Bůh neví, jaké je to být nula (dokončení)
Obraz postsovětského Ruska v knize Světlany Alexijevičové připomíná filmovou montáž, v níž se hekticky střídají vzpomínky, názory – a nejčastěji výhrůžky lidí uražených a ponížených, kteří už nemají co ztratit. Dokončení článku z minulého čísla.
Doba z druhé ruky svým názvem odkazuje k pocitu postsovětské současnosti jako neautentické situace, v níž se jen málokdo dokáže orientovat, jakéhosi provizoria, o kterém není jasné, co se z něj nakonec vyklube. (Originální název knihy Vremja sekondhand poukazuje navíc na módní vlnu angličtiny, kterou mnozí Rusové vnímají jako ponížení – že český překlad tento rozměr nezohledňuje, svědčí možná o tom, že u nás se už pojem second hand jako příznakový nevnímá.) Ještě drobnost: samozřejmě vím, že slova „sovětský“ a „ruský“ nejsou synonyma, jakkoli tak s nimi občas v tomto textu zacházím. Ale ona to příliš nerozlišuje ani Alexijevičová – v její knize převládá perspektiva Rusů, a ti Sovětský svaz vnímali převážně jako pokračování ruského impéria. A pokud jde o ostatní postsovětské republiky, ty mají převážně s nezávislostí tak neblahé zkušenosti, že se v nich (s výjimkou Pobaltí a možná Ukrajiny) nostalgii po sovětských časech ani nelze příliš divit.
Výpovědi z poslední doby se ovšem výrazně liší od těch z devadesátých let. Politika už se mezi lidmi tolik neřeší, opovrhuje se zpravidla jak Putinem, tak jeho odpůrci. Do centra pozornosti se dostávají privátní témata, ale i v nich se projevují staré křivdy a neschopnost žít normálně: alkoholismus, domácí násilí, zkorumpovanost státních orgánů, to je realita až příliš samozřejmá. Moskva patří k nejluxusnějším metropolím světa, ale venkov žije pořád stejně, převládá apatie, a pokud zde někdo začne podnikat, dočká se nejpravděpodobněji toho, že mu méně úspěšní sousedé zapálí střechu nad hlavou.
Pokud ze sovětského člověka něco zůstalo, pak především to, že je s názorem na cokoliv okamžitě hotový, nerozlišuje nuance mezi absolutním dobrem a absolutním zlem. Němci se z nacismu zjevně poučit dokázali, Rusové z komunismu nikoli – ale okolní svět jim to také nijak neulehčil. Bída v Rusku je zoufalejší, než si můžeme představit: ale horší než její materiální aspekty jsou ty psychologické. Dříve se strádání u mnoha lidí alespoň částečně vyvažovalo pocitem hrdosti na příslušnost k supervelmoci budující spravedlivou společnost, kdežto dnes je každému, kdo nedokázal vydělat balík, dáváno najevo, že je prostě nula. A pocit prohry posiluje touhu po odplatě.
Navzdory všem historickým debaklům převládá v Rusku dosud uhlířská víra, že Rusové jsou nejlepší, mají recept na všechny světové problémy a že si jich ostatní zase budou vážit. Viníci krize se hledají vždy mezi těmi druhými, zejména antisemitismus je opět v kurzu. Jen málokdo si položí otázku, proč socialismus i kapitalismus nabraly zrovna v Rusku tak monstrózní podoby. Zda grandiózní rozkradení země neumožnila pasivita obyvatel a přehnaný respekt k autoritám, zda by neměli Rusové začít pro změnu přemýšlet vlastní hlavou místo hltání velkolepých slibů. Čeká se stále na zázraky a chybí ochota k drobné, leckdy nevděčné práci, která by vybudovala občanskou společnost zdola: „Za naftu a plyn si demokracii nekoupíte, ani ji nedovezete jako banány nebo švýcarskou čokoládu. Ani prezidentským výnosem ji nevyhlásíte… Bylo zapotřebí svobodných lidí a ti tu nebyli. Ani dnes nejsou. V Evropě o demokracii pečují dvě stě let, jako o trávník.“
Pohrobci impéria
Velikost Ruska sice zemi zachránila v případě vojenských invazí, ale v moderním světě se stala spíše prokletím. Rusko stále žije v imperiálním mesianismu, kterému je moře po kolena, a odmítá vidět realitu (jak pravil filosof Nikolaj Fjodorov, Rusové nepotřebují dláždit chodníky, protože se chystají létat). Jen zřídka se objeví střízlivější názor: „Podle mě je otázka mnohem jasnější: Kde vlastně chci žít? Ve veliké a mocné zemi nebo v nějaké normální?“
Mnoho nepamětníků vidí ve velké vlastenecké válce to jediné, co se v moderních ruských dějinách povedlo; soudí, že tehdy byli lidé lepší než dnes, dokázali držet při sobě a měli pro co žít i pro co se obětovat. Jenže to je spíše pohled zprostředkovaný Ozerovovými válečnými velkofilmy (ve škole nás na ně vodili v jednom kuse, takže si ještě pamatuji jejich sugestivitu), realita byla naprosto jiná. Válka nejenže stála zemi miliony životů, ale bylo to také obrovské psychické trauma, z něhož se Rusko dosud nevzpamatovalo. Synové válečné generace vypovídají šokující podrobnosti o tom, jak se v dětství báli vlastních otců, které život na frontě odnaučil veškerému soucitu.
