KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s doktorem Janem Bičovským z Ústavu srovnávací jazykovědy FF UK nejen o našem společném indoevropském prajazyku, na jehož rekonstrukci spolupracoval a z nějž se vyvinuly jazyky, jimiž dnes mluví více než polovina lidstva. Ale třeba také o životě našich prapředků, kteří jím mluvili.

Kdysi mě uchvátila kniha Milana Machovce Indoevropané v pravlasti. V ní byly ale z indoevropského prajazyka jen střípky, což činilo dojem, že „vývojová babička češtiny“ je zatím jen velmi málo popsaná. Do jaké míry se vám vědcům podařilo tento jazyk zmapovat a které všechny obory na tom spolupracovaly? A jaký je rozdíl mezi pojmy indoevropština a praindoevropština?

Praindoevropšina je de facto teorie lingvistů o indoevropštině, kterou nemáme doloženou – teorie do jisté míry správná, ale určitě ne úplná. Transoborová spolupráce probíhá po všech osách, na nichž se jazyk protíná s kulturou, tedy v religionistice (kde například rekonstrukce umožňuje odhalit původní význam některých praktik či teonym), v archeologii (kde například kontext nálezu umožňuje lépe pochopit význam nápisů a naopak jazyková složka může napomoci lepší dataci, nebo případně identifikovat falsum), v historii (například rozluštění mrtvých jazyků staré Anatolie a Blízkého východu vedlo následně k identifikaci dalších nalezišť a k doplnění mezer v historickém bádání v této oblasti) a leckde jinde. O tom by z druhé strany dokázali leccos říci například kolegové z Ústavu pro klasickou archeologii FF UK nebo z Ústavu filosofie a religionistiky.

Prameny jsou v případě indoevropských jazyků převážně psané, a to nejrůznějšího charakteru, od rozsáhlých eposů typu Odyssey a sbírek hymnů jako například Rgvéd přes administrativní texty, zákoníky, smlouvy, diplomatickou i soukromou korespondenci, monumentální a náhrobní nápisy nebo nápisy na předmětech denní (i noční…) potřeby až po starověké „graffiti“ ze záchodku nevěstince. Samotná starší praindoevropština prameny nemá, zde jde o čistý rekonstrukt.

Rekonstrukce spoléhá na praxí ověřenou pravidelnost vývoje hlásek a jejich tříd a sekvencí, s nimiž lze operovat celkem mechanicky, podobně jako například s algebraickým kódem. Odtud pak vede cesta ke konstruování hláskové skladby morfémů, morfémové skladby slov a jejich paradigmat. Zároveň spoléháme na trvalé sepětí funkce či významu s formou, tedy předpokládáme – což se opět praxí potvrzuje – že pro blízké významy budou v jazycích geneticky spřízněných i formálně blízká slova, třebaže na větší vzdálenosti už ona podobnost není na první pohled zřejmá. Sekundárně pak do úvah vstupuje jednak celá řada obecných znalostí o jazyce, zejména takzvaná jazyková typologie, jednak i jistá intuice, čímž nemáme ovšem na mysli nějaký nadpřirozený dar, ale čistě zkušenost s jazykem jakožto mluvčích i badatelů.

O praindoevropštině víme výrazně víc než o celé řadě zlomkovitě doložených mrtvých jazyků, například o severoitalské venetštině. Počínaje fonologií a konče syntaxí je známo obrovské množství faktů, které navíc zpětně umožňují lépe porozumět dceřiným jazykům. Neznáme přirozeně mnohé: některé části gramatického systému nejspíš zanikly beze stop a mezery máme také v oblasti slovní zásoby (například abstraktní termíny jako „spravedlnost“, „čas“), a celkem málo víme o tak důležité komponentě jazyka, jako jsou různá rčení, idiomy a tak dále. A přirozeně nemáme možnost rekonstruovat texty, k nimž se jistě mluvčí odkazovali v hovoru stejně, jako se dnes odkazujeme k Švejkovi. Něco z nich se po různých peripetiích objevuje v pozdějších indoevropských mýtech, ale shoda na delším celku není.

