O limitech demokracie aneb e-mailová aféra měsíc poté
Pohled na aktuální stav naší společnosti prostřednictvím myšlenek Alexise de Tocquevilla. Pokračování diskuse o povaze a pozadí politických rozhodnutí. Můžete do ní přispět i vy.
Na začátku ledna jsem se zúčastnil ankety Kulturních novin týkající se zveřejněných e-mailů premiéra Sobotky. Při psaní a přemýšlení o stavu politické situace je jedním z mých oblíbených oponentů francouzský filosof Alexis de Tocqueville (1805–1859). Dovolte mi tedy, abych se dnes na toto téma podíval jeho očima, přičemž (protože se nejedná o odborný článek) se zdržím citací a širšího historického výkladu.
Žijeme v neustálé záplavě nových a nových skandálů. Kdo si dnes vzpomene na ekonomickou situaci v Řecku? Jistě by bylo zajímavé vědět, jak se tam vyrovnávají s úspornými balíčky...
A ti migranti – přece nepřicházejí jenom ze Sýrie a Iráku přes Balkán, ale také ze severní Afriky přes Itálii. Kampak se nám ti italští poděli?
A proč už se nepíše o zadržení čínského investičního podvodníka Ding Ninga, který díky takzvanému Ponziho schématu okradl o úspory téměř jeden milion investorů a naspořil si tak 7,6 miliardy dolarů? (V českém tisku se o něm ostatně nepsalo téměř vůbec. Že by to bylo tím, že jsme si na podobný typ podnikání od devadesátých let už zvykli?)
Každý den je tu něco nového, a my zapomínáme, co se dělo před měsícem – i přesto, že skutečnost těchto událostí s námi zůstává… Stejně tak i téma zveřejněných e-mailů českého premiéra vyšumělo do prázdna a rozplynulo se v mlhavém moralizování nad ochranou soukromí. Čekal jsem, že se najde někdo, kdo udělá dobrou investigativní novinářskou práci po vzoru Watergate či WikiLeaks a zjistí, jak publikovaná korespondence ovlivňovala premiérova rozhodnutí (o autentičnosti e-mailů lze těžko pochybovat, ostatně vzápětí se potvrdila vývojem událostí – stačí si například vzpomenout na realizaci migračního večerníčku). Zřejmě tu ale takové lidi nemáme. Bohužel nejsem novinář, abych se této práce ujal sám, a tak si alespoň ex post položím filosofickou otázku: Co nám tato „aféra“ říká o podstatě demokracie?
Vyhovět všem protikladným zájmům nelze
Principiálním nedostatkem demokracie je nemožnost vyhovět všem či snažit se vyhovět úzké elitní skupině v systému, který má uspokojovat potřeby většiny. Jak známo, vyhovování většině už od Platona nahánělo filosofům strach, a proto se spíš klonili k řešení monarchie. De Tocqueville na rozdíl od Platona popisuje již situaci novověké demokracie a jeho analýza má sociologickou povahu. Jak lze ukázat praktické výstupy demokracie v dnešní době? Třeba na otázce placení daní. Kdyby v demokracii opravdu vládl lid, daně se přece zruší, protože – ruku na srdce – nikdo je platit nechce. Aby však systém fungoval, je tudíž třeba připustit jistá omezení: což je principiální rozdíl mezi demokracií a anarchií.
Další otázkou okolo daní je samozřejmě, kdo a kolik má platit. Tady lze limity demokracie (systému, který chce působit dojmem, že vyhoví každému – což nejde) vidět ještě lépe. Existují dvě principiální řešení: Buď budou platit daně všichni stejné, a tím se společnost rozhodne pro rovnost, anebo se rozhodne pro spravedlnost a zdaní víc bohaté. Což je těžká volba, protože politikové chtějí samozřejmě obojí zároveň. Většina z nich je navenek pro myšlenku rovnosti, jinak jim hrozí nařčení ze smrtelného hříchu elitářství a přiznání nerovnosti mezi lidmi. Ta (i když je skutečností) je ovšem v rozporu s Listinou základních práv a svobod, podle níž jsou si všichni lidé rovni.
Právě tento moment je podle de Tocquevilla testem vyspělosti demokracie. Jak už jsme si řekli, nejvlastnější slabinou demokracie je, že se snaží držet dvou protikladných hodnot. Neurotická společnost zůstává v nerozhodnosti a nedokáže si jasně zvolit vůdčí princip. Proč? Jednoduše nikdo nechce nést zodpovědnost. Právě to de Tocqueville považuje za výhodu monarchie. Pokud zůstává jen jeden, který se může rozhodovat, pak se totiž rozhodnout musí – a zároveň za to nese historickou odpovědnost.
Svoboda, anebo rovnost?
Dovolím si uvést ještě jeden příklad této slabosti demokracie na aktuálním tématu: zveřejnění karikatur proroka. Máme tu volbu mezi svobodou slova a mezi nezveřejněním kreseb, které by mohly vyvolat náboženské (což se na Západě rovná i sociální) nepokoje. A jsme opět před dilematem: svoboda, anebo rovnost? Je zjevné, že současní západní činitelé se snaží udržet obě dvě varianty – poskytovat svobodu slova, ale zároveň pokud možno nepublikovat karikatury. Podle de Tocquevilla se jedná o druh nemoci; ruský spisovatel Alexandr Solženicyn přímo ukázal na to, že heslo Velké francouzské revoluce Liberté, égalité, fraternité je myšlenkově nekoherentní, protože člověk se přece vždy musí rozhodnout mezi svobodou a rovností.
Naprosto stejný princip uvažování se dá aplikovat i na našeho drahého předsedu vlády. Právem novinářů a čtenářů je samozřejmě co největší transparentnost a přístup k informacím. Zároveň by ale nikdo nechtěl, aby se jeho korespondence zveřejňovala: natož soukromá a ukradená. Buď budeme z hlediska rovnosti pana Sobotku pokládat za normálního občana s právem na soukromí, anebo ho budeme považovat za osobu veřejnou, která se svobodně rozhodla řídit náš osud – s čímž se ovšem pojí i naše právo znát vše, co se tyká jeho státnických rozhodnutí.
Naše elita se bohužel opět rozhodla pro obě možnosti.
Poznámka redakce:
Odpovědi dalších respondentů na zmiňovanou anketu si můžete přečíst v článku Premiérovy e-maily: Příležitost k etické i politické reflexi, který se stal tématem KN 2/2016.
Rádi bychom v tomto tématu pokračovali. Pokud vás tedy text Matěje Širokého podnítí k příspěvku, pošlete jej na adresu redakce@kulturni-noviny.cz. Rádi jej zveřejníme