Polámaná demokracie
Meditace nad tuzemskými i mezinárodními chorobami Churchillova „nejlepšího ze všech špatných systémů vlády“.
Můžeme říci, že společenský systém, v němž žijeme, je v pořádku, a to, co potřebuje, je občasné jemné „poštelování“ formou zákonů, které upraví jeho některé parametry podle vyvíjející se situace či případně aby se dalo voličstvu najevo, že něco děláme? Tento přístup je dobře vidět u nás v posledních letech, kdy jednotlivé střídající se vlády vždy jen něco drobně „poladí“, přičemž je docela typické, že tam, kde bylo otočeno kolečkem jedním směrem, pootočí následující vláda zase směrem opačným. Podíváte-li se na uplynulé desetiletí, vidíte nějaký výrazný posun, výraznou změnu? Já nikoli, jen drobnosti. S tímto stavem jsou silné strany, které se střídají v koalicích, zjevně spokojeny, protože o nic víc neusilují.
Na první pohled toto uspořádání opravdu funguje. Ale současně platí, že v řadě oblastí je polámané, možná až nebezpečně polámané. Je na místě uvést konkrétní příklady:
-
Výzkumy přesvědčivě potvrzují, že stále menší procento lidí ovládá stále větší část světového bohatství. To by ještě nebyl zásadní průšvih – nezapomeňme, že většina těchto peněz „pracuje“, je obvykle investována zpět do podnikání. Problémem je, že současně jak střední, tak nižší třídy v bohatých státech chudnou či při nejlepším stagnují. Zde je tedy zjevně něco velmi silně rozbitého a lze si domyslet, kam by pokračování tohoto trendu mohlo vést.
-
Vyspělé státy – k nimž řadím i Českou republiku – se řítí do důchodové pasti. Roste průměrná délka života a klesá porodnost, průběžný systém tak nebude schopen generovat rozumné důchody a jiný systém nemáme. Lze si snadno dopočíst scénář, dle kterého budeme my, kteří se dnes pohybujeme okolo padesátky, v důchodě brát třikrát menší penzi, než je ta dnešní, v přepočtu na stálé ceny, což znamená, že se z důchodu ani nenajíme. I zde tedy se nám kus systému polámal. Kdy že se „tam nahoře“ naposledy hovořilo o reformě penzijního systému?
-
Tytéž vyspělé státy postupně ztrácejí schopnost být záchranou v případě vážných krizí. Jejich hospodaření je ztrátové (platí i o České republice), vlastní rezervy mají mizivé a schopnost půjčovat klesá s rostoucím dluhem (Česká republika je na tom ještě slušně, ale v čase stále hůř), úrokové míry jsou u nuly. Již v případě opakování krize z roku 2008 (která byla vlastně ještě mírná – lze naprojektovat daleko horší scénáře) už státy nemají prostředky, jak jí čelit. Současně se ale vůbec nezlepšila situace, kdy jsou státy rukojmími bank „příliš velkých na to, aby mohly padnout“, neboť tyto banky zase drží jako rukojmí občany. Polámanost systému se v této oblasti tedy spíše zhoršuje a opatření jsou nulová.
-
Vzdělávací systém u nás je nepochybně polámaný; dá se říci, že jednotlivci dosahují velkých úspěchů spíše navzdory, a nikoli díky němu. Význam kvalitního vzdělávání pro naši schopnost obstát v budoucnu je přitom zásadní.
-
V zemědělství hospodaříme tak, že pozvolna – v některých oblastech i docela rychle – likvidujeme schopnost půdy plodit, protože ji vyčerpáváme honbou za krátkodobými výnosy. Jelikož člověk zatím nepřišel na jiný způsob, jak se živit, než ze země, je „polámanost“ zemědělství až existenční hrozbou: všechno ostatní lze oželet, ale jíst se musí.
-
Stát, který má občanům sloužit a chránit je, si své poslání vykládá tak, že tou správnou službou je šmírování a tou správnou ochranou jsou represe. Co víc, stále častěji projevuje zcela zbytečnou a kontraproduktivní demonstraci síly. Jen namátkou: Hromadný zátah proti growshopům provedený způsobem, jako kdyby šlo o likvidaci teroristických buněk. Pražská vyhláška prakticky likvidující pouliční hudební a jiné produkce. Zbytečně silové vystupování těžkooděnců na demonstracích. Omezování osobní a podnikatelské svobody „ve jménu bezpečnosti“ skrze elektronickou evidenci tržeb, kontrolní hlášení a další nejrůznější registry, které jsou v konečném důsledku šmírováním a předběžnou kriminalizací. I zde je kus systému rozbitý, a nejenže se nediskutuje o tom, jak to spravit, ale tato rozbitost se prohlašuje za správný stav,„který přece chrání řádné a poctivé občany“.
Neučinil jsem objev století. Tyto (i některé další) hrozby a otázky jsou dnes ve vyspělých zemích důkladně diskutovány – i když i tam je vidět, že od diskuse ke zlepšení je daleká cesta. U nás však máme zřejmě největší obavu z toho, že bychom mohli cokoli změnit, že by k nám nedejbože mohly zavítat dějiny, které si sami vytvoříme. Zato pečlivě sledujeme, co chystají jinde; důkladně to zkritizujeme, na dálku moudře poradíme a nakonec to s reptáním a se zpožděním aplikujeme. Seznamte se: Češi, hobiti Evropy.
Je opravdu nemožné konečně vzít svou budoucnost aktivně do VLASTNÍCH rukou?