Štětka
Minifejeton o autorově celoživotní přítelkyni.
„Musíš se jí okamžitě zbavit, nejlépe do popelnice, ať ji odvezou,“ poradila mi moje kamarádka, klinická psycholožka. Rada je to dobrá, jenže moje kamarádka s ní neprožila třicet let, neprojezdila s ní celý svět a necítila její vlhkou krásu v ruce.
Musím se přiznat. Mám štětku. Spodek má zažloutlý a chlupy věkem a neustálým používáním ostré a krátké. Jde to s ní už špatně a mám v rezervě neméně tři další, jenže s těmi nejsem kamarád.
Holím se denně. Začal jsem u elektrického strojku Čajka Dvě, propašovaného ze Sovětského svazu. Poprvé jsem ho použil až po návratu domů. Strojek, natěšený na svou práci, se mi zakousl do dvoudenního strniště a nepustil. Pokoušel jsem se ho od vousů odříznout žiletkou. Krev mezi tváří a strojkem naštěstí stačila odkapávat a nedošlo k otravě. Na kamarádovu radu jsem do něj narval tři sta osmdesát voltů, Sputnik se pustil a shořel. „Čajka“ znamená česky „Racek“, a pokud to mělo být pokračování Čechovovy divadelní hry, stal se tentokrát, po Treplevovi, obětí dramatu titulní hrdina.
Ale zpět ke štětce.
Jednou, už po letech, jsem se na ni díval a přitom se u mě dostavila magická myšlenka: Co když jsme spolu osudově spojeni? Ona sešlá, já o nic méně, zlikviduji ji – a umřu?
A ta myšlenka už mě nepustila. Proto jsem oslovil kamarádku-psycholožku.
„Jaromíre, nebuď blbej, to bych do tebe neřekla!“ odiagnostikovala mě vědecky klinická psycholožka.
Právě mne napadla spásná myšlenka. Pořídím své věrné štětce na holení pěknou průhlednou krabičku a budeme se na sebe v koupelně dívat. Občas ji nechám zamydlit si na mém obličeji, nebudu jí vyčítat, že už jí to nemydlí jako zamlada, a pak se dorazím novou, pěknou, heboučkou štětkou, která s mým dnes už svraštělým obličejem udělá zázraky.
Tak!
A hned to jdu zavolat kamarádce, klinické psycholožce.
Určitě mě pochválí, jak jsem to vyřešil!