Mohl byste popsat, jak podle posledních výzkumů vypadal denní život našich indoevropských předků? Co všechno nám o životě lidí může říct jejich jazyk?

Ledacos: například pokud máme k dispozici termín pro blechu, zdá se, že nikdy doma nebyli sami. Pokud má jeden národ pro blechy různého typu šedesát termínů a jiný pět, i to o čemsi svědčí. Pokud má jazyk – jako v případě praindoevropštiny – termín pro vdovu, ale nikoli pro vdovce, a tento termín lze zároveň analyzovat jako derivát kořene s významem „odloučit“, značí to, že smrtí manžela se společenská pozice vdovy měnila, zatímco pro vdovce nic nového z tohoto hlediska nenastávalo. Víme tedy i to, že už tehdy manželka přecházela do klanu manžela. Pokud termín pro ženu lze historicky interpretovat jako kolektivum, cosi jako „soužení“, naznačuje to polygamii, tedy jakýsi fraucimor.

Denní život vypadal asi tak, jak lze očekávat od společenství mladší doby kamenné, respektive spíše rané doby bronzové. Pokud se nemýlíme, a pravlast naší jazykové rodiny ležela kdesi na sever od Černého moře, a správně odhadujeme i dataci někam k roku 4000 před naším letopočtem a později, pak se nelišil nijak zásadně od podobných populací v tomto stadiu vývoje jinde na světě. Což znamená: šlo spíše o pastevce se znalostí primitivního zemědělství, žijící v nepříliš rozsáhlých usedlostech, jež se snad ještě výše organizovaly v nějaké klany. Shoda pozdějších jazyků na reflexech rekonstruovaného praindoevropského slova „*kwekwlos“ naznačuje, že už byli obeznámeni s kolem, a existenci vozu dokládají zděděné termíny pro oj, osu, vůz, náboj kola a podobně. Soudě dle řady motivů v pozdějších mytologiích bylo oblíbenou kratochvílí a nejspíš také zkouškou dospělosti kradení dobytka.  

K otázce běžného života našich indoevropských předků bych jako lingvista spíše než knihu Milana Machovce, která je sice velice čtivá, ale v řadě ohledů nevěrohodná, doporučil například některé práce Jamese Malloryho, jenž v sobě spojuje brilantního archeologa a historického lingvistu. Naneštěstí, pokud je mi známo, v českém překladu od něj dosud nic nevyšlo.

Stran nočního života bych poznamenal jen tolik, že alkohol a omamné látky byly už tehdy nepochybně součástí naší kultury, a právě také zmiňovaný Mallory žertem poznamenává, že možná právě odolnosti vůči alkoholu vděčí indoevropské kmeny za své rozšíření, neb lidově řečeno, svou konkurenci „přepili“. Otázka toho, v čem vlastně spočívala ona konkurenční výhoda indoevropské populace, která jí zajistila takový úspěch (indoevropská rodina je zdaleka největší na této planetě a už ve starověku obsáhla obrovská území Evropy i Asie), je totiž nadále nevyřešená a hypotéz je celá řada. Ze zpětného pohledu totiž na expanzi právě Indoevropanů není nic samozřejmého. Technologicky se nejspíš od svých bezprostředních sousedů výrazně nelišili. Snad sehrála roli domestikace koně, ale stejně tak to mohl být i nějaký rys společenské organizace nebo náboženství.

Měli Indoevropané nějaký druh písma, a pokud ano, bylo vývojově spjato s některým jiným známým, či dokonce některým dnešním písmem?

Pokud měli, doposud jsme nenašli žádný jeho záznam. Ale pravděpodobně neměli. Vývoj písma se vesměs pojí s potřebami určitého typu společnosti, zejména tam, kde je zapotřebí administrativních a obchodních záznamů, což by se nejspíš Indoevropanů ještě netýkalo. K vynálezu písma tedy došlo jen v několika málo lokalitách světa, totiž v Mezopotámii, zřejmě i v Egyptě (pokud nejde o myšlenkový import), v Číně a ve Střední Americe.

