Počteníčko: Svět včerejška
Vzpomínky Stefana Zweiga (1881–1942) na mládí přinášejí pozoruhodný pohled na otázky morálky, sexuality i na mýtus „zlatých časů“ před první světovou válkou.
Nenechme se mýlit sentimentálními romány nebo novelami oné epochy; pro mládež to byla zlá doba, která mladé dívky neprodyšně uzavírala životu, uvrhla pod kontrolu rodiny, brzdila v jejich svobodném tělesném i duševním rozvoji; mladí muži zase byli tlačeni k tajnůstkaření a zdrženlivosti morálkou, jíž ve skutečnosti nikdo nevěřil a nedodržoval ji. Nepředsudečné, opravdové vztahy, tedy právě to, co by podle zákonů přírody mělo být pro mladé lidi štěstím a obveselením, byly dopřány jen několika z nich. A kdo z oné generace si chce na svá první setkání s ženami vzpomenout poctivě, jen vzácně nalezne epizody, na něž by mohl myslet s nezkalenou radostí. Neboť kromě společenského útlaku, jenž neustále nutil k opatrnosti a utajování, skličoval tehdy duši, a to v těch nejcitlivějších okamžicích, ještě jiný prvek: strach z nákazy.
Toto nebezpečí se tehdy mládeži neustále připomínalo; když jste šli vídeňskými ulicemi, mohli jste na každém šestém či sedmém kroku číst tabuli: „Odborný lékař pro choroby pohlavní a kožní“, a ke strachu z infekce se ještě přidávala hrůza z nepříjemného a ponižujícího způsobu tehdejších kúr, o nichž dnešní svět už také nic neví. Týdny a týdny se tělo člověka nakaženého syfilidou potíralo rtutí, což zase mělo za následek, že vypadávaly zuby a docházelo k jiným újmám na zdraví; nešťastná oběť zlého případu se tedy necítila pošpiněna jen duševně, ale i fyzicky; a postižený si ani po takové strašlivé kúře nemohl být po celý život jist, zda se poťouchlý virus opět neprobudí, neopustí své opouzdření a nevyvolá z míchy ochrnutí údů a změknutí mozku v hlavě. Není proto divu, že mladí lidé tehdy okamžitě, jakmile jim byla stanovena diagnóza, sahali po revolveru, jelikož pocit, že jsou sami sobě i nejbližším podezřelí jako nevyléčitelně nemocní, se jim zdál nesnesitelný. A k tomu se pojily ještě další starosti stále jen potají vedené vita sexualis. Pokouším-li se poctivě vzpomenout, pak sotva vím o nějakém kamarádovi ze svého mládí, jenž by někdy nebledl a neměl rozrušený pohled; jeden proto, že onemocněl nebo se onemocnění obával, druhý proto, že ho vydírali kvůli potratu, třetí proto, že mu chyběly peníze, aby bez vědomí své rodiny mohl prodělat kúru, čtvrtý proto, že nevěděl, jak zaplatit alimenty číšnici, která ho nařkla z otcovství, pátý proto, že mu v jednom bordelu ukradli náprsní tašku a on se neodvážil podat udání. Život mládeže byl tedy v oné pseudomorální době mnohem dramatičtější a na druhé straně nečistější, mnohem napínavější a současně sklíčenější, než jak jej líčí romány a divadelní hry jejích dvorních básníků. Stejně jako ve škole ani doma nebyla mládeži ve sféře erotiky skoro nikdy poskytnuta svoboda a štěstí, jaké jejímu věku náleží.
Toto vše jsem musel zdůraznit, aby obraz té doby byl poctivý. Bavím-li se s mladšími kamarády poválečné generace, musím je často téměř násilně přesvědčovat, že jsme to ve srovnání s nimi v žádném případě neměli jednodušší. Jistě, ve smyslu státně občanském jsme měli více svobody než dnešní generace, která je nucena k vojenské službě, k pracovní povinnosti, v mnoha zemích k masové ideologii a vlastně ve všech zemích vydána zvůli stupidní světové politiky. Mohli jsme se nerušeněji oddávat svému umění, svým duševním sklonům a soukromou existenci utvářet individuálnějším, svéráznějším způsobem. Mohli jsme žít kosmopolitičtěji, celý svět nám byl otevřen. Mohli jsme cestovat bez pasu a povolení, kam se nám zachtělo, nikdo nezkoumal naše smýšlení, původ, rasu a náboženství. Skutečně jsme měli, naprosto to nezapírám, nepoměrně více individuální svobody, a tu jsme nejen milovali, ale i využívali. Friedrich Hebbel však jednou řekl: „Hned nám chybí víno, hned zas sklínka.“ Zřídka je jedné generaci dáno obojí; ponechají-li člověku svobodu mravy, pak ho utiskuje stát. Nechá-li mu svobodu stát, pokoušejí se ho zotročit mravy. My jsme lépe a více užívali světa, dnešní mládež však více žije a vědoměji prožívá své mládí. Vidím-li dnes mladé lidi s jasným zvednutým čelem, s radostnými obličeji vycházet z jejich škol, z jejich kolejí, vidím-li chlapce a dívky pospolu ve volném, bezstarostném kamarádství, bez falešné plachosti a studu, při studiu, sportu a hře, jak se spolu řítí na lyžích po sněhu, jak na koupališti anticky volní nadšeně soupeří, jak se ve dvou v autě projíždějí krajinou, spřízněni ve všech formách zdravého, bezstarostného života, bez jakéhokoli vnitřního nebo vnějšího zatížení, pak se mi pokaždé zdá, jako by mezi námi, kteří jsme, abychom mohli poskytovat a přijímat lásku, neustále museli hledat stín a úkryt, a jimi stálo ne čtyřicet, ale tisíc let.
Přeložila Eva Červinková.
Z knihy Stefan Zweig: Svět včerejška. Torst, Praha 1994.