Autoportrét ve vypouklém zrcadle aneb příspěvek k jednomu výročí
Teoreticky bychom měli mít díky novým technologiím, které urychlují veškeré lidské činnosti a které jsou výsledkem naší snahy o „zefektivnění“ produkce, stále více času. Přitom si ale vytrvale stěžujeme na jeho rostoucí nedostatek. Nejen o tom, v čem tkví podstata tohoto paradoxu, pojednává následující text.
Před rokem jsem si v jednom brněnském antikvariátu koupil více méně náhodou, ostatně tak, jak to při návštěvách antikvariátu obvykle bývá, výbor z básní Johna Ashberyho Autoportrét ve vypouklém zrcadle. Knihu vydalo roku 1989 nakladatelství Odeon v rámci edice současné zahraniční poezie Plamen a opatřilo ji, stejně jako další knihy z této řady, lesklou bílou obálkou, jíž dominuje jméno autora a název výboru – oba údaje jsou vyvedeny ve formě jakési kaligrafické malby.
Po nákupu jsem si uvědomil, že mi obálka jak vizuálně, tak na dotek připomíná úpravu sbírky Agogh od Oldřicha Mikuláška, kterou vydalo nakladatelství Československý spisovatel shodou okolností taktéž v roce 1989. Tato sbírka je pro mě velmi důležitá, protože jsem díky ní pochopil, že poezie je přístupná. Někde ve vychladlém popelu paměti mi při úvaze nad tímto propojením navíc zažhnula vzpomínka na několik polských básníků, kteří v rámci Měsíce autorského čtení roku 2011 zmiňovali poezii Johna Ashberyho jako jedno z východisek své tvorby. Zdánlivě nahodilý nákup knihy se tedy postupně ukázal být pouhou výslednicí několika vektorů.
Hned první báseň z výboru Johna Ashberyho, Jediná možná spása Ameriky, mě ohromila. Vracel jsem se k ní několik týdnů a neustále objevoval nové cesty, kudy k ní přicházet. Den před Štědrým dnem jsem se rozhodl knížku zabalit a darovat ji bratrovi k Vánocům. Řekl jsem si, že si seženu jiný exemplář v novém roce. Nakonec jsem v půli ledna, v jedno skelně průzračné zimní dopoledne, nasedl do autobusu a vyrazil do Viničních Šumic, kde sídlí internetový antikvariát, v jehož nabídce jsem knihu našel. Jeho majitel mi ji přinesl ze sklepa svého rodinného domu. K Autoportrétu jsem se tedy dostal podruhé, tentokrát s krasopisným věnováním přítele příteli z osmého ledna 1991.
Už dříve jsem nabyl zkušenosti, že je zajímavé číst chronologicky řazené básnické výbory střídavě zepředu a zezadu, a tak se pomalu propracovávat ke středu. Po úvodní Jediné spáse Ameriky a dvou kratších závěrečných textech jsem začal číst i třetí báseň od konce, a to samotný Autoportrét ve vypouklém zrcadle, který se rozprostírá na dvaceti dvou stranách a představuje vrchol výboru.
Před několika lety mi jeden básník, profesí učitel na střední škole, řekl, že každé ráno předtím, než vyrazí do práce, čte aspoň chvilku poezii, i kdyby šlo jen o několik minut. A doporučil mi dělat to samé. A to třeba i vsedě na záchodě, o nějakou vznešenost tu vůbec nejde, právě naopak. Tvrdil, že mu to pomáhá srovnat si věci v hlavě, soustředit se, uklidnit se, připravit se na den.
Nemůžu říct, že bych v posledním roce četl poezii opravdu každý den, ale konkrétně nad básní Autoportrét ve vypouklém zrcadle jsem strávil spoustu času. Po deseti měsících jsem se dostal na její šestou stranu. Málokdy totiž navazuji, většinou začínám vždy znovu a čtu, dokud se má představivost rozvíjí, nebo dokud mám čas. Báseň to umožňuje.