Jak vypadala pouť Indoevropanů a jejich rozdělení na předky dnešních hlavních jazykových kmenů evropské a persko-indické civilizační oblasti? Jako laik jsem si to vždycky představoval jako putování masy, která se v určité chvíli rozdělí či se od ní odpojí určitá část, z níž pak vznikne daný jazykový kmen. (A vzhledem k tomu, že nás učili, že Slované a Baltové mají největší sepětí s jazyky Íránu a severní Indie, představoval jsem si to tak, že ti se od indoevropské „pra-masy“ oddělili a do vnitřní Evropy přišli jako poslední…)

Spíš než o jednu bájnou pouť šlo o postupné pronikání a míšení populací, které zabralo tisíce let, do nějž čas od času mohla zasáhnout masivnější migrační vlna, způsobená třeba klimatickými změnami, ta ovšem nemusela přicházet neustále z jednoho centra, z jedné pravlasti. Například předkové indoevropských národů severu indického subkontinentu přibyli do své nynější domoviny někdy počátkem druhého tisíciletí před naším letopočtem, předtím ale pozvolna osídlovali středoasijské stepi, kde je máme později doložené od Karpat po Hindúkuš. Tímto procesem vzniklo rozsáhlé nářeční kontinuum, které se pak dále diferencovalo, ale také zase zpětně ovlivňovalo.

Připomeňme, že sice dnes známe deset větví indoevropské rodiny a navrch několik menších jazyků, ale může jít docela dobře jen o část původního bohatství a pestrosti (o dvou z vymřelých jazyků, tocharštině a anatolské chetitštině, kterou rozluštil náš krajan Bedřich Hrozný, jsme například ještě v roce 1900 nevěděli). Žádná kouzelná kapsa prajazyka, která by čas od času vychrlila do světa tu Slovany, tam Tochary, tedy neexistovala.

Co nás učili o Slovanech a Baltech, je bohužel součást téhož komplexu historických mýtů, kam patřily i nacionalistické ideje o árijské rase. Tedy snaha opodstatnit existenci a nároky nějakého národa prostřednictvím „odhalení“ jeho neobyčejné starobylosti. Takové věci se dodnes tu a tam objevují a lid je hltá jásavě a hlučně, například kouzelné dílko Antonína Horáka O Slovanech trochu jinak, které ač míněno snad vážně, působí dojmem kolosální recese přesahující invenci Járy Cimrmana. Ano – z východu s našimi předky sousedili po nějaký čas íránští Skytové, a shodou okolností ve všech těchto jazycích došlo k jistým změnám, které je na první pohled činí podobnými, ale je to podobnost netopýra s kánětem, nebo plejtváka se žralokem.

Nakolik lze soudit, byli Slované a Baltové součástí určitého kulturního komplexu, který se táhl od Karpat až k Rýnu, a současně v něm nejspíš byli i předkové keltských, italických a germánských jazyků, případně snad některých starověkých jazyků Balkánu, z nichž se zrodila například dnešní albánština. Nejvýraznější shody ve slovní zásobě máme s Germány, navíc v řadě případů takové, které se v dalších větvích neobjevují. Naopak výpůjčky z íránských jazyků, mezi něž snad patří „bůh“, „chrt“ či „topor“, jsou celkem nečetné. S indickými jazyky pak nelze vůbec prokázat nějaké kontakty mladší společného prajazyka. Pro íránské jazyky naopak platí, že se v celé řadě důležitých rysů blíží jiné indoevropské větvi: řečtině.

Některé teorie říkají, že bitva na Kuruovském poli, dějový vrchol nejrozsáhlejšího dějinného eposu Mahábhárata, možná popisuje dávné střetnutí kultury Indoevropanů a Drávidů, předků dnešních jihoindických Tamilů, z něhož vznikla dnešní indická civilizace. Můžete tyto teorie podpořit? A jsou doloženy nějaké vazby indoevropské kultury s dávnými indickými civilizacemi Mohendžodaro a Harappa?

Podpořit je nemohu, neboť sem moje odbornost jednoduše nesahá. Byl bych ale velmi opatrný, neboť sice Mahábhárata může do značné míry odrážet některé historické události, blíže období expanze jsou ale védy, kde se konflikty s původními obyvateli, ať už to byli předkové Drávidů, Mundů, nebo někoho dalšího, do jisté míry zrcadlí. Je možné, že tak jako u Iliady byl na počátku nějaký historický konflikt, jehož věcnou podstatu pro naše účely ale překryly mytologické prvky.

