Dopis
Čím vším může být klasický dopis v době mailů a esemesek?
Shrabovat listí v parcích, jaká klidná práce.
Přecházet sem a tam a pomalu se vracet,
jako se vrací čas, jako se vrací dálka,
nostalgická jak známky na obálkách.
Našel jsem dopis, jenom tužkou psaný,
smazaný deštěm, zpola roztrhaný.
Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?
Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;
teď mlčím, sbohem, přišel listopad.
Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.
Báseň Listopad od zapomenutého básníka Ivana Blatného. Evokuje i provokuje: Ó dobo dopisů, kde jsi? Když jsem vybral ze schránky psaní, tak den byl svátkem. Je však čím dál méně takových všedních svátků. Poslední roky jsem dostával klasické dopisy už jenom od Ludvíka a Madly Vaculíkových. Ludvík tvrdil, že počítač je podvod, a do posledních chvil psal na psacím stroji. O co je dnes ve schránkách méně dopisů, o to víc je tam reklamních letáků, které ponižují naši osobnost, protože říkají: jsi blbější než můj autor, tak si kup šmejd, třeba ti bude k ničemu. Dopis naopak má zvláštní nadání – přináší mi hlas člověka mně blízkého a nutí mě k činnosti: odpovědět mu a tak psát kroniku doby.
Nicméně pokrok se nedá zastavit: i staří Vaculíkovi kamarádi Zikmund a Pavlištík využívají internet nebo aspoň mobilní telefon. Když se v něm ozve tady Mirek nebo tady Karel, tak tuším: v příštích dnech natáhnu ve sklepě frankovku a přivezu ji. Vždycky se od nich něco dozvím. Připadám si v jejich knihovnách, které jsou barevnými hřbety knih výtvarným dílem, chvílemi jako s kamarádem ve vinném sklepě, ale chvilkově i jako student u zkoušky ze zeměpisu nebo latiny, dějepisu, filozofie, literatury, českého jazyka, sociologie či práva. Kdysi jsem u Mirka hned při příchodu pohledem do regálů zavadil o Slezské písně.
Pan cestovatel si vybudoval chytrý archiv, a tak do minuty vylovil dopis od Petra Bezruče z poloviny padesátých let minulého století (adresa: Miroslav Zikmund viator maximus, Gottwaldov), v němž básník psal, že jeho svět se omezoval jen na Moravu a Slezsko a raz hodil očkem na Slovensko. „Čítal jsem krásnou knihu Frensenovu, kde je kreslen rolník připoutaný ke gruntu, věčně toužící býti cestovatelem. A tak, má-li kdy volnou chvíli, čítá jen cestopisy a žije s těmi šťastlivci, kdož se dostali do ciziny.“
Ano, ten dopis našel adresáta s takto obecnou adresou. Jinou zkušenost měl Ludvík Vaculík, který v roce 2010 popsal do Posledního slova v Lidových novinách tuto poštovní příhodu: „Napsal jsem Antonínu Bajajovi do Zlína. Chtěl jsem mu pochválit poslední číslo ZVUKu, na jehož výpravě i obsahu má velikou zásluhu. Antonínovu adresu jsem uvedl takto: Na krásné modré Dřevnici. – Považte, dopis mi přišel zpátky: prý neúplná adresa. Je toto normální? Jednak ten Tonda bydlí opravdu na břehu Dřevnice, za druhé je to významný a známý zlínský občan a za třetí, pošťáci se vždycky považovali za součást inteligence.“
Já se však, i přes uvedenou stížnost, musím poštovního úřadu zastat. Po jedné letošní besedě v Českém rozhlasu jsem dostal dopis. Na obálce stálo moje jméno a pod ním: veřejný činitel na Zlínsku. Napřed jsem se polekal toho veřejného činitele a pak žasl, že mě to psaní po několikadenním hledání našlo. Stálo v něm: „Při Vaší besedě v rozhlase se na mě už bohužel v telefonátech nedostalo – chtěl jsem jen připomenout, že ještě jsou na světě spoluvězni Vašeho dědy, poslance Prozatímního národního shromáždění, mezi něž jsem patřil i já. Váš dědeček Josef Holcman nás mladé velezrádce povzbuzoval v přežití krušných komunistických časů a zasvěcoval do tajů veřejné politiky. Vašemu rodu dělal opravdu čest. Ve Vaší činnosti Vám přeji hodně zdaru! Jan Roman, Brno.“ – Mladší syn si dopis přečetl a řekl: „Z toho můžeš žít do smrti.“ – „Děkuju za přání,“ pousmál jsem se a pomyslel raději na naši paní pošťačku, která svojí pamětí poštu rehabilitovala a dala vzpomenout na dobu dopisů se známkou.
Přeju celé redakci Kulturních novin, abyste podobný pěkný dopis dostali aspoň jednou do
r
o
k
a
,
n
e
j
l
é
p
e
v
č
a
s
e
a
d
v
e
n
t
n
í
m
.