Papírové řetězy mám připraveny…
Fejeton o Vánocích v teple i o těch, ze kterých dodnes táhne chlad.
Vánoce, které slavíme poslední léta, jsou nezapamatovatelné. Jsou si tak podobné, tak „osalátované, osmažené“, v teple, tak „odárkované“, že – zaplaťpámbu za to – nezapamatovatelné. Štědrovečerní večeře bývá u nás, k synovi, což je přes zahradu, se jde mezi dárky. Ještě donedávna se nám dařilo udržet nejmladšího vnuka u představy, že to, co akorát venku potichu kýchlo, to, čemu jsme nechali přivřené okno, nikoli kvůli větrání, bude asi vcukuletu Ježíšek. Nicméně když mě loni vnuk Vojta nedopatřením zahlédl, jak si to k nim v papučích mažu přes zahradu s košem plným dárků, bylo po pohádkách.
P. S. Těch vánočním průmyslem tak vyfešákovaných se většinou nedožívám. A stejně jako o Silvestru poměrně brzy zalézám do postele pokoušet se o četbu. Je dobře, když se podaří objevit něco takového, jako napsal generál ve výslužbě Jindřich Bejl ve svém Deníku legionáře, anebo opomíjený Karel Vaněk – což tedy moc vánoční není, ale třeba si to přečte s chutí i ten, kdo je naladěný spíš na slunovrat.
2. III. 1920
V poledne vyjíždíme z rozjezdu a za hodinku jsme v Karymské. Je to nádraží rozlehlé, ale přeplněné vlaky. Vedle nás stojí ruský sanitární vlak s nemocnými tyfem. Je to obraz lidské ubohosti, bídy mravní a nicoty… Od vlaku odjíždějí právě dva povozky naložené mrtvými, na kost zmrzlými ruskými vojáky, z části polonahými… Mrtvoly jsou svázány provazy jako polena dříví, aby je cestou nepoztráceli. Izvozčik u přední povozky je kluk asi 15 let, modlí se „Otče náš“ a zpívá jej ruským způsobem… A za oběma povozkami jdou dva vousatí muži v šubách s lopatami přes rameno a vyprávějí si všední věci… Nikdo víc… ani nějaký kamarád… Hráli jsme na prostranství vedle nádraží právě fotbal, když jsme ten obrázek zahlédli.
20. I. 1919
Byl silný mráz jako včera a za Tichanovem se začalo stmívat a Janečkovi bělal nos. „Ježišmarjá, Janečku, tobě mrzne nos!“ On to necítil. Seskočili jsme z koní a sněhem jsme mu ho zase přivedli k sobě, ale musel na saně. A jel jsem s plukovním trubačem Maškem zase sám; do rozkroku jsme si však museli dát ručníky, aby nám neumrzlo přirození.
24. XII. 1919
Dnes je u nás Štědrý den. K večeru vyjíždíme z Krasnojarska. Kapitán Zicha ustrojil se svojí paní stromeček a pozvali mne před večeří k nim na čaj a kus řeči…Nálada je sváteční a divné city vyvolávají ta světélka malých svíček, i ta vůně jehličí… Chtěl jsem si též udělat stromeček, ale nechce se mi. Až zítra… Papírové řetězy mám připraveny, i ořechy a asi pět jablek a také svíčičky… Ale stesk mne mučí, sedím sám a dívám se do lampy…
Karel Vaněk, úryvek z povídky Radost na kolečkách:
„… V Košířích onehdy potkal jsem muže, snad dělníka bez zaměstnání; dva kluky, kluky nařvané, zdravé a hlavaté, táhl na kolečkách za sebou. Měli ti pasažéři kočár udělaný z bedny od cikorky, s pérováním nevalným, kola bez pneumatik, jen tak odříznuté placky z polena; ale seděli v dřevité vlně, byli pokryti velkým, červeně a bíle pruhovaným kanafasovým polštářem a slušelo jim to. Bedna, hlásající, že ‚Velimská zrnitá je ta nejlepší‘, poskakovala se svými dvěma dobrými, vyklíčenými syny po hrbolaté košířské dlažbě, a táta táhl to pyšně jak Napoleon v čele armády. Zastavil u koňského řezníka, vešel do krámu a vtiskl pak každému do ruky velkého červeného vuřta; a kluci, nezvyklí asi valně na piškoty, otvírali pusy na tato proletářská šidítka, držíce vuřty u rtů jako trubači, troubící generální marš. Slunce, nehřej je jenom, také je nakrm! Sviť na ty z malých nejmenší!“