Vazby na Mohendžodaro a Harappu, pokud vím, takto přímo doloženy nejsou, je dokonce pravděpodobné, že tato civilizace padla, ještě než se na její území Indoevropané přistěhovali.

Existují i jiné dávné jazyky, které byly rekonstruovány podobně jako praindoevropština?

Ano, a není jich málo. Liší se přirozeně mírou detailnosti, což je důsledek různých vnitřních i vnějších faktorů. Například kolega docent Petr Zemánek, náš přední semitista, se zabývá vedle jiných specializací také rekonstrukcí semitského prajazyka. Ugrofinskými, či o úroveň výše uralskými jazyky, se zabývá řada badatelů, a také zde lze již ledacos o původní společné řeči říci. A nejinak tomu je v dalších areálech, například v Oceánii, v některých oblastech Afriky či Asie.

A nakonec všechny staré jazyky Blízkého východu psané klínovým písmem, i starověká egyptština, jsou jazyky rekonstruované (jen se zde vžil termín „rozluštěné“). Třeba o chetitštině, rekonstruované Bedřichem Hrozným, už byla řeč.

Co se vám na praindoevropštině líbí? A které její dnešní „jazykové děti“ v sobě tyto rysy dosud nesou?

Spíš než její podoba jsou to otázky, které vyvolává a které vybočují ze studia jedné konkrétní rodiny a areálu a nutí uvažovat o širším rámci vývoje jazyků. Tyto rysy v sobě nesou všechny její děti, včetně češtiny.

Přiklánějí se dnešní vědci k teorii, že existoval nějaký ještě starší „praprajazyk“, z něhož se vyvinuly prajazyky rodin naší civilizační oblasti, jako jsou altajština, uralština, kavkazština, semitohamitština? Případně: Je možné, že existoval nějaký univerzální prajazyk všech dnešních jazyků?

Někteří se přiklánějí, někteří ne, někteří váhavě, někteří fanaticky. Naše metody mají jistá omezení, která je nutné si připustit. Jedno z nich je, že kde není dostatečně velký vzorek materiálu, v němž by panovala potřebná míra pravidelnosti, je rekonstrukce nespolehlivá, ba nemožná, ale otevírá se prostor sice zajímavým, ale nepraktickým spekulacím. Jistěže větší rodiny byly postulovány, ale už zběžné nahlédnutí do některého z takto sestavených slovníků ukazuje, že zde rigorózní metodu supluje nevázaná představivost a touha vidět spojitosti, kde neexistují nebo kde nejsou běžnými prostředky dokazatelné.

Že existoval nějaký původní jazyk, je také celkem dobře možné, ale ještě spíš nedokazatelné. V dějinách lidského druhu nastaly i takové okamžiky, kdy se celá populace vlivem různých faktorů smrskla na několik tisíc jedinců. Pokud tato populace mluvila, a pokud mluvila jedním jazykem (což se u potulných sběračů a lovců v menších tlupách nedá úplně očekávat), pak by tento jazyk opravdu byl prajazykem všech jazyků.

Nedávno jsem četl, že speciálním jazykem dnešní Evropy je baskičtina, nepříbuzná s žádným jiným jazykem (někdejší teorie o její příbuznosti s kavkazskými jazyky prý padly), která autochtonně žije a vyvíjí se na pomezí dnešní západní Francie a Španělska už mnoho tisíc let. Prý šlo původně dokonce o prajazyk homo sapiens neanderthalensis – dřív nežli na území Evropy z Afriky dorazil druh homo sapiens sapiens. Co k tomu můžete říct?

O jazyku neandrtálců, natož o jeho přesné podobě, je zbytečné prozatím spekulovat (i když jsem také zaznamenal v nedávné době některé izolované výskyty). Není ani zřejmé, zda jejich mluvidla byla uzpůsobena lidské řeči v té podobě, jakou známe. Baskičtina se vymyká v evropském kontextu a skutečně asi jde o pozůstatek předindoevropské populace, ale jinak z pohledu jazyků světa není neobvyklá. Ale byl by to profesor Bohumil Zavadil, jeden z největších expertů na tomto poli, nikoli já, kdo by se k tomu mohl a měl vyjádřit.

