Jen před plátnem (ne za plátnem!) musí někdo stát!
Na okraj fotorealistické malby.
Mám ve zvyku trávit čas u oblíbených blogů a webových stránek věnovaných umění. Někdy se prostě rád bavím tím, že si vyhledávám fakta o dalších umělcích a umělkyních, kteří sebou nazí a za pokřiku slov „ORGAZMUS!“ či „NEPOSTRADATELNĚ!“ plnou vahou řízli o zeď. Ačkoli hlubší smysl těchto činů moji spíše jednoduchou duši často míjí, vážím si zápasu těchto umělců, o to, aby zůstali v řece trhu s uměním mimo střední proud (ovšem s tím, že zůstanou uvnitř toho o trochu širšího). A jak tak procházím obrazy znázorňující prázdné bílé galerie, na jejichž zdech je jediná osamělá poštovní známka, anebo další portrét mrtvé celebrity vytvořený z deseti tisíců šálků s kapučínem, přicházím k dílům, při jejichž zhlédnutí se mi ježí chlupy na rukou. Není to nicméně z důvodu zakoušení estetické extáze, ale z prostého hněvu.
Stále častěji vídám internetové galerie věnované extrémně realistickým vyobrazením lidských postav, aut, filmových scén a tak dále. Tyto obrazy vysoké sebekontroly, kde neexistuje detail, kterému by se podařilo uniknout pozornosti umělce, generují v internetové komunitě obrovskou vlnu nadšení a lásky. Prohlížející projevují obrovskou míru smyslu pro iluzionismus: „Koukněte, ten chlap vypadá jako živej!“ – „Můj bože, ta mramorová koule je prostě ohromující, vypadá, jako by tam opravdu byla!“ – „Tyjo, to auto vypadá ne jako obraz, ale jako fotka!“ Přesně tytéž důvody, pro něž se těmto dílům dostává takového uznání a chvály, jsou pro mě důvody, pro které si nezasluhují větší pozornost než příjemné klišé krajinky, kterými jsou zaplněny statisíce obývacích pokojů. Ano, vidím, že ten obraz vypadá jako fotografie, ale chci se zeptat: „Jaký to má smysl?“
Když byla v roce 1838 vynalezena daguerrotypie, mnozí tvrdili, že konec malby je nevyhnutelný. Ti, kdo si to mysleli, se nemohli zmýlit víc. Vzestup fotografie vdechl nový život malbě, od které už nikdo neočekával, že se bude co možná nejvíc podobat skutečnosti. Malba se pak byla schopna vyvíjet a měnit tak, že se o tom předchozím generacím umělců, kritiků a milovníků umění ani nesnilo. Proč jsme tedy stále tak fascinováni obrazem láhve vína, která vypadá přesně jako fotografie, podle které byla vytvořena? Proč postupujeme zpět? Kolikrát ještě uslyším nebo si přečtu: „Panebože, to by nakreslilo i dítě“ v souvislosti s pohledem na vytříbené a znepokojující moře karmínové a šarlatové barvy na obraze Marka Rothka?
Nechápejte mě, prosím, špatně. Když se podívám na některá z nejlepších děl holandských tvůrců zátiší 17. století, budu vždy vzrušený zakřiveným odrazem místnosti na stříbrném poháru či poloprůsvitnými těly hroznů, které prozrazují umělcův styl, jeho přesné pozorování přírody a jeho porozumění podstatě světla. Je potřeba mít na paměti, že tito umělci neměli dnešní projektory, které jsou tak užitečné pro kalibraci díla, a také žádné fotografie, s nimiž by mohli porovnat své barvy. Počet dostupných pigmentů byl úzký a úspěšný malíř byl zároveň odborník v umění vytváření mnoha odstínů a škál z velmi omezené chemické palety. Z velké části se spoléhal jen na svou vizuální paměť, malířskou praxi a jistý smysl, který umělcům umožňuje sdělit prchavou atmosféru okamžiku. Což je přesně to, co tolik tak zvaných fotorealistických děl nemá.
Až budete příště stát v galerii před tři sta let starou horskou krajinomalbou, která přestože nemá fotografickou kvalitu, ve vás pohne cosi, co se zachytí za stíny mraků, klouzajících po vrcholcích zelených kopců, vzpomeňte si, že větší část toho obrazu byla vytvořena v umělcově dílně, a to, co je na něm živé, pochází z mysli umělce. Že za tím nestojí žádný snímek ve vysokém rozlišení programu JPG, promítaný na plátno během těch pár týdnů, kdy na ně dnešní tak zvaný umělec zkopíroval i poslední viditelný detail.
Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.