Šamanismus v Čechách aneb "velký duch doby" za gramofonem
U příležitosti nedávných 80. narozenin hudebního kritika Jiřího Černého (25. února) publikujeme vzpomínku známého brněnského fotografa. Přestože byla napsána již před časem, její poselství o dějinném významu inspirativní a důvěryhodné osobnosti trvá.
Šaman je pro mne člověk, který má povědomí o podstatných věcech tohoto světa a dokáže být v kontaktu se svým „kmenem“ a předávat mu získanou moudrost a zkušenosti tak, aby mu byly ku prospěchu a umožnily mu jeho zdravé přežití a další vývoj.
Opomenu-li své noční fantastické sny, kde bylo možné prakticky cokoliv, a zapomenu-li na své dospívání, kdy jsme byli vychováváni v tom, že mnoho věcí možných není, pak jeden z mých prvních „mystických“ zážitků, byla právě poslechovka Jiřího Černého, pracovně nazývaná „Antidiskotéka“. Někdo mi jen řekl, že je to dobré, že to stojí za to, a některé názory jste prostě respektovali a měli k nim důvěru, i když jich moc nebylo. Pamatuji si přesně, jak jsme seděli namačkáni na židlích, které byly zcela zaplněné, jak někteří postávali v bočních uličkách a na konci u stěny a východu. Byli jsme trochu vyplašení, trochu bezradní a trochu zmanipulovaní světem kolem nás, trochu tápající a trochu hledající ve vlastním nitru a přitom tiší, pozorní a vnímaví a velice dychtivě jsme čekali, zda někdo napoví naší vyhladovělé a zanedbané duši.
K člověku přichází různé impulsy a informace, které si třídí a skládá. Když přišel Jiří Černý, byla to pro mne přirozená autorita, osobnost důvěryhodná, dalo by se říci bytost s čistou karmou, která má co říct, co předat, a přitom to byl na tu dobu duchovní zážitek s hudbou, která vás uchvátila. Jiřího Černého později napodobovali i další lidé, kteří přinášeli do klubů méně dostupnou a mnohdy i nedostupnou muziku. Každá informace měla svou cenu, ale Jiří Černý byl nenapodobitelný. U Jiřího to bylo v jednotě s každým jeho slovem a každou myšlenkou. Jiří byl prostě „guru“ a lidé mu za to tleskali, i když jen předával informace odjinud, ale byla za tím jeho duše a jeho život!
Jiří Černý mluvil o lidech – muzikantech. Pouštěl jejich desky nebo nahrávky na kazetách. Pamatuji si, jak nás to zasáhlo hluboko uvnitř. Také pouštěl písničky Dáši Voňkové, o které na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prohlásil, že je to nejlepší folková kytaristka široko daleko. Muzika byla skvělá, ale Voňková byla jen její hlas a hra na kytaru. Říkal jsem si, jak asi vypadá. Její tvář mi byla neznámá. Napadlo mne, jako fotografa, že by bylo dobré ji vyfotit, aby lidi věděli, jak vypadá. V té době ji nevycházely desky, skoro nikde se o ní nepsalo a přitom byla tak dobrá! Po čase jsem zjistil, kde bude vystupovat na živo a na koncertě jsem ji vyfotil za mikrofonem. Do příští poslechovky Jiřího Černého jsem vyrobil na fotopapíru obal velké gramofonové desky Dáši Voňkové. LP obal i s písmem jsem věnoval Jiřímu, aby příště mohl ke své kazetě písniček Dáši Voňkové vystavit i tento obal desky, aby lidi při poslechu viděli její tvář. Ve všech klubech, kde Jiří Černý obal vystavil, to vzbuzovalo velkou pozornost a lidé se chodili ptát, kde a kdy ta deska vyšla. Jiří všem rád a trpělivě vysvětloval, že je to ode mne takový fiktivní obal a že jsem mladý fotograf z Hradce Králové, co fotí muzikanty. To dalo mému nastartování k tomuto tématu ještě větší motivaci, a tak jsem ve fotografování muzikantů pokračoval, s tím, že časem Jirkovi dám těch fotek a obalů mnohem víc. Zároveň se začínali ozývat pořadatelé různých koncertů a folkových festivalů z celé republiky s nabídkou výstav mých fotek muzikantů v klubech a na festivalech. Měl jsem jich tolik, že jsem to přestal počítat a evidovat. Důležité pro mne však bylo, že jsem byl v kontaktu s Jiřím Černým, jenž mi postupně rozšiřoval mé hudební obzory, ale i kontakty na muzikanty, kteří mne nakonec pouštěli fotit do svých domovů a rodin.
Pamatuji si, že když jsem se rozhodl vyfotit v roce 1987 Martu Kubišovou, byla trochu opatrná (a vůbec se ji po jejich zkušenostech nedivím), ale když jsem řekl, že mne poslal Jiří Černý, tak řekla, že tedy dobře, ale ať přijdu za hodinu nebo za dvě, že se musí trochu připravit, a nakonec mne vlídně a s důvěrou přijala a jistě má na tom zásluhu i Jiřího důvěryhodnost a autorita.
Poznámka redakce: Text je upravenou verzí příspěvku, který vznikl u příležitosti 75. narozenin Jiřího Černého pro sborník Po stopách velkého mokasína (Galén, Praha 2011). Publikujeme jej se svolením autora.