Je něco, co je v lingvistice váš „záhir“, něco, co vás inspiruje, fascinuje a fanatizuje?

Paradoxně čeština a zejména pak věci tak samozřejmé, že se člověk neobtěžuje si všimnout, jak jsou podivné. Nejsem bohemista, a ledacos, co jistě bylo zevrubně popsáno a prozkoumáno, jak mne kolegové z bohemistiky vždy laskavě informují, mi připadne fascinující a vyvolá vedle neodbytné touhy se s nějakým nešťastníkem o to blaho podělit i potřebu přijít věci na kloub, a není-li kloubová, aspoň na příčinu. A čeština zdaleka není nezajímavá historicky.

Doktor Chromý například obětoval své nedávno vypršelé mládí zkoumání takzvaného protetického „v-“ v češtině („vo vovčáčkovi vopatrně, vobejdo“), což mi nikdy nepřipadlo jako hodno pozornosti, dokud kolega nepoložil onu fádní otázku „Jak to sakra vzniklo a proč to vůbec ještě je?“, což se doufám brzy dozvím, jakmile dokončí dílo protetickému „v-“ s láskou zasvěcené.

Fascinující rovněž je, že národ český s velkým N a malým sebevědomím, jenž tolik se holedbá nádherami své mateřštiny, vesměs o ní, jak nedávno opět dokázali někteří jeho významní tajtrlíci, zhola nic neví. Včetně toho, že co v ní Češi považují za světovou zvláštnost, je běžné i jinde (například že „ř“ není česká specialita), a to, co jim uniká (jako je například protetické „v-“), je dost možná unikum.

Kolik jazyků umíte (kolikrát jste člověkem), a kolik z nich je mrtvých? Musí být člověk, který se zabývá takovým druhem bádání jako vy, polyglot?

Polyglot nejsem, i když se obstojně pár jazyky domluvím a dočtu. Ze starých jazyků se ve větší či menší míře orientuji v těch nejvýznamnějších zástupcích jednotlivých větví, ale k „umění“ to má daleko.

S jazyky – pokud vím – je to do jisté míry podobné jako s přírodou: některé druhy jsou přemnožené, jiné ohrožené vymřením, některé jsou divoké, jiné (vysoce regulované a „civilizované“) se neustále vyšlechťují na spoustu dalších poddruhů. Máte nějakou dlouhodobou prognózu, jak to vývojově dopadne například s kvetoucí angličtinou, španělštinou, arabštinou, ruštinou a na druhé straně s irštinou, běloruštinou, lužickou srbštinou, fríštinou a dalšími menšinovými jazyky? A co předpovídáte češtině?

Je velmi pravděpodobné, že do konce století bude planeta chudší o stovky jazyků. Zda k nim bude patřit irština či běloruština, nelze říct: jistě to jsou jazyky v nějakém ohledu ohrožené, jejich osud je ale dnes (stejně jako osud češtiny) v ústech jejich mluvčích. Prognózy v prostředí, které prošlo zásadní technologickou proměnou komunikace, nelze úplně modelovat na základě minulých staletí. Že angličtina nevymře, je celkem jisté, podobně i španělština a další velké jazyky. Ale na druhé straně možná za sto let jejich jednotlivé dialekty budou už sobě tak vzdáleny, že jedině tlak nějaké instituce (státu, církve) by mohl navenek dojem jednoty udržet.

Jak se vlastně člověk dostane k lingvistice a paleolingvistice? Tedy jak jste se k ní dostal vy?

