Solženicyn: Nejhorší je prosperita bez sdílení, to je konec duše
Jedenáctého prosince letošního roku uplynulo devadesát sedm let od narození Alexandra Solženicyna. Jeho dílo a život by neměly být zapomenuty, ale naopak by měly být neustále připomínány a sloužit jako nevyčerpatelná studnice poznání, jak má člověk snášet těžkosti života, které nezavinil.
Jak mezi mlýnskými koly osudu a světového dění neztratit rovnováhu? Toť otázka, kterou si čtenář Solženicynova díla chtě nechtě pokládá i dnes. Je to dílo obsáhlé, sebrané spisy ve francouzštině ve formátu A4 zabírají v knihovně skoro jeden metr. Vytvořit filosofickou syntézu jeho díla by jistě stálo za pokus, ale práce by to byla obrovská, a jelikož není kulaté výročí, rád bych především připomněl tři myšlenky, které mne poslední dobou oslovují: o smyslu utrpení, o limitech a slabosti lidské přirozenosti a o prázdnotě, která zbyla po Velké říjnové revoluci.
Jedna z nejradikálnějších Solženicynových tezí je o prospěchu utrpení pro lidský charakter. Jen málokdo si toho tolik vytrpěl, aby mu mohl odporovat (1). Solženicynův charakter brousilo utrpení války, gulagu, vyhnanství, rakoviny, života v izolaci a následně i nucené emigrace na západ. Bernard Pivot v legendárním pořadu Apostrophe představuje poprvé Solženicyna francouzskému televiznímu publiku jako spisovatele, kterého stvořilo vězení. Vězení je blahodárná zkušenost pro spisovatele i přes jeho hrůzy a Solženicyn jistým způsobem za tuto strašnou zkušenost děkuje, protože mu umožnila být svědkem a spisovatelem pravdy. Na konci života se vrací k otázce utrpení v krásném dokumentu realizovaném Alexandrem Sokurovem, ve kterém říká: „Za všech okolností hodně závisí na člověku… Vše je v nás: Nic neučí lépe ducha než utrpení. Nic… Studovat utrpení a poučit se z něho. Všechno utrpení může posloužit k duchovnímu růstu. Nejhorší je prosperita bez sdílení. To je konec duše.“ (2)
Naše moderní společnost zaměřuje všechen svůj důmysl na odstranění limitů a překážek pro maximalizování zisku nebo požitku. Jakýkoliv limit nebo zkouška se stává nežádoucí, i taková, která vychází z podstaty věcí, jako je stáří. Je až neuvěřitelné, kolik z postav showbyznysu, které nám média předkládají, zapomnělo stárnout. Hvězdy 60+ se často natřásají ve svůdných rytmech před naivními 15+. No, a když přijde na člověka závěrečná etapa pozemské pouti, nemá se čeho obávat, protože tu existuje eutanazie. Je možno se na tuto situaci dívat jinak? Solženicyn ve své řeči v Lichtenštejnsku nám připomíná: „Hédonismus moderního myšlení je pochybným základem pro rozkvět člověka: lidské bytosti potřebují omezení a limity, aby mohly inteligentně a plně používat svoji svobodu.“
Solženicyn pochopil, že iluzí je hledat absolutní svobodu, ničím nespoutanou a nikde neangažovanou, tak jak to třeba navrhuje Jean-Paul Sartre. Dveře k pravé svobodě, svobodě v závazku, nám podle Solženicyna otevírají až limity nebo překážky. Překážky, a to nejlépe trvalé, nutí člověka přehodnotit svůj život a pozvednout ho k jiné rovině, to znamená duchovní a morální, protože dobro a vnitřní svoboda nemají hmotné hranice. Vlastní a dobrovolné sebeomezování posiluje člověka a tím mu dává životní energii a sílu. Již svatý Augustin nám připomíná, že život bez řádu a pravidel je život nebezpečný.
Solženicyn byl pověstný tím, že se od mládí snažil každou minutu svého života intenzivně prožít. Velmi úpěnlivě odměřoval své přestávky v práci a úzkostlivě dodržoval pracovní rytmus, který přesahoval dvanáct hodin denně. Toto sebeomezování se projevilo i ve styku s okolním světem. Solženicyn si velmi pečlivě vybíral lidi, kterým nabídl přátelství, a velmi lpěl na tom, aby všechny jeho diskuse byly vždy věcné a nejednalo se o mlácení prázdné slámy.
