Hommage Ateliér
Kde jste se dočetli o skvělých jihlavských výstavách Tomáše Svobody, Michala Cába a Marka Hlaváče, nebo o tom, proč dal Zbyněk Baladrán přednost malbě před konceptem?
Do nového roku jsme vstoupili už bez časopisu Ateliér. O jeho likvidaci jsem psal v posledním prosincovém čísle Kulturních novin, kde jsem mimo jiné poukázal na schopnost Ateliéru přinášet zprávy o výtvarném dění z regionů a pro regiony.
Přestože o výstavách Tomáše Svobody a Zbyňka Baladrána v galerii Půda, nebo o výstavě Michala Cába a Marka Hlaváče v Alternativě Oblastní galerie Vysočiny tuším ani Ateliér nepsal, je pravděpodobné, že nyní budou regiony ještě o krok vzdálenější centrům a naopak centra regionům. Níže uveřejněné texty jsou tedy malým věnováním zaniklému Ateliéru, stejně tak jako poctou rozličným, nejen galerijním lokálním institucím, o jejichž práci se mimo místní okruh málo ví a ještě méně píše.
Ateliér skončil. O mnoho mladší Athelliér, vydávaný studenty ateliéru Malby jihlavské Střední uměleckoprůmyslové školy, zvládl již čtvrté přehazování vesel nové redakci, a tak z něj mohu vybrat recenzní glosu a dva krátké rozhovory z podzimu a počátku zimy 2015 a publikovat je zde s náležitým zpožděním, očekávajíce hořkosladké pietní pousmání čtenáře znalého redakčních zvyků subjektu tohoto věnování.
V rukou
Vystavit to, co není vidět? Vystavit diváka hře? Michal Cáb (1980) a Marek Hlaváč (1985), absolvent a student ateliéru Intermédia III Tomáše Vaňka na pražské AVU, zaplnili jihlavskou galerii množstvím signálů a jejich výkladů.
Vkročila jsem do bíle nasvícené místnosti. Prázdná? Po delší chvíli jsem zpozorovala, že ze stropu trčí dráty – antény. Byly tam upevněné vysílačky. Celý prostor byl naplněn signály. Signály, které nevidíme, necítíme. Přesto jsou všude. Nevím, jaký mají vliv na mne, na prostor okolo mne. Nevím, jestli to někdo ví.
Autor nás vyvedl před galerii a ukázal, co je kolem nás, zapnutím rádia – vlastními signály, které ty ostatní ruší, sebou přehlušují. Stál venku, naladěná stanice se čím dál více křivila šumem. Šel ke svému zdroji, uvnitř galerie šum pohltil všechny ostatní tóny.
Kroužil po místnosti ve snaze najít své vlastní signály (stupnici, tón, ticho…). Na podlaze ležela další stará rádia, určená pro nás. Ta teď šuměla, pískala, hrála v rukou lidí. Dostala jsem se k jednomu z nich. Hledat, zachytávat signál, v podstatě ho cítit, najít, ztratit. Měla jsem chvíli pocit transu z toho celkového shluku zvuku/vln. Cítila jsem v rukou, jak všechno šumí.
Líbilo se mi na okamžik se ponořit, tohle téma, to, že tyto věci tady jsou. Není to žádná nová informace. Není to nic, co by tady dříve nebylo.
Napsala Hana Sommerová
Množství (Michal Cáb, Marek Hlaváč). Galerie Alternativa, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Jihlava, 15. října – 15. listopadu 2015.
Protijedoucí vlak
Za vůní čaje i svařeného vína se pomalu rozjel vláček, který projížděl všemi zastávkami filmu. Z galerie Půda se pro tentokrát stalo nádraží s vlakem, nebo kabina letadla, kde poletuje moucha. A to díky konceptualistovi Tomáši Svobodovi. Jak autor sám uvedl, od počátku filmových projekcí, kdy lidé v panice utíkali za sálu, protože si mysleli, že lokomotiva ze záběru skutečně vjede mezi ně, jsme se posunuli do situace, kdy občas někdo natočí vlastní smrt – neuteče od skutečnosti, kterou svým mobilem nebo kamerou snímá. Vnímá ji totiž skrze obrazovku přístroje jako film.
Proč máte rád film?
Ze dvou důvodů. Prvním je, že mám rád roli diváka. Asi jako každý z nás. Rád se na filmy dívám. Druhým důvodem je to, že se domnívám, že se film (či šířeji tzv. „pohyblivý obraz“ – film, video, animace atp.) stal za dobu své relativně krátké existence nejdůležitějším vizuálním médiem, které zcela zásadním způsobem formuje náš přístup ke světu. Často, aniž bychom si to sami přímo uvědomovali, myslíme filmově. Odkazujeme se k filmu, používáme způsob jeho stavby ve vyprávění, jeho rytmus atd. Zajímá mě zkrátka i jako médium, nejen jako množina jednotlivých filmů.
