Šmidrové
V Museu Kampa končí 29. ledna výstava Šmidrové. Toto seskupení umělců působilo v Praze od poloviny padesátých do poloviny šedesátých let dvacátého století. Členy skupiny byli výtvarníci Karel Nepraš, Aleš Veselý, Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý a Jaroslav Vožniak a hudebníci Jan Klusák a Rudolf Komorous. To jsou většinou známá jména českého umění. Výstava ale působí značně rozpačitě.
Expozice v Museu Kampa je rozdělena do dvou částí, z jedné do druhé je třeba přejít přes dvůr. Úvodní část, umístěná v přízemní budově blíže směrem k parku, je více dokumentační, je tu korespondence, „členské záznamy“ a také nejstarší tvorba Šmidrů. Rozsáhlejší část, v níž jsou artefakty časově o něco pozdější, se nachází v hlavní budově, blíže k řece. Z některých oken je tu pěkně vidět na Vltavu i na část Karlova mostu. A to často bývá v Museu Kampa kamenem úrazu – totiž že výhled z oken bývá mnohem působivější než pohled na exponáty. Je tomu tak i tentokrát.
Úvodní část výstavy je vymyšlena dobře, v návštěvníkovi vzbuzuje očekávání, zvědavost na vlastní expozici, ba přímo i těšení se na ni. O to větší je pak zklamání. V „předpokoji“ jsou dopisy, zápisy ze setkání skupiny a všelijaká hravá sebedokumentace činnosti Šmidrů. To vše ironicky a parodicky reaguje na poměry v socialistickém Československu, na tehdy všeobecné a časově náročné schůzování, na zápisy z těchto schůzí, na fráze vycházející z ideologie marxismu-leninismu. Setkávání Šmidrů v hospodách bylo ovšem neméně časově náročné a intenzivní, bylo však prodchnuto nadějemi mládí a z vystavených materiálů vyzařuje atmosféra přátelství a také spiklenectví proti jasně definovanému soupeři či snad i nepříteli, kterým byl (i nebyl) totalitní režim. Z písemností zde vystavených (a jistě i z toho, co je možné dozvědět se o Šmidrech odjinud) je totiž jasné, že finančně výhodné spolupráci se socialistickým státem se Šmidrové nijak nebránili – ba naopak. Na druhou stranu postoj ke světu dnes považovaný za ten společensky správný, totiž individuální kariérismus a cesta za úspěchem přes mrtvoly, v písemnostech Šmidrů naprosto schází, vystavené (vybrané záměrně právě takto?) dokumenty vzbuzují především dojem radostné bezstarostnosti – hravost a dobré vztahy s přáteli jsou tu evidentně důležitější než peníze či budování postavení v uměleckém světě. Vitríny s korespondencí a dalším dokumentačním materiálem záměrně vyvolávají „zlatá šedesátá“ v duchu nostalgie po něčem, co takové v reálu nebylo – ale proč to tak dnes nevidět. Je to jako pohlednice s dobrotivým rakouským mocnářem nebo první republika, v níž všechno bezchybně fungovalo a Praha byla středem Evropy.
Kromě dokumentace jsou v úvodní části výstavy i rané práce Šmidrů, zatím hledající, jediný Karel Nepraš se našel už zamlada, což zde dokazují jeho nepříliš známé práce z padesátých let, plné nápadů a technické bravury.
Po optimisticky vyznívající první části výstavy je depresivní druhá a hlavní část expozice studenou sprchou. Nadějní mladí a hraví tvůrci zde dospěli k fázi skladiště haraburdí a odpadků. A také k nabubřelému, pyšnému a sebestřednému gestu, kdy poetika skupiny stojící záměrně na okraji byla přeměna v postoj: my jsme pupek světa.
Hudební díla členů Šmidrů se jaksi těžko vystavují, artefakty výtvarníků, které zde vystaveny jsou, oproti předchozí etapě výrazně nabyly na rozměrech, nikoliv však na rozměrech uměleckých. To, co na počátku činění Šmidrů vyznívalo jako kritické ke společnosti, se proměnilo v samoúčelnost. A z pohledu současnosti celá druhá část expozice působí jen jako doklad něčeho, co bylo dobré ve své době, ale co je dnes už jen muzeálním kouskem. Výstava se ovšem koná v Museu Kampa. Na objektech a sochách je strašně vidět, jak zestaraly, jak jsou vytvořeny v duchu dobových trendů či v duchu díla osobností, jež nějakým způsobem s tehdejší uměleckou atmosférou v Československu souzněly (Jean Dubuffet, Jean Tinguely, Wolf Vostell atd.). Šmidrové ovšem svou dobu nijak nepřesáhli. Zatímco dílo Františka Kupky, které je vývěsním štítem galerie na břehu Vltavy, stále působí přes břeh času a je zároveň svědectvím o době, v níž vznikalo, i něčím, co stále oslovuje i na počátku dvacátého prvního století.
I v druhé části expozice je jednoznačně nejpřesvědčivější tvorba Karla Nepraše, byť jeho sochy zestárly či „vyšuměly“ o dost více než jeho podivuhodné kresby nacházející se v první části výstavy.
Je ale třeba říci, že na individuálních – nešmidrovských – drahách se většině členů Šmidrů dařilo lépe než v kolektivu. Jan Koblasa odešel ze skupiny už na konci padesátých let, aby se stal spolu s dalším Šmidrou Alešem Veselým předním představitelem českého informelu. Karel Nepraš byl svůj se Šmidry i bez nich. Jen Bedřich Dlouhý s Jaroslavem Vožniakem dál hromadili haraburdí, které Bedřich Dlouhý ovšem od sedmdesátých let pojmenovával v duchu přicházejících módních -ismů. Jaroslav Vožniak zůstal u haraburdí postdadaistického či postsurreálného. Jan Klusák a Rudolf Komorous se stali známými hudebními skladateli.
Poprvé jsem Šmidry navštívil před začátkem adventu, podruhé v polovině ledna. Pro adventní a vánoční čas, v němž výstava převážně probíhala, nejde z mého pohledu o výstavu, která by byla organizátory dobře načasována. Negace v expozici výrazně převažuje, stejně tak jako estetika ošklivosti, jako postoj převládá škleb, cynismus a hédonismus. V létě byla v Museu Kampa k vidění výstava věnovaná televizním Večerníčkům, neboli avantgardní koncepce dění v těchto prostorách není evidentně dogmatem. A doba Vánoc by si jistě zasloužila i cosi pozitivnějšího než Šmidry či souběžnou Toyen. Takto jde o svědectví bezradnosti společnosti, která popírá hodnoty, jež evropský svět držely pohromadě, v případě českých zemí něco přes tisíc let. Jestliže sváteční čas považuje někdo za vhodný k manifestaci popírání tradice a prezentace barbarského šklebu, otevírá tím – ač možná nevědomky – náruč barbarům dokořán.
Šmidrové, Museum Kampa, Praha, 10. října 2015 – 31. ledna 2016, vstupné 120 Kč, otevírací doba pondělí až neděle, 10–18 hodin.