Nad četbou Michela Houellebecqa (1. část)
Kontroverzní, provokující, kritizující západní civilizaci, předpovídající ve svém díle dějinná dramata – ať tak či onak, v každém případě autor, který se stal za poslední dvě dekády nepřehlédnutelným světovým literárním fenoménem.
Francouze Michela Houellebecqa (1958), jednoho z nejvýznamnějších evropských spisovatelů současnosti, jistě netřeba dlouze představovat. Pokud na něj čtenář z nějakých důvodů nenarazil již dříve, musel zaznamenat jeho existenci nejpozději na začátku roku 2015 v souvislosti s teroristickým útokem na redakci pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo. Byla to tehdy vskutku příznačná, tragigroteskní situační konstelace: v den útoku islámských fundamentalistů (7. ledna) vyšel časopis s Houellebecqovou karikaturou na obálce. Spisovatel je na ní zobrazen v podobě věštce, s nezbytnou cigaretou, který předpovídá budoucnost svou (neodvratné tělesné chátrání) i celé západní Evropy (islamizace, jež tvoří rámec jeho posledního románu). S trochou cynismu lze tuto shodu náhod považovat za důkaz toho, jak hluboce jsou Houellebecqovy prózy vrostlé do přítomnosti, jak autor dokáže – takříkajíc – držet prst na tepu doby.
Houellebecqovo pozorovatelství je přitom nezbytně založeno na distanci, na dostatečném odstupu od pozorovaného: „Podívej se na ty malé bytosti, co se v dálce pohybují; podívej. To jsou lidé.“ Tato chladná nezúčastněnost, z níž pramení nemilosrdné a někdy až příliš jednostranné popisy stavu společnosti či jednotlivce, charakterizuje jak Houellebecqa vypravěče, tak Houellebecqa občana. V polemické korespondenci s angažovaným intelektuálem Bernardem-Henrim Lévym z roku 2008, z níž česky publikovaly ukázky Labyrint revue (č. 23–24/2008) a Host (č. 9/2012), se s důkladnou upřímností vyznává ze své „ideologické zdrženlivosti“, projevující se třeba nevyužitím volebního práva nebo rezervovaným postojem k veřejnému prostoru: „postupně jsem si zvykl hledět na veřejný prostor jako na nepřátelské území, s pruhy absurdních a pokořujících zákazů, které přestupuji tak rychle, jak jen lze, abych se přesunul z jednoho soukromého bydliště do jiného soukromého bydliště; území, na němž v žádném případě nejsem vítán, na němž nemám místo, kde se mi nic zajímavého nebo příjemného nemůže přihodit.“
Další výrazný rys autorova pohledu na svět lze označit jako biologický materialismus: „jsme zkrátka těla,“ praví se v jednom z jeho románů, „jsme především a skoro výlučně těla a stav našich těl vysvětluje většinu našich duševních i mravních postojů.“ Všechna lidská energie je podle tohoto světonázoru sexuálního rázu, chování lidí je determinováno sexuálním pudem a tělesným stavem. Mladá těla jsou schopna přechodně dosahovat slasti, aspoň chvilkového (sexuálního) uspokojení, s jejich úpadkem ovšem vystupuje stále více do popředí fatální nemožnost naplnění. Odtud také jedno z klíčových témat Houellebecqova díla: krize mezilidských vztahů v západní společnosti, především vztahu mezi mužem a ženou, tedy krize lásky a sexuality. Ozývá se tu (rovněž do jiných oblastí západní civilizace směřovaná) kritika přílišného liberalismu a individualismu.
Prvotina jako předznamenání stylu
Naznačenými charakteristikami se vyznačuje již autorova prozaická prvotina Rozšíření bitevního pole (1994), která v mnohém předznamenává poetiku jeho dalších děl. Téma nefunkčnosti vztahů mezi lidmi je nahlíženo nezúčastněným analytickým pohledem a podáváno suchým deskriptivním stylem, který snad ani žádným stylem není. Houellebecq ostatně často hovoří o své snaze psát bez literárního stylu (pro pozdější knihy neváhá například použít nezáživné opisy z Wikipedie), což je pozoruhodné obzvláště ve Francii, kde si spisovatelé na osobitý styl vždy potrpěli.
