Když Iñárritu a Tarantino dělají totéž…
Několik poznámek k filmům REVENANT Zmrtvýchvstání (2015) a Osm hrozných (2015), které se oba odehrávají na americkém Západě v 19. století.
Zle zraněný stopař překoná v mrazivé divočině mnohá úskalí i vlastní slabost. Dovleče se k osamělému indiánovi, který, chráněn ohněm před vlky, pojídá bizona, a z posledních sil jej sípavě prosí o jídlo. Indián mu hodí vybranou pochoutku – syrová játra. Lovec se do nich zakousne… Leč copak, copak? První sousto ihned vyvrátí! Až potom přijde střih…
Takhle se hraje?! Ale ano!
Nad uvedenou scénou z filmu REVENANT Zmrtvýchvstání jsem nejprve zakroutil hlavou: Copak takhle má vypadat spontánní reakce trappera z Divokého západu první půle 19. století (kam je příběh situován), zvyklého přežívat v divočině? Nevypadla zde spíše z role hollywoodská celebrita, která snídá zrní nebo palačinky, obědvá salát, večeří suchary a neví už, co je dobré?! (Syrová játra, byť nikoli z bizona, jsem mnohokrát s chutí rozkousal, rozžvýkal a spořádal; po velkorysém indiánově gestu na plátně se mi sbíhaly sliny, reakce obdarovaného mi přišla trapně „kondelíkovská“…).
Srovnatelně ostře – jako zcela nemístnou u dané postavy v dané situaci – jsem naposledy vnímal scénu z českého filmu Vrásky z lásky: Jiřina Bohdalová v roli „správné babči“ rádoby spontánně (jako by tak činila dnes a denně) přelézá plot. Ale to překvápko – ona existuje přitažlivost zemská! Lezkyně přepadává přes plot jako zralá hruška, pěkně natvrdo… Režisér měl dle mého názoru herečku bez pardonu hnát na plot znovu (třikrát, sedmkrát, dvacetkrát). Pokud by jej nebyla schopna přelézt obstojně, měl ji nahradit kaskadérkou, nebo „nedopilované“ místo vystřihnout. (Místo toho se kiks dostal dokonce do upoutávky!)
Že by vavříny ověnčený režisér Alejandro González Iñárritu pustil jako jeho začátečnický český kolega do filmu záběr, který měl být vystřižen? Jistě nikoli! Vysílený, dlouhodobě strádající organismus totiž opravdu může příliš vydatné první sousto (ať už syrových jater, nebo třeba palačinek) vyvrhnout. (I zde paradoxně platí, že „sytý hladovému nevěří“.) Leonardo DiCaprio tedy při konzumaci indiánova daru z role lovce Hugha Glasse nevypadl! Zvracení mohlo být koneckonců v souladu s režisérovými pokyny. (Připomeňme, že režisér Andrzej Žulawski opakovaně nutil herečku Isabelle Adjaniovou při natáčení hororu Posedlost zvracet tak dlouho, až se tato v zoufalství pokusila o sebevraždu.)
„Děvčico nešťastná, tys ho otrávila!“
Gejzíry krve (jistě na příkaz režiséra!) zvrací i dvě postavy v nejnovějším Tarantinově westernu Osm hrozných. Na první pohled gejzíry nereálně mohutné (obsah lidského žaludku činí přibližně litr; obě postavy předtím zkonzumovaly otrávenou kávu, jedna z nich hrnek ani nedopila)… Bylo zde něco, lidově vyjádřeno, „přešvihnuto“? To je právě otázka!
Podle základních mediálních pouček vytváří film „iluzi reality“. Divadlo je naproti tomu založeno na určité konvenci, nepsané úmluvě mezi divadelníky a diváky. Jak pravil Sacha Guitry (který stranil divadlu proti filmu), na divadle „herec hraje“ (pro obecenstvo v sále), kdežto ve filmu „herec hrál“ (při natáčení, přičemž prý není jasné, pro koho že hrál). Filmařský styl Quentina Tarantina se vlastně oklikou vrací k umění divadelního typu. Herci u něj „hrají“ ostošest, a sice pro tarantinovský fanklub a na základě tarantinovské konvence. (Nepsaná úmluva zahrnuje mimo jiné to, že postavy mohou těsně po vypití jednoho otráveného hrnku vychrlit hektolitry krve.) Ne nadarmo se většina Osmi hrozných odehrává na prknech zájezdní hospody, jevišti svého druhu! (Český divák má v Tarantinově posledním filmu dvě divadelní aluze navíc – mrštíkovský motiv otrávené kávy a asociaci na „ústní zkoušky“, jimiž se holedbá jistý tuzemský divadelní principál podobně jako postava ztvárněná Samuelem L. Jacksonem.)
Vytváření filmů typu spíše divadelního (tj. pro určitý fanklub sdílející specifickou konvenci) tvoří zřejmě aktuální trend části kinematografie, k němuž mohou přispívat sociální sítě. Film Ztraceni v Mnichově byl nedávno vypraven do distribuce s výslovnou charakteristikou „film Petra Zelenky a jeho přátel“. Podobně – zase pro jiný fanklub – byla patrně zkoncipována Padesátka… (Ne každému mimo dotyčný fanklub sedne, pravda, jak údajně kultovní tvůrce se svými herci „cvičí“; výsledek bývá ovšem, viděno objektivně, sotva horší, než když v přesvědčení o vlastní neodolatelnosti mává s bezradným režisérem Jiřinka Bohdalová.)
Dva vybroušené drahokamy různého typu
K emočně nejsilnějším momentům snímku REVENANT Zmrtvýchvstání počítám přátelství trappera s indiánem (jež se zrodí ve scéně popsané úvodem a jehož násilné ukončení lze vnímat jako varování, že mezikulturní přátelství popř. jiný osobní svazek je pro „zbytek světa“ zpravidla mimo normu, respektive normál). V Osmi hrozných motiv přátelství chybí, nahrazuje jej souručenství a společné „bojové“ angažmá.
Iñárritův western se odehrává převážně v exteriérech (točil se v severní Kanadě a v Andách). Příroda je v prvém plánu nehostinná a nepřátelská, až ve druhém plánu syrově krásná. Tarantinův opus zachycuje a zvěčňuje jeden nádherný západ slunce v zimní přírodě (už jenom pro něj se plně patřilo natáčet v širokém formátu nepoužívaném od roku 1966). Jinak se odbývá ponejvíce v interiérech (v hospodě, předtím v dostavníku).
Sociálním sítím neholduji. Ani fankluby (k tarantinovské konvenci patří též, že postavy v mraze nejsou prokřehlé, nenuceně konverzují a je jim rozumět na dálku, což ve srovnání s převálcovaným, sípajícím DiCapriem bije do očí i do uší) dvakrát nevyhledávám. Srdcem tíhnu k dílu Iñárritovu. Za převelice sporné považuji spojení akčních scén (včetně střeleckých soubojů) s rozsáhlými, ostrovtipnými dialogy (společné pro většinu thrillerů; bez něj by Tarantino nebyl Tarantinem). Přesto se domnívám, že oba snímky, Iñárritův i Tarantinův, představují vrchol filmové tvorby odlišného typu a že oba se pravděpodobně zařadí do světové pokladnice westernů a westernových parodií.