Alexijevičová v předmluvě ke své knize hovoří o zhroucení utopického pokusu o vytvoření sovětského člověka jako bytosti sui generis, jakéhosi nového Adama. Nad otázkou, zda ono setrvačné označování komunistického režimu za utopii je diktováno neznalostí, nebo zlou vůlí, se již před léty zamýšlel Václav Jamek v dvouměsíčníku Listy. Brežněvovská éra (a ty předchozí už málokdo pamatuje) se ve skutečnosti vyznačovala hlavně naprostým pragmatismem, za oponou byzantinsky patetických hesel bujela korupce a černý trh. A jakkoliv to vyznavači černobílého vidění skutečnosti na obou stranách odmítají připustit, mafiánský postkomunismus čerpá právě z těchto zdrojů. Rozhodně se poměry v současném Rusku dají jen těžko označit za návrat k normálu – nebyl daleko větší utopií onen pokus o vytvoření moderního kapitalismu rukama překupníků s falšovanými džínami?
Ale není ten tolik skloňovaný „rudý člověk“ vlastně také mýtus? Když si vzpomenu na sovětské filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let – tentokrát nemyslím žádnou režimní propagandu, ale díla tvůrců inteligentních a kultivovaných, oceňovaných na západních festivalech a často se ocitajících v oficiální nepřízni, jako Šepiťkovová, Šukšin, Balajan nebo Rjazanov – nevidím žádné rozjásané fanatiky, ale lidi unavené a skeptické, vyrovnávající se s problémy podobnými jako kdekoli jinde na světě: nevěry, stárnutí, nuda, kariérismus. Samozřejmě, že sovětská éra měla svoje znaky, které Alexijevičová patřičně vypichuje, jako bylo politizování v kuchyních, hrdost na Gagarina, fronty na nahnilou mrkev, úmorné schůze a projevy, březová šťáva, básně o rudých praporech nebo všeobecná militarizace společnosti. Ale tato novinářsky pohodlná zjednodušení jen zřídkakdy popisují celou skutečnost. Člověk je do značné míry produktem svého prostředí a možná není od věci otázka, co by sedmdesát let opravdu totalitního režimu udělalo s kýmkoli z nás vymydlených, voňavých a povznesených Evropanů.
Při četbě Alexijevičové si totiž uvědomíte, že problémy postkomunistických zemí se od sebe nakonec liší spíše v intenzitě než ve věcné podstatě. Také u nás najdete mezi lidmi stále častěji onu nebezpečnou kombinaci ublíženosti a militantnosti. Dokonce i na obdivovatele Vladimira Putina se dá narazit v nejtemnějších zákoutích virtuálního světa, byť jde spíše o ukazatel rostoucí míry společenské frustrace než o vážný politický program. Faktem je, že nemáme v pogromech takovou tradici jako Rusové, že s českým zlem se vždy dalo domluvit, protože samo sebe nebralo úplně vážně. Koneckonců i současný český bulvár a pornografie jsou tak nějak švejkovské. Nakolik mohu z občasného sledování ruské televize a internetu posoudit, konzumismus tam má ideologicky zarputilou a nemilosrdnou podobu, majetek se hromadí nikoli kvůli užívání života, ale hlavně proto, aby ostatní záviděli a cítili se ponížení.
Alexijevičová sebrala takové množství materiálu, že její kniha může vposledku posloužit k potvrzení různých názorů. Asi nejdůkladnější rozbory v českém prostředí napsali Jiří Peňás (viz web literární.cz) a Petr Drulák (viz Novinky.cz). Oba neskrývají zděšení nad tím militantním revanšismem, který ze současného Ruska čiší. Pohled Druláka (kterému česká média za jeho působení na ministerstvu zahraničí setrvale nasazovala psí hlavu) je mi ovšem bližší, neboť se snaží pochopit příčiny jevů a neomezuje se na maloměšťácké prvoplánové opovrhování necivilizovanými Asiaty.
Vede ze současného marasmu nějaká cesta? Zatím z Ruska příslušníci elit spíše odcházejí a spoléhat na radikální změny se příliš nedá: „U nás jakákoli revoluce končí tím, že začneme jeden druhého potají okrádat a mlátit židy po hubě.“ Ale jistý optimismus lze čerpat z faktu, že ruská společnost se dokázala vyhnout občanské válce v tak rizikových situacích, jako byl pokus o vojenský puč v srpnu 1991 nebo ústavní krize na podzim 1993. Snad jediným, kdo má v současném Rusku nějakou autoritu, je pravoslavná církev. Dá se tedy soudit, že právě ona drží klíč k budoucnosti země – spíše než tradiční vrstva inteligence, v níž historické turbulence hlavně posílily skepsi. Zatím se sice oficiální postoje církve odvíjejí od snahy zavděčit se světské moci, to se ale může časem změnit stejně, jako k tomu došlo na Západě. Bez duchovní perspektivy je katastrofa nevyhnutelná. Jeden z respondentů knihy v této souvislosti cituje Chestertonův výrok, že člověk bez ideálu je větší zrůda než člověk bez nosu.
Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Přeložila Pavla Bošková. Pistorius & Olšanská, Příbram 2015.
Bůh neví, jaké je to být nula: 1. část