Svědomí versus zkušenost
Evropský kontinent má velké a hrůzné zkušenosti s pohybem skupin lidí, k nimž se žádný stát nechtěl přihlásit. Jejich cesta až příliš často končila pogromy a násilím, zpočátku na samotných putujících, později i uvnitř jednotlivých společností. Obdobně platí i dnes: Je naivní si myslet, že stačí zavřít dveře před přicházející chudobou.
Tak zvaná uprchlická krize je v českém prostředí chápána především jako morální problém, jako otázka svědomí. Nechci popírat tento její bezpochyby důležitý aspekt, přesto se domnívám, že by bylo vhodné zdůraznit i její možné zařazení do širšího rámce evropské historické zkušenosti. Podíváme-li se na ni z tohoto pohledu, zjistíme, že morální dilemata typu „pomáhat, či nepomáhat“, případně tvrzení „raději pomáhat českým bezdomovcům než cizím uprchlíkům“ ztrácejí význam.
Historická zkušenost nás poučí, že ve chvíli, kdy jsou lidé již na cestě, případně jsou pevně rozhodnuti odejít, je na takové úvahy prostě pozdě. Obdobně prázdně působí ono notorické hledání řešení „v místě vzniku problému“. Troufám si tvrdit, že v dnešní naléhavé situaci je dokonce jedno, jde-li skutečně o uprchlíky před násilím či tak zvané ekonomické migranty, jsou-li to muslimové, černí, nebo bílí, problémem je jednoduše prostá realita velkého množství lidí putujících do Evropy a především Evropou. Z hlediska historické zkušenosti rozumná možnost jejich nepřijetí prostě neexistuje.
Evropský kontinent má velké a hrůzné zkušenosti s pohybem skupin lidí, k nimž se žádný stát nechtěl přihlásit. Jejich cesta až příliš často končila pogromy a násilím, zpočátku na samotných putujících, později i uvnitř jednotlivých společností. Důvodem bylo právě politické vakuum a neorganizovanost, krátce lhostejnost, což jsou základní složky podhoubí, v němž se dobře daří lidem apelujícím na morální čistotu (rasy, náboženství, národa, tradičních hodnot, kultury či prostě „domova“).
Mluví-li někdo o tom, že Německo v čele s Angelou Merkelovou léčí přijetím uprchlíků své černé kolektivní svědomí, tak by jedním dechem měl dodat, že už od roku 1933 se evropští a američtí politici intenzivně zabývali otázkou přijetí uprchlíků z Třetí říše (ano, především židovských, ale ne nezbytně). Toto bezvýsledné úsilí trvalo až do samotného vypuknutí války, konaly se i dvě „uprchlické“ konference, nechvalně proslulá je ta z července 1938 v Évianu. Po celou tuto dobu bylo hlavní nacistickou prioritou vytěsnit židy ze svého území, nikoliv je fyzicky zlikvidovat. Neschopnost politiků nalézt společné řešení, čili sobeckost jednotlivých národních politických reprezentací, které se bály domácích populistů, ale vedla jen k dalšímu tříštění Evropy, jež z dlouhodobého hlediska připravilo půdu pro ještě tvrdší postup autoritářských režimů nejen na říšském území.
Historie pokračuje neúprosně, izolace není řešením
Myslím, že i když si vezmeme k srdci veškerou opatrnost při nakládání s historickými paralelami, ubránit se jim dá jen těžko. A naopak přeženeme-li to, tak si můžeme zaspekulovat, zda by dnes byla vražda německého diplomata židovským mladíkem v Paříži, která předcházela tak zvané Křišťálové noci, nazvána teroristickým činem. Sedmnáctiletý Herschel Grynszpan atentát spáchal jako pomstu za vyhnání své rodiny z německého domova, která následně ve špatném počasí a bez jakýchkoliv prostředků uvízla v lese mezi Třetí říší a Polskem, jež nechtělo uprchlíky přijmout.
Je-li situace méně vyhrocená a důvody k útěku jsou především ekonomické, z hlediska řešení se nic moc nemění. Je třeba koordinaci a organizaci. Je naivní si myslet, že stačí zavřít hranice před přicházející chudobou. A po nás potopa. Nejen, že by to bylo nemorální (tentokrát z hlediska efemérní univerzální lidské morálky), ale hlavně by charakter „vnitřního“ politického režimu nevyhnutelně odpovídal tomu, že je páteří státu s uzavřenými hranicemi. Možná by někoho jako protiargument napadl příklad Švýcarska. Ale Evropa se nemůže skládat z dvaceti osmi států, jako je Švýcarsko. Švýcarsko může být Švýcarskem právě proto, že je jedinečné, že je vlastně vnitrozemským ostrovem. A mimochodem jeho současné velmi složité vnitřní politické uspořádání je důsledkem občanské války v 19. století, stejně jako je evropská integrace důsledkem první a druhé světové války. Řečeno brutálně, začne-li se střílet na evropských hranicích, bude se střílet i uvnitř nich.
Je známo, že otec Angely Merkelové byl farář. Už méně známo je, že odešel ze západního Německa do NDR nejen za prací, ale i proto, že nesouhlasil s návratem bývalých nacistů na nejvyšší pozice. Na rozdíl od poznatků z hodin dějepisu a oněch notorických 4D (demilitarizace, denacifikace, dekartelizace a demokratizace) je skutečností, že denacifikace v západním Německu v podstatě neproběhla. Bývalí vysocí představitelé říšské administrativy působili v padesátých a šedesátých letech v těch nejvyšších pozicích. Ke skutečnému obratu a počátku „vyrovnání se s minulostí“ došlo až v osmdesátých a devadesátých letech. Celý proces trvá až do současnosti a jeho jádrem je vzdělání spočívající ve snaze o hluboké porozumění tomu, co se v první třetině dvacátého století v Evropě dělo a k čemu to vedlo. Právě v osmdesátých a devadesátých letech byly v Německu vzdělávány ty generace, na jejichž bedrech leží dnes velká zátěž spojená s příchodem tak velkého množství lidí. Nemyslím si, že německá politika vůči příchozím je náhoda, natož aby byla rozmarem jedné političky.
Česká republika by měla přijmout svůj díl zodpovědnosti, přispět ke skutečné realizaci určité formy kvót a podílet se na přerozdělení minimálně těch uprchlíků, kteří se momentálně nachází v centrech po celé Evropě. Německo a Švédsko nesmí zůstat samo, a navíc i symbolická vážnost takové spolupráce by byla obrovská. Žonglování s problémem, tak jak jej předvádí většina české politické reprezentace, je každopádně naprosto nezodpovědné, neracionální a ohrožuje bezpečnost této země. Přitom mají čeští politici jedinečnou příležitost překročit svůj stín zástupců malého národa (či toho, který se rád za malého vydává, když se mu to hodí) a opustit stanoviska dalších zemí Visegrádu, jejichž budoucnost, upřímně, není nijak lákavá, ať už s uprchlíky nebo bez nich.