Gymnaziální léta Jaromíra Nečase
Dne 21. února letošního roku by se dožil 94 let Jaromír Nečas, legendární hudební rozhlasový redaktor a skladatel a výrazná osobnost moravské kultury. Opustil nás v létě loňského roku. Připomínáme si jej nyní vzpomínkou jeho posledního žijícího spolužáka z bučovického gymnázia.
Bučovice se objevují v životě Jaromíra v době, kdy se jeho rodina přistěhovala do Slavkova u Brna. Tehdy začal Jaromír dojíždět, stejně jako mnozí žáci z míst na vlárské trati (od Blažovic až po Nemotice), do reálného gymnasia v Bučovicích. Historie tohoto gymnasia (původně reálky) sahá až do roku 1904, kdy bylo značným úsilím osvícených představitelů malého městečka o asi 4000 obyvatel zbudováno a otevřeno. Jeho provoz, který trvá dosud, byl a je závislý na dojíždění žáků z poměrně širokého okolí.
Jaromír byl zařazen do jedné ze dvou paralelních tříd, která měla poněkud prominentní ráz, neboť do ní umístil tehdejší ředitel Karel Suchan svého mladšího syna Libora. Soubor profesorů této třídy byl také vybraný a hlavně vynikající byl třídní profesor Antonín Souček. Mezi spolužáky bylo několik pozdějších výrazných činitelů a mezi nimi jsem se jako kamarád Libora Suchana octl také já.
Jarda v té době kulhal na dolní končetinu ztuhlou ještě v mírném poohnutí (pozn. red.: následek vážného onemocnění v dětství, zánětu kostní dřeně). Toto postižení mu však neubíralo nijak na jeho vitalitě a byl námi přijat bez jakýchkoliv výhrad. Společně s dalšími „slavkováky“ dojížděl vlakem a při dobrém počasí jezdil na kole. Byl již v té době osobností, a to nejen proto, že byl o rok starší než většina třídy, vzhlíželi jsme proto k němu nahoru. Jeho hudební aspekty se v té době ve vztahu k nám nijak neprojevovaly, a že odešel v kvartě na konservatoř, bylo pro nás překvapením.
Jeho vztahy k dívkám byly již v té době velmi živé – choval tehdy něžné city k dceři bučovického evangelického faráře, mladší sestře naší spolužačky Zory Veselé – tu jsem ve svém srdci velmi ctil já. Jméno Jardovy milé mi v paměti neutkvělo.
Z té doby si vzpomínám na třídní výlet na Pustevny, kdy byl Jaromír spoluorganizátorem noční tajné návštěvy několika spolužáků v nočním ubytování třídy dívek, ubytované také na chatě Maměnka. Po neúspěchu v navázání vztahu jsme pak v brzkých ranních hodinách, jistě kupodivu místních obyvatel i živé přírody, vyzváněli na blízké zvoničce. Největší strach jsme měli, aby se o naší utajované akci nedověděl námi ctěný třídní profesor Antonín Souček. Jak to skutečně bylo, nevím, ale náš třídní „Tonda“ se tvářil, že nic neví.
Naše třída maturovala v roce 1942 v době vrcholící heydrichiády, během níž byl pro výstrahu popraven právě náš bývalý třídní profesor Antonín Souček. Na první versi tabla jsme ho uvedli, již jako popraveného, vedle současného třídního Václava Suchánka. Bylo to pro nás všechny velké risiko, které se nijak naštěstí tragicky neprojevilo. Na druhé oficiální versi tabla jsme již jeho fotografii museli odstranit.
Na všechna pomaturitní setkání jsme Jaromíra zvali, i když už několik let naším spolužákem nebyl. Bylo to pro jeho osobní vztahy k nám spolužákům, které vznikly za několik málo let nižšího gymnasia, ale také z jeho úcty ke gymnasiu samému a k prostředí tehdejších Bučovic s renesančním zámkem a kultivovaným prostředím.
Léta běžela, pomaturitních setkání přibývalo, svolávaly je většinou spolužačky střídavě do různých bučovických restaurací. Součástí byl vždy pozdější oběd a hlavně povídání, v němž jsme si zakazovali moc mluvit o úspěších nebo neúspěších jednotlivých životních údělů nás spolužáků. Soustřeďovali jsme se především na společné zážitky ze studia a i tak vzpomínek bylo vždy dost. Často se s námi sjezdů zúčastňovali profesoři – hlavně ředitel Suchan a třídní Suchánek (zajímavý je vztah těchto dvou jmen!).
S plynoucími roky ovšem spolužáků ubývalo – v posledních letech to byli kromě nás dvou s Jaromírem ještě Ing. Libor Vykoupil, náměstek ředitele MHD v Brně, Marie Urbánková – Kafková, ředitelka školy ve Zlíně (přítelkyně Hermíny Týrlové), a JUDr. František Zemánek, který prošel v době temna vězením, a jiní.
Postupně nás tak bylo méně a méně, až jsme s Jaromírem zůstali sami dva. V pořádání sjezdů jsme ovšem neustali, i když v posledních letech jsme se místo v Bučovicích scházeli na Údolní ulici v Brně v restauraci-kavárně blízko Jaromírova bydliště.
Naposled půl roku před svou smrtí Jaromír navrhl, abychom nešli do žádné restaurace a sešli se u něj při sklence „bíuého“. Tak se také stalo a tehdy jsem vlastně ukončil s Jaromírem naše celoživotní přátelství.
V celé době ovšem bylo naše přátelství spojeno s častými setkáními na koncertech, často v aule JAMU při produkcích mladých začínajících umělců. Účast na vznešeném programu v brněnském krematoriu a na vzpomínkovém večeru na Jaromíra v Mahenově divadle (pozn. red.: 16. prosince 2015) byly pro mne důstojným uzavřením mého vztahu k Jardovi.
Pietní pomaturitní setkání jsem ovšem povinen, především na jeho památku, pořádat dále sám.
Tipy pro další čtení:
- Osobní nekrolog Jaromíra Nečase z pera Jiřího Plocka v KN 30/2015: Odešel Pan redaktor.
- Text Jiřího Plocka v KN 31/2013: Prorok world music.