské integrování je postaveno mimo jiné na čtyřech svobodách: svobodě pohybu zboží, svobodě pohybu pracovní síly, svobodě pohybu kapitálu a svobodě pohybu osob. Kdo ve větším rozsahu nepodniká, ten to možná tak přímo nepociťuje, ale pozitivní dopad těchto usnadnění na ekonomiku i život každého z nás je velmi velký. (Nepochybně má tento systém i svá negativa, ta jsou ale malá.)
Schengen, tedy svobodu pohybu osob, vnímám v širším rozměru, než jen jestli je na hranici závora, nebo ne. Schengen znamená třeba to, že jsme kromě občanství rodné země i „občany EU“ se společnou vízovou politikou – jakákoli třetí země už přistupuje k lidem z EU stejně a bez ohledu na to, zda jste z ČR, nebo Velké Británie. (Mohou se občas objevit výjimky, ale ne často, a dotyčný se vystavuje tlaku ze strany EU.) Schengen tak skutečně vnímám jako svým způsobem druhé občanství, „euroobčanství“: jsem doma tady i jinde v Evropě, nejsou to pro mě cizí země – vím, že pravidla hry v jiných zemích nebudou moc odlišná od té mé domácí.
Vzpomínám-li si, jaké to bylo před Schengenem, a nejsou to moc příjemná rozpamatování se na dobu strávenou na hranicích – nejen ve frontách, ale i třeba když měl financ zrovna špatnou náladu a rozhodl se vyskládat a rozebrat všechna zavazadla, rýpat se v dokladech a hledat v nich, zdali třeba nemáte na nose jiné brýle než v pase a podobně. (Rakouští celníci v Mikulově v tomto byli obzvláště experti.) Či případně, když jste šli po horské hranici mezi Českem a Polskem v Jeseníkách a zkrátili jste si cestu o pár set metrů po polské pěšince, už hrozilo riziko, že si vás vychutnají nudící se polští „strážci“ s důsledky ještě podstatně horšími.
Toto, myslím si, je pryč a nikdy se to nevrátí – díky Schengenu. Je dobré si to připomenout, protože na nepříjemné věci z minulosti rádi zapomínáme.
Evropou se nyní toulá velké množství migrantů, kteří bohužel neprošli kontrolou na vnější hranici (což je velká chyba a nemalý problém). Pokud budou opět zavedeny kontroly, které mohou být trvalé, namátkové, nemusí být také jen na hranicích, ale i ve vnitrozemských dopravních uzlech – nejsem proti a vůbec to nevnímám jako „krach Schengenu“, možná dokonce naopak. Je to důkaz, že Schengen je schopen fungovat i v situaci, se kterou se nepočítalo. Případné hraniční kontroly nijak nenarušují práva občanů EU se po ní volně pohybovat, právě tak jako bezpečnostní rám při vstupu do koncertní haly nechápeme jako útok na svoji svobodu a soukromí, ale jako velmi akceptovatelnou „oběť“ výměnou za vyšší bezpečí.
Pokud kritizujeme, na co se při vzniku Schengenu nepamatovalo a pamatovat mělo, nedá se říci nic jiného, než že po bitvě je každý kaprál generálem. Pokud by někdo ještě před pár lety začal kázat, že je potřeba vytvořit systém ochrany vnější hranice před hrozbami, vybudovat společnou námořní i pevninskou ochranu, důslednou, schopnou odolat milionům, asi by se mu všichni vysmáli – v západní Evropě i u nás, jako strašpytlovi či případně někomu, kdo touží po dalších regulacích, dalších opatřeních, nařízeních, utrácení unijních peněz. Hranici si přece stráží každá země sama, tak co se do toho má EU plést? Nikdo nic takového nežádal, neupozorňoval na to – a celkem právem, rizika byla opravdu minimální.
Jak tomu bývá, změna přišla náhle, a na náhlou změnu není připraven nikdo a nikdy. Dohody (Dublin III a další) byly dělány pro dobré počasí s vyhlídkou na mírné přeháňky. Jakmile nastala bouře, daly se rovnou vyhodit z okna. A náhlá nejistota na vnějších hranicích Schengenu se netýká jen jižního „podbřišku“: východní hranice sice teď vypadá klidně, ale nejen ruský terorismus praktikovaný na Ukrajině, ale třeba i v takzvané Podněsterské republice, doprovázený pečlivě vypouštěnými balónky typu „Polsko by mělo být znovu rozděleno mezi Rusko a Německo a byl by pokoj“, ukazuje, že i tuto vnější hranici Schengenu bude potřeba hlídat – a jinačími prostředky než tu jižní.
Evropské země – každá jednotlivě i EU jako celek – si jistě zaslouží kus kritiky za to, že na vynořující se migrantskou vlnu zareagovaly pozdě a málo. Rozhodování v Evropě vskutku není ukázkou rychlosti a razantnosti, diplomatické komplikátorství, sobectví jednotlivých zemí a „sběr politických bodíků“ převažují nad společným zájmem. Ale k celému obrázku je také potřeba vědět, jak nesmírně obtížný úkol to byl: vždyť budování prostinké soustavy plotů, hlásek a další infrastruktury, kterou se Československo chtělo bránit proti útěkům lidí zevnitř ven, trvalo několik let – a stejně se utíkalo. Řecko, dnes víceméně polofunkční stát, stojí přitom před úkolem desetkrát obtížnějším a mělo na to pár měsíců…
Jestli migrantská vlna přináší zvýšené riziko islámského terorismu – což nepochybně přináší, ale kvantifikovat je to velmi obtížné – jsou kvalitní bezpečnostní opatření v podobě cílených kontrol na hranicích i mimo ně na místě. Minimálně pro uklidnění strachujících se lidí jsou potřeba právě tak silně jako pro skutečnou bezpečnost.