Hlavní hrdina Rozšíření bitevního pole je pak prototypem následných Houellebecqových protagonistů: jedná se o třicetiletého bezejmenného programátora s dobře placenou prací, ale bez přátel a chuti do života. Bez zájmu o vše, co mu společenská konvence předkládá jako hodnotné, stojí prost jakéhokoli nadšení stranou, nezajímá jej dokonce ani sex – sexuální touhu své kolegyně komentuje se surovým pohrdáním: „Díra, kterou měla pod břichem, jí musela připadat strašně zbytečná. Penis se dá vždycky uříznout, ale jak zapomenout na prázdnotu vaginy?“ Hrdinovým protikladem je v tomto smyslu jeho spolupracovník Tisserand, s nímž se vydávají na služební cestu. Tisserand je ošklivý a neatraktivní, přesto se stále snaží zaujmout opačné pohlaví, neboť je sexuálně frustrovaný. Hrdina distancovaně přihlíží jeho trapnému a marnému boji na poli společenské hierarchie, které bylo vedle peněz rozšířeno i o sexualitu. Ponížený a odmítnutý Tisserand nakonec končí tragicky, ale přesto si zachovává určitý etický rozměr a patos pokusu o vzdor.
Také hlavní hrdina, jehož životní vyprázdněnost se stupňuje, podniká poslední pokus o navázání kontaktu se světem, když se vydává do hor, aby spočinul v lůně přírody. Tento pokus však ztroskotá a nastává definitivní hrdinova rezignace. Navzdory tomu působí nesympatický hrdina v jistém ohledu sympaticky: provádí neukotvený pohyb v prostoru, jemuž nerozumí, ale nepřestává přemítat o lidském životě a postavení ve světě, táže se po smyslu, na což většinová společnost rezignovala. Výsledky jeho tázání jsou ovšem trpké: lidským záležitostem vládne tupá touha po rozkoši a strach ze stárnutí a smrti.
Nový člověk překonává svět zmaru
Následné Elementární částice (1998), označované jako „román konce století“, přinesly Houellebecqovi mezinárodní slávu (kniha byla roku 2006 i zfilmována Oskarem Roehlerem). Oproti prvotině jde o komplexní dílo s množstvím epizod a postav, široce rozkročený děj zabírá velký časový úsek (mapuje vývoj mravů šedesátých až devadesátých let dvacátého století) a v závěru přechází do antiutopické sci-fi. Setkáváme se nicméně s podobnou dvojicí hrdinů jako v Rozšíření bitevního pole: bratři Michel a Bruno mají společnou matku, ale rozdílné otce, kvůli matčinu nezájmu vyrůstají odděleně u prarodičů. Michel je molekulární biolog postrádající důvod k životu (díky své lhostejnosti ani neprochází krizí středního věku), Bruno je sexuální štvanec lapený nevyhnutelným mechanismem frustrace, jenž činí ze světa „tragikomické safari“ poháněné principem slasti (nabývajícím různých podob v kariéře, sexu, sportu, umění).
Výrazným rysem románu je zasazování jeho dějů do širších socioekonomických a světonázorových kontextů, přičemž některé pasáže připomínají spíše odbornou sociologickou analýzu než beletrii. (Houellebecq někdy bývá kritizován za to, že mu románový narativ slouží pouze jako ilustrace sociologických či futurologických úvah.) Autor zaujímá kritický postoj k šedesátým létům a hnutí hippies, čímž dekonstruuje jeden z mýtů západní společnosti. Sexuální revoluce přinesla podle něho jen zmiňované rozšíření bitevního pole a další frustraci; rozvolněný sexuální život zničil možnost lásky a je příčinou současného katastrofického stavu světa.