John Ashbery (v překladu Pavla Dominika) píše:
„Záhada je příliš prostá. Její palčivá lítost
dává tryskat horkým slzám: že duše není duší,
že nemá tajemství, je malá a padne
hladce do své dutiny: své komůrky, našeho zpozornění.“
Jsou to hrozivá, ale něčím zároveň osvobozující slova. Přemýšlel jsem nad nimi několik měsíců. Duše neexistuje, „jen“ zpozornění. Ale co to vlastně je to „zpozornění“? Ze zkušenosti bych řekl, že se jedná o vzácné chvíle hlubokého promýšlení sebe, ostatních lidí a světa okolo nás. Každé zpozornění vede nevyhnutelně k vědomí, že jak „já“, tak „oni“ a „svět“ tvoří jeden vzájemně provázaný celek. Subjektivně vede zpozornění k zvláštnímu stavu vnitřní harmonie. Věřím, že právě zpozornění vytváří sebeuvědomělou zodpovědnou bytost, takovou, jakou nazýváme oduševnělou.
Lidská pozornost ovšem není neomezená. Na tento fakt často zapomínáme a například ekonomie jej zcela ignoruje, jak upozorňuje Georg Franck ve své knize Ekonomie pozornosti. Má to fatální důsledky. Na jedné straně, jako spotřebitelé, jsme zaplaveni výrobky a informacemi, mezi nimiž nedokážeme kvalifikovaně volit. I kdyby mezi těmito „produkty“ bylo sebevíc těch kvalitních, zůstanou utopeny mezi nekvalitními. Při výběru je z hlediska kvality často jedno, kolik jsme schopní zaplatit, jestli jsme chudí, nebo bohatí, ceny hrají čím dál menší roli. Zato reklama a náhoda působí na všechny stejně. Rozhodujeme se tak, že volíme první uspokojivou možnost, nikoliv tu nejužitečnější, nejkvalitnější nebo nejlevnější.
To souvisí s druhým koncem řetězu, na němž jsme uvázaní jako výrobci. Extrémní produkce je jedním z nevyhnutelných důsledků systému, který je postaven na redukci lidí na zdroje, to znamená na intenzivním úsilí přeměnit veškerou individuální konkrétní smysluplnou práci, jež vyžaduje svůj individuální čas, na předem připravený pracovní postup. Během něho se od člověka-pracovníka, od homo faber, očekává co nejrychlejší vynaložení nutného množství fyzické a mentální energie s cílem vyrobit produkt určený na trh. Doprovodným jevem tohoto procesu je, že se samotný život člověka stává předem připraveným postupem.
Teoreticky bychom měli mít díky novým technologiím, které urychlují veškeré lidské činnosti a jež jsou výsledkem naší snahy o „zefektivnění“ produkce, stále více času. Přitom si ale vytrvale stěžujeme na jeho rostoucí nedostatek. Tento paradox lze vysvětlit jedině tak, že zaměňujeme pozornost za čas. Jinými slovy, máme čím dál menší prostor být pozornými, přičemž tuto vzácnost pociťujeme jako nedostatek času.
V této absenci soustředění a pozornosti nejsme schopni vnímat, zpozornět, tedy „zastavit se“ v čase, ale ani komunikovat. Chybí nám věcnost, kterou nahrazujeme emocemi. Mizí zodpovědnost, empatie, citlivost. Jsme doslova nevědomí. Jako bychom četli text, který nechápeme, a místo toho, abychom se vrátili na jeho začátek, pokračujeme dál v četbě ještě rychlejším tempem, doufajíce, že mu nakonec porozumíme.
Ale co s tím? V příštím roce budu pokračovat v Autoportrétu, nynějším tempem jej dokončím za čtyři roky.
A pak začnu znovu.
„Zpráva byla moudrá a napohled
nadiktovaná už hodně dávno.
Její pravda je nadčasová, ale její čas ještě
nepřišel, vypráví o hrozbě a vesměs omezených
opatřeních k jejímu odvrácení
dnes i zítra, ve stinných dvorech,
v tichých venkovských staveních,
u nás, za ohradami, v chladivému stínu ulic.“
P. S. Zapomněl jsem dodat, proč čtu chronologicky řazené básnické výbory střídavě zepředu a zezadu. Po několika zkušenostech, z nichž se určitě nedají vyvozovat obecné závěry, jsem nabyl dojmu, že střední části výborů bývají slabší. Jako by „vyzrálí“ básníci ve své samozřejmosti, nesoustředění, ztráceli pozornost. Možná je to ale prostě jen nedostatkem času spisovatele i čtenáře, a já přeháním.
John Ashbery: Autoportrét ve vypouklém zrcadle. Odeon, Praha 1989.
Oldřich Mikulášek: Agogh. Československý spisovatel, Praha 1989.
Georg Franck: Ökonomie der Aufmerksamkeit – Ein Entwurf. Carl Hanser Verlag, München 1998.