Brněnští rytíři bázně a hany
Řešit sochy v ulicích města patří k brněnskému folklóru. To plyne již z toho, že v tomto městě vznikají, což je dobře, stejně jako z prosté skutečnosti, že jsou na očích a dotýkají se reality širší veřejnosti než galerijní kousky. V této glose si všimnu dvou čerstvých přírůstků – pomníků, z nichž první vzbudil jen minimální pozornost, zatímco druhý má za sebou již barvitou mediální historii, jejíž závěrečné dějství se nedávno odehrálo.
Oním oukropkem je pomníček, který se v loňském roce objevil na náměstí Konečného. Zelený střed jinak rušné křižovatky – zóna nikoho – byl vcelku smysluplně zrekonstruován; mezi známky úspěchu můžeme počítat fakt, že v teplých měsících zde na lavičkách skutečně posedávali lidé. Dominantou se stala šedivá kovová stéla odkazující na stavitele Franze Pawlu: „Významný brněnský stavitel, který navrhl a postavil na začátku 20. století toto výpravné náměstí, inspirované nejkrásnějšími stavbami tehdejší Vídně. Postavil více jak 100 domů, které se výrazně podílí na současné tváři města. (…) Byl odvážným stavitelem, architektem a designerem. Obdržel záslužný řád císaře Františka Josefa I. a rytířský řád sv. Řehoře.“ Toto a ještě další hlásá stéla o muži, který byl jedním z typických stavebních podnikatelů doby prostorového boomu průmyslových měst, vymanivších se ze sevření hradeb.
Prostorový poutač
Franz Pawlu realizoval zakázky a zároveň rozšiřoval vlastní nájemní kapacity, jež sám projektoval, ale také pracoval podle plánů jiných architektů. Jazykem patřil k střednímu proudu, všednodenní produkci pozdního historismu. Podobně jako jiní moravští lokální stavitelé však dokázal reagovat i na měnící se vkus veřejnosti a jeden z monumentálních paláců svírajících brněnské Konečného náměstí obdařil secesně laděným kabátem, zatímco vedlejší, o pár let mladší, se už zase hlásí k neobaroku. Shrnuto – Pawlu není vyloženě pomníkovou osobností. Do dějin architektury vstoupil okrajově, jeho již zapomenuté podnikatelské úspěchy samy o sobě nárok na nesmrtelnost nezakládají. Přesto, rozhlédnu-li se po palácích tyčících se nad náměstím, nemám potřebu mu zde upírat prostor. Jeho jméno patří k lokální historii, informace o něm může v místních podporovat pochopení místa i identifikaci s ním. Asi obdobným způsobem jako o to jinde usilují naučné tabule. A podívám-li se na konstrukci, která se tyčí zde, nemohu se ubránit pocitu, že stojím před podobnou cedulí. Máme zde životopisný medailonek, z něhož jsem citoval, siluetu vyříznutou dle fotografie, pár pravítek a k tomu nápis Pawlu hodný reklamního banneru. Vizuálně stéla působí jako výtvor nekreativního propagačního grafika, který navrhl další prostorový poutač. A vznikl hybrid – mezi pomůckou interpretace místní historie, reklamou a pomníkem. Asi ale na podobě této křižovatky zas tak moc nezáleží.
Království za koně
Na Moravském náměstí – jedné z nejprestižnějších lokací – byl na koně posazen Jošt Lucemburský z dílny Jaroslava Róny (slavnostní odhalení proběhlo 28. října 2015). Také zde může být, jak naznačují dosavadní diskuze, zpochybněn jak sám námět, tak forma. Začněme tedy otázkou: Proč právě Jošt? Slovy historika Martina Wihody byl poslední moravský Lucemburk „mimořádně chamtivý člověk, který hromadil statky ve svůj prospěch. Byl i svárlivý, dostal se do sporu téměř s kýmkoli. Ukázal se být špatným hospodářem a správcem země. Po jeho smrti zůstala Morava v troskách a dluzích.“ Skutečně – Jošt urval leccos i na úkor vlastní rodiny (Moravu zpustošily tři války, které vedl s bratrem) a mnoho trvalejšího po něm nezůstalo. Zdůrazňuje to srovnání s jeho otcem Janem Jindřichem, který věrně podporoval Karla IV. a „mravenčí prací“ rozšiřoval svou moravskou majetkovou základnu. Tento kontrast ale zároveň ukazuje Jošta jako energického a cílevědomého politika, který nakonec, obdařen mnoha tituly a lény, úspěšně sáhl i po tom nejvyšším – titulu římského krále. Lidským vzorem tedy zrovna není, na druhou stranu to dotáhl z moravských vládců nejdále (zkuste Mongolům kritizovat Čingischána).
Zaslouží si někdo takový svého koně? Otázku však můžeme i otočit: Zaslouží si kůň někoho takového? Protože o koně tu šlo se vší pravděpodobností především. Toho v Brně chtěli mít (první jezdecká socha) a sedlo nemohlo zůstat prázdné. Anebo mohlo? Jošt v třmenech nebude jediným Joštem na dotčeném náměstí. Asi třicet metrů za zadkem koně se opírá o portál Moravské galerie další verze markraběte – barokní a opěšalá. A z druhé strany vstup lemuje jeho otec a domnělý charakterový antipod. Oba by se dívali na prázdné sedlo a kůň by zároveň patřil a nepatřil oběma. Jeden by přitom dostál tématu odvahy a saturoval ambice na „velikost“, druhý pak doplňoval dobrou povahu a vlastnosti úspěšného hospodáře. Ideální dvojjediný markrabě.
Tohle řešení by ovšem u výběrové komise neprošlo, nemluvě o skutečně invenčních řešeních. Achillovou patou celého projektu je samo zadání bazírující na jezdecké soše a mnoha dalších popisných aspektech a tak nějak naplňující představu pomníkové výzvy z devatenáctého století. Což má ovšem svou vnitřní logiku – právě předminulé století se tu dohání, respektive napravuje se tu trestuhodné opomenutí tehdejších městských otců, kteří v dobách koňských pomníků neobdařili svoji obec žádným bronzovým jezdcem. (Nebudu zde raději spekulovat nad faktem, že radnici tehdy ovládali brněnští Němci, takže je dost možné, že jimi vybraná figura by osmnáctý, pětačtyřicátý nebo osmačtyřicátý stejně nepřežila.) Výsledek se pak už jen vylíhl z tohoto hnízda.
Univerzální rytíř odkazuje k Rónovu naivizujícímu mytologickému stylu, zakořeněnému kdesi v osmdesátých letech minulého století, což je tak vše. Představit si pod ním můžeme asi cokoliv, třeba i jeho původní roli jihlavského rytíře, Jošta nebo odvahu. K nějakým imaginativním výkonům však příliš nevybízí. Spíše jen tak bezprostředně pobaví a vyvolá pocit nesouladu se svým okolím.
Pomníky nakonec více než o oslavených vypovídají o mentálním světě svých objednavatelů. Že nebyl Joštův bronz promíšen s vypjatým nacionalismem, militarismem či jiným -ismem příznačným pro pomníky devatenáctého století, není příliš na škodu. Je ovšem otázka, čím jsme tyto ideje v jednadvacátém století nahradili. Že by se staly pomníky dvou brněnských mužů mementem myšlenkové zbabělosti?