Příkladem je v knize matka obou bratrů, promiskuitní hipísačka, která před péčí o své děti dává přednost vlastní rozkoši. Nedostatek (mateřského) citu v dětství pak u bratrů rezultuje v jejich nesmělost vůči ženám a propásnutí šance na milostné sblížení. K tomu sice nakonec s odstupem času dojde, poměry obou sourozenců však skončí tragicky, což ústí do Brunovy zatrpklé izolace a Michelova návratu k vědeckému výzkumu.
Závěrečná vědeckofantastická část, odehrávající se v sedmdesátých letech jednadvacátého století, představuje poněkud ironicky vyznívající možnost řešení pro frustrovanou společnost. Michel totiž vytvoří přelomovou teorii, podle níž lze dokonale replikovat DNA, takže v podstatě vynalezne nesmrtelnost. Ta je založena na zrušení pohlavního rozmnožování (ke zrušení rozkoše však nedojde, naopak: citlivá Krauseho tělíska jsou rozšířena na celou plochu těla) a vede ke stvoření nového tvora, který nahradí člověka. V samotném závěru pak tito noví obyvatelé Země vzdávají hold onomu „trpícímu, podlému druhu, sotva se lišícímu od opice, který však v sobě nosil tolik vznešených snů. Zmučenému, protikladnému, individualistickému a hádavému, nezměrně egoistickému druhu, schopnému občas neslýchaných výbuchů násilí, který přesto nikdy nepřestal věřit v dobro a lásku. A také druhu, který si poprvé v dějinách světa dokázal představit možnost vlastního překonání; a tuto možnost o několik let později uskutečnil.“
V centru pozornosti románu Platforma (2001) stojí pro změnu pár: čtyřicátník Michel, úředník finančně zabezpečený díky dědictví, představuje v podstatě propojení obou předchozích typů mužských hrdinů – postrádá ambice, je cynický, stojí stranou světa, ovšem neztratil zájem o sex. Valérie, která je pravděpodobně nejpropracovanější ženskou postavou Houellebecqova fikčního světa vůbec, má lesbické sklony, je atraktivní i úspěšná v práci. Oba partneři si vyhovují (zejména po stránce sexuální) a zdá se, že prožívají skutečné štěstí. Nezvykle optimistické vyznění příběhu je ale v závěru (z pohledu vypravěčského poněkud násilně) smeteno pod stůl prostřednictvím útoku islamistických teroristů na dovolenkové letovisko – hle literární obraz, který se zanedlouho stal skutečností (třeba v červnu 2015 v Tunisku).
Další rovinu románu tvoří jednak sžíravý komentář pokrytectví a emocionální prázdnoty západní civilizace, jednak analýza fungování turistického ruchu jakožto tvrdě kapitalistického ekonomického odvětví. Valérie a její kolega mají za úkol oživit konkurenceschopnost jistého řetězce cestovních kanceláří, což se podaří díky Michelovu skvělému nápadu, jenž představuje další možné řešení pro sexuálně frustrovanou euroatlantickou společnost (oproti stvoření nového živočišného druhu z předchozí knihy značně realističtější): „Takže na jedné straně máš miliony zápaďáků, co mají všechno, akorát nemůžou dosáhnout sexuálního uspokojení: hledají, neustále hledají, jenže nic nenacházejí a jsou nešťastní až do morku kostí. Na druhé straně máš miliony lidí, kteří nemají nic, umírají hlady, dožívají se nízkého věku, žijí v podmínkách škodlivých zdraví a nemají na prodej nic jiného než svá těla a nenarušenou sexualitu. To se snadno, opravdu snadno chápe: ideální směnná situace.“
Pokračování příště
Rozšíření bitevního pole (1994, česky 2004 – Mladá fronta, překlad Alan Beguivin)
Elementární částice (1998, česky 2007 – Garamond, překlad Alan Beguivin)
Platforma (2001, česky 2008 – Garamond, překlad Alan Beguivin)