Na jedné straně byla všestranná zvědavost mého otce, který vedle řady dalších vášní měl jazyky rád, a v souladu s rodinnou tradicí je měl za základ jisté makarónské verze humoru, která pro nás jako děti nebyla vždy srozumitelná, ale uchytila se. Zřejmě vyvěrala z česko-německého prostředí pražské kavárny a řecko-latinského vzdělání dědečka a prastrýce. A druhý impuls byl J. R. R. Tolkien. První jazyk, který jsem rekonstruoval, ve věku třinácti let, byla jeho elfština v románu Pán prstenů (kupodivu mi tehdy nepřišlo překvapivé, že taková rekonstrukce je možná – přitom je v tomto ohledu Tolkien unikátní). A nakonec setkání se zakladatelem novodobé indoevropeistiky na FF UK Petrem Vavrouškem v zimě 1998. Jeho osobnost byla rozhodující, nejen vědecky, ale i lidsky.

Jak si odborně stojí dnešní česká lingvistika a paleolingvistika na mezinárodním poli?

V mezinárodním hodnocení vysokých škol podle oborů jsou naše lingvistiky v první stovce, což je spolu s geografií nejlepší výsledek české vědy obecně. A diachronní lingvistika má u nás tradičně velmi silnou pozici. Takže na mezinárodním poli si vede česká jazykověda o něco lépe než některé jiné obory, ale do světovosti jí chybí možná větší otevřenost. Slavná minulost tu a tam morfovala v nábožné dogma.

Je něco, co by česká společnost měla udělat pro to, aby se zlepšila kdysi věhlasná česká úroveň znalosti mateřštiny i cizích jazyků a zvedlo základní etnolingvistické povědomí – například, že Arab nerovná se Turek a Turek nerovná se Peršan a proč (zvlášť v souvislosti s dnešní migrační vlnou)?

Krátce jsme byli jazykovědná, nevím jak jazyková, velmoc. A ne jen zásluhou našinců (pozn. TK: Například dva ze zakladatelů legendárního Pražského lingvistického kroužku, Roman O. Jakobson a Nikolaj S. Trubeckoj, byli emigranti z Ruska, další jeho člen, René Wellek, spoluautor dodnes nepřekonané Teorie literatury, byl napůl Němec). Pravopisných chyb byl ovšem vždy dostatek. Každá doba si naříká na úpadek. Ale zlepšení výuky jazyků by jistě neškodilo. Což ovšem není totéž jako etnolingvistické povědomí. V tomto ohledu dělají české vysoké školy i různé neziskovky, co jen mohou. Naši arabisté a další specialisté z okruhu strategických regionů Asie a Afriky mají poslední dobou ještě více napilno, aby se úroveň informování o obtížných problémech těchto regionů, jež nelze při vší snaze zredukovat jen na problémy jazykové, národní či náboženské, lepšila. Ale spíše by bylo zapotřebí kultivovat společnost co do vzdělanosti obecně, potom už potřeba fundovaných a vyvážených informací vyplyne sama a vyžádá si specialisty. Pokud tedy ještě nějaké budeme mít…

Netrpí český lingvista řekněme „finanční nekonkurenceschopností“ v porovnání se svými západoevropskými či zámořskými kolegy?

Ano – trpí. Podobně jako český řezník a většina dalších profesí. Ale to není nutně to, co by nejvíc sráželo kvalitu něčí práce. Třeba literatura je momentálně dostupná dobře a kontaktům s kolegy a společným projektům nic nebrání.

Doporučil byste čtenářům jednu knihu, která je určitě vtáhne do vašeho oboru?

J. R. R. Tolkien: Pán Prstenů, pokud je jim třináct. Petr Vavroušek: O rekonstrukci praindoevropštiny, pokud je jim třicet. Jsme malý obor a na populárně naučné práce se příliš nedostalo. Jinými slovy: přijímáme nabídky vydavatelů!

Lingvistu si člověk nejspíš představí jako vousatého pana profesora, který tráví celé dny v zaprášené studovně. Můžete to vyvrátit poukazem na některé své jiné zájmy?

A riskovat, že proti mně bude vedeno kárné řízení za pobuřování a ohrožování mravní výchovy mládeže...?

Mgr. Jan Bičovský, Ph.D.

Studoval anglistiku-amerikanistiku, lingvistiku-fonetiku a poté srovnávací lingvistiku na FF UK v Praze, kde také dodnes působí na Ústavu srovnávací jazykovědy a (jak sám dodává) „i v širším kavárenském prostředí“.