Které nádraží máte nejraději?
Jsou opět dvě. Berlín hlavní nádraží – moderní stavba velkého dopravního uzlu s dechberoucí architekturou a gigantickým měřítkem. Na druhou stranu mám rád i malou stanici Praha-Dejvice. Je v ní skvělá nádražní restaurace – hospoda s kulturním programem.
Proč jste si pro simulování animace vybral lampy?
Opět to souvisí s filmem. Světlo a pohyb jsou základní předpoklady vzniku a projekce filmu. Sled obrazů jdoucích za sebou, promítaný světelným zdrojem. A je jedno, zda se jedná o starý filmový celuloidový pás prosvícený lampou promítačky, či o řadu oken digitálního obrazu promítanou projektorem nebo zobrazovanou na monitoru.
Jedna z věcí, které jste návštěvníkům výstavy ukázal, bylo letadlo, v němž je moucha a pozoruje cestující, kteří každý jeden něco provádí – jste i vy jedním z cestujících letadla?
V tomto konkrétním případě bych se na palubě letadla nerad ocitl. Myslím, že bych byl dost vystresovaný z toho, co se tam děje. A když, tak bych to rád zaspal... Stejně jako hlavní hrdina.
Plánujete nějaké další výstavy v dohledné době?
Ano, 16. prosince otevírám výstavu Like a Movie v pražském tranzitdisplayi, která bude završena premiérou mého autorského celovečerního filmu. Současně na začátku února proběhne vernisáž prezentace mých prací v rámci tzv. Mooving Image Department ve Veletržním paláci v Národní galerii.
Ptala se Lenka Zadražilová
Tomáš Svoboda: Myslet film. Galerie Půda, Jihlava, 25. listopadu – 17. prosince 2015.
Někdy je dobré se splést
V galerii Půda se zase něco děje… nebo lépe, dělo se v říjnu. Na vernisáži výstavy s názvem Podmínečná tvrzení jsme si povídali s jejím autorem Zbyňkem Baladránem.
Jak byste popsal konceptuální umění?
Abych byl stručný, pro mě je konceptuální umění určitá historická záležitost, kdy se umění po určité době začalo ptát, jak pokračovat dál, když moderna vyčerpala svoje představy o tom, jak změnit svět. Konceptuální umění je způsob, jak uvažovat o věcech ve větším měřítku. Daleko víc je to o myšlení než o samotných artefaktech. To je asi hloupá, ale nejzákladnější a nejjednodušší definice.
Jaké máte nejvýraznější vzpomínky ze studií?
V každém případě bouřlivé. Nebyl jsem zrovna studijní typ a navíc jsem studoval strašně dlouho, takže mi splývá studijní čas s normálním životem do třiceti let. Což bych každému doporučoval. To je právě ten nejlepší čas, aby si každý ujasnil, co chce v životě dál dělat.
Dělal jste někdy nějaký jiný druh umění, než je tento konceptuální?
Toto bych úplně nenazval konceptuálním uměním, ale určitě bych ve své práci nějaké zdroje v konceptuálním umění našel. Když mi bylo osmnáct (to už je strašně dlouho), tak jsem byl velmi fascinovaný konceptuálním uměním a byl to vůbec důvod, proč jsem šel na uměleckou školu. Napoprvé jsem se tam nedostal, protože jsem asi špatně pochopil, co to znamená konceptuální umění (někdy je dobré se splést a znovu uvažovat o věcech). Tak jsem přemýšlel, co dělat jiného… Třeba malba – strašně dlouho jsem maloval, ale začal jsem si uvědomovat, že malba pro mě není, že nerozumím přesně, k jakému účelu slouží nebo co bych prostřednictvím malby mohl někomu dát. Pak jsem začal dělat filmy, takže jsem blíž k obrazovému umění a filmu než ke konceptuálnímu umění.
Jaká bude vaše další výstava?
Už nemusím tolik čekat na nabídky výstav, ale vždy mě potěší, když nějakou dostanu. Nerad vystavuji věci, které jsem dělal už dávno, protože se vytratí ten duch, který jsem do toho vkládal, něco, co mě bavilo a už tomu sám nevěřím. Mám rád výstavy, které mi nabídnou nějaké téma, nad čím přemýšlet. Příští výstava, kterou budu dělat v tomto smyslu, bude ve Vídeňské Kunsthalle, jmenuje se myslím Totální automatizace. Chce se zabývat automatizací… co to je automatizace, jaký bude mít vliv na práci, jaký může mít vliv na práci, vliv na uvažování o normálním životě. Bude trochu historická, protože tam bude hodně autorů, kteří už nežijí a zabývali se tím tématem v minulosti.
Ptali se Lenka Zadražilová a Jan Štefka
Zbyněk Baladrán: Podmínečná shrnutí. Galerie Půda, Jihlava, 6. října – 1. listopadu 2015.