Počteníčko: Opice a lidé
Ze vzpomínek někdejšího ředitele pražské zoologické zahrady Zdeňka Veselovského.
Opice, jak dokázaly četné sociologické ankety na celém světě, jsou rozhodně nejpopulárnějšími zvířaty, a máte-li co činit se zoologickou zahradou, ať chcete nebo nechcete, jste pasováni na komedianta s opicemi, jako se to stalo i mně při mnoha urputných bojích za existenci pražské zoo, která například měla být překlenuta dálnicí, dodnes končící slepě jako technokratické memento u hranice zahrady. Byl to jeden z mála mých vítězných soubojů s architekty, při němž jsem dokonce byl jedním vysokým funkcionářem označen za vůdce opičího gangu. Jeho demagogická argumentace, že opice musí ustoupit pokroku lidské společnosti, mě tehdy zbavila jedné ze základních lidských sebezáchovných reakcí – mlčení. Poučil jsem ho, že mezi primáty, jak se vznešeněji opicím říká, patří i on. Dokonce jsem drze poukázal na to, že poslední pokusy s počítačovou komunikací mezi primáty a člověkem prokázaly, že by byl nejspíš lidoopy inteligencí překonán. Šrámy z podobných soubojů i anonymní dopisy poukazující na mou drzost, že opice krmím málo dostupnými banány či pomeranči, mě trvale poznamenaly. Celá složitá odborná i výchovná práce zoologických zahrad je bohužel stále většinou lidí zaměňována za naši soukromou zábavu s opicemi. Stal jsem se proto na tento zúžený pohled na naši činnost, typický i pro mnoho našich nadřízených institucí, trochu alergický, a tak i když vím, že opice chovat musíme, nepovažuji je za svůj idol.
(…)
Pozorovat pochodující tlupu malp v pralese patří k nejzajímavějším zážitkům. Malpy svýma obratnýma rukama obracejí listy, prohledávají skuliny ve dřevě, odtrhávají u mrtvých stromů s pozoruhodnou silou kůru. Když jim jejich prsty nebo ruka nestačí, ulomí si hůlku, svým silným i člověku nebezpečným chrupem ji opracují a zalezlou žábu z úkrytu vyšťourají. Jako všechny opice mají v pralese nadbytek potravy, což vede k jejímu mrhání. Přitáhnou si ocasem větev s plody a z každého si ukousnou a zbytek odhodí na zem. Tyto vandalské zvyky typické pro všechny primáty zřejmě dokazují oprávněnost naší příslušnosti do tohoto savčího řádu i na základě chování. Často si malpy, které jsou na svou velikost neobvykle silné, ulomí celou větev, kterou si při žraní přidržují ocasem jako pátou končetinou. Používání nástrojů, které se připisovalo jen šimpanzům, je u malp běžné a často v něm i lidoopy předstihují. Dovedou na skále nebo na velkém plochém kameni jako kovadlině roztloukat druhým kamenem ořechy, ale i lebky ulovených zvířat, protože mozeček patří k jejich pochoutkám. Používají větve ke srážení plodů, ale i visících ptačích hnízd a často také jako zbraň.
O sociální organizaci tohoto druhu, a tím i nutnosti vzájemné komunikace svědčí výrazná mimika jejich obličeje, pohyby obočí, svrašťování kůže na čele, ohrnování pysků a obnažování zubů, ale i hýbání ušními boltci a kyvadlový pohyb ocasu. Podobně rozmanité jsou i akustické signály, dlouhé pískání samce spojené s kýváním ocasu láká samice. Při střetech na sebe hašteřivě cvrčí a mají přibližně podobný počet signálů jako kotuli. Svůj okrsek si označují značkami – sekretem prsní žlázy, což je chování vyhrazené jen dominantním jedincům. Kromě toho k vlastnímu individuálnímu parfémování používají moč, kterou si roztírají rukama po chodidlech.
Laboratorní pokusy s malpami prokázaly jejich vysokou inteligenci jak v rozlišovacích testech, kterými kotuly, ale i mnoho starosvětských opic vysoce převyšují, tak i při používání nástrojů. Malpám nedělalo naprosto žádné potíže si z klece háčkem přitáhnout tyč, kterou se zmocnily banánu položeného daleko mimo jejich dosah. Při některých pokusech malpa použila k získání nedosažitelné potravy i laboratorního potkana uvázaného na šňůrce, kterého poslala k pamlsku. Jakmile ho uchopil, prostě ho přitáhla a pamlsek mu vzala. Sám jsem dělal četné pokusy s malpami v našem velkém výběhu, kde prokázaly obdivuhodnou přesnost manipulace s tyčemi, kterými srážely vysoko pověšené hrozny vína nebo banány.
Velký volný výběh malp hnědých v pražské zoo patřil velmi dlouho k našim nejatraktivnějším expozicím. Malpy téměř neustále něco podnikaly. Vyhrabaly si velké kameny, na kterých jako na kovadlinách menšími kameny roztloukaly ořechy a jiné předměty. Jednou se jim dokonce podařilo ulovit i páva. Druhý nejsilnější samec se chtěl osamostatnit, a tak se z něho stal horolezec. Trpělivě kamenným „cepínem“ vytloukal stupy do kolmé betonové stěny, až se mu z výběhu podařilo uniknout. Po něm se výstupků v hrazení naučily používat i další malpy a výsledkem bylo, že přes den se zdržovaly po stromech kolem výběhu a pobíhaly po střechách přilehlých budov. Večer se stejnou cestou však pravidelně vracely do své ubikace. Časem se rádius výletů jednotlivých malp rozšířil i po dolní části zahrady, hlavně do hustých korun kaštanů blízko restaurace. Teprve tehdy nám nastaly pravé potíže, protože z malp se stali zloději. Číhaly ve spodních větvích stromů, a když nic netušící návštěvník si po dlouhé frontě nesl párek ke stolku, objevila se malá hnědá ruka a párek zmizel i s malpou v koruně stromů. Malpy se nikdy nespletly a přiložený chléb naprosto ignorovaly. Lidé párků nezbavení se nádherně bavili, zatímco o párek okradení požadovali náhradu a někteří z nich jen Knihu přání a stížností. Malpy však svůj zájmový areál stále rozšiřovaly a podobně jako v pralese táhly Trójou jako pustošiví nomádi. Lezly do domů, zmocňovaly se upečených kuřat, zničily dokonce jednu svatební hostinu a nesežrané sladkosti a chlebíčky rozmazávaly typickým opičím způsobem o záclony a ubrusy. Naši technici za pomoci několika výzkumných ústavů marně laminovali stěny výběhu. Žádný materiál prostě trpělivé práci malp nakonec neodolal. Konec jejich výletů nezpůsobila pojišťovna hradící ztráty, ale jejich návštěva WC v jedné z vládních vil v Tróji. I když malpám k rytmickému bubnování rezonance právě tohoto prostoru vysoce vyhovovala, byli jsme nuceni s konečnou platností je pochytat a od té doby žijí jen v normální kleci, kde sice mohou snadněji kousat prsty důvěřivých návštěvníků, silné pletivo jim však zabránilo obohacovat faunu Trójské kotliny o nový druh.
Zdeněk Veselovský: K pramenům Orinoka. Panorama, Praha 1988, s. 298–299 a 312–315.