Skoro polovinu Solženicynova díla tvoří epos Rudé kolo, ve kterém se pokusil popsat vznik a průběh Velké říjnové revoluce. Toto jeho hledání je rozděleno na uzly kolem důležitých dat, jako byl rok 1914, 1917 a 1918. Dílo má přes několik tisíc stran a obsahuje obrovské množství postav a zápletek, což jej činí v očích běžného čtenáře příliš zdlouhavým. Tento románový cyklus je ze Solženicynových děl také tím nejméně překládaným, a to i přesto, že jej považoval za svoje životní a pracoval na něm opravdu skoro celý život.
Solženicyn má dva cíle: jednak se pokusit o co nejpravdivější vyprávění událostí, protože vše, co se týkalo revoluce, bylo velmi rychle překrouceno sovětskou vládní mocí, a jednak pochopit, jak je možné, že k této revoluci došlo v zemi, jež se mohla pyšnit obrovskou literární tradicí. Národ Dostojevského, Puškina, Tolstého se najednou ponořil do barbarské krvavé lázně. Národ, který byl zcela pod vlivem pravoslaví, s mnoha kostely a kláštery rozsetými po celé zemi, se najednou stává jedním z nejvíce ateistických národů, jenž ničí chrámy a kláštery. Jak tohle bylo možné?
Popis a příčiny této změny jsou zachyceny v díle Apokalypsa naší doby. Jedná se o sérii deseti čísel časopisu, která napsal filosof Vasilij Rozanov. Časopis vycházel od listopadu 1917 do října 1918. Rozanov popisuje bolševickou revoluci následovně: „Neexistuje pochybnost, že to, co se teď děje, má svůj hluboký počátek v obrovské prázdnotě, již zanechalo křesťanství. Tato prázdnota se utvářela uprostřed evropského humanismu (i v Rusku). A v této prázdnotě se vše boří: trůny, třídy, sociální vrstvy, práce, bohatství. Vše je otřeseno. Všichni se rozkládají, vše se rozpadá. To vše se rozpadá v prázdnotě lidské duše, která je ochuzena o svůj antický obsah.“ (3)
Solženicynovo dílo nám nenabízí rychlé řešení této moderní prázdnoty lidské duše. Naopak Solženicyn k této prázdnotě sestupuje a tím přiznává, že existuje a že nejde o lehkou životní situaci. A často vybízí čtenáře, aby si šlechetně a sám za sebe odpověděl, čím tuto prázdnotu zaplňuje nebo čím by chtěl, aby zaplněna byla. Nezavírá oči před problémem, ale snaží se navázat dialog, aby i na dně této prázdnoty zahlédl světlo, které nás může vytáhnout na povrch.
Poznámky:
(1) Jediný, kdo může Solženicyna v tomto bodě kritizovat, a také to udělal, je další ruský disident a spisovatel Varlam Šalamov, který si odseděl přes dvacet let na Kolymě. V mnohém se Solženicynem souhlasí, ale vyčítá mu jeho optimismus a to, že do každého svého díla umístil postavu, která si i v hrůzách dokáže zachovat lidskost a naději a ještě pozvednout druhé. Šalamov tuto víru přisuzuje tomu, že Solženicyn si odseděl pouhých osm let. Šalamov má jistě právo na svůj názor, ale poměřovat utrpení lidí je velmi ošemetná a delikátní věc. Nehledě na to, že Solženicyn není pro ideu dobrovolného utrpení, které by měl člověk vyhledávat, aby duchovně rostl. Utrpení tvoří spíš nevyhnutelnou součást lidského údělu.
(2) Bertrand Le Meignen: Soljenitsyne sept vie en un siècle. Le Méjan, Actes sud, 2010, strana 809.
(3) Lioudmila Saraskina: Soljénitsyne Alexandre. Fayard, Paris 2010, strany 11–12. (V knize se nachází také odkaz na ruský originál tohoto citátu – V. V. Rozanov: O sebe i svoei jizni. Moskovski rabotchi, Moskva 1990, strana 786.)