Dopis ze zákopů
Karla Hašlera (1879–1941) jistě není třeba představovat. Kdo si ho však zaškatulkoval jako autora sentimentálních šlágrů, bude nejpíš překvapen jeho básní otištěnou v Humoristických listech v prosinci 1915.
Přítelkyně spanilá a milá,
v domnění, že potěším Vás snad,
chvíli klidu, která dnes mi zbyla,
hotov jsem Vám zcela věnovat.
Dosud živ jsem, dobře se mi daří,
v souterrainu útulný mám byt,
salon, kde se bydlí, spí a vaří,
je-li ticho, je v něm svatý klid.
Vzpomínám v něm na matičku Prahu,
na Petřín i na lanovou dráhu,
na Hradčany, Strahov, Malou Stranu,
na Yvonnu i na Prašnou bránu,
na kritiky, vůbec všecky lidi,
které člověk v Praze tak rád vidí,
na kouty a pražské ulice,
na Vás ale z všeho nejvíce!
Salon můj je velmi jednoduchý,
proto také nájemného prost,
neprší-li, milý je a suchý,
nemrzne-li, tepla je v něm dost.
S uklízením nemám žádnou práci,
právě tak je tomu se stlaním,
bez peřin mám lože, bez matrací,
na němž vždycky večer před spaním
vzpomínám si na rynk staroměstský,
na poctivý, přímý život český,
na Příkopy, na flekovské hosty,
na Belvedér i na pražské mosty,
na kaváren přeplněné sály,
kde se tolik pilných lidí válí,
na figury z pražské radnice,
na Vás ale z všeho nejvíce!
Mně, jak víte, vždycky svědčil venek,
hladu tady také nezkusím,
my zde máme chleba bez chlebenek,
pro mouku se tlačit nemusím.
Suďte sama, není-li mi blaze,
věřitelé mne tu nesouží,
po lásce jen a po zlaté Praze
srdce moje časem zatouží.
Vzpomínám pak na sta pražských věží,
na kvetoucí stromy na nábřeží,
na divadla, plesy, na koncerty,
na písničky, děvčata a žerty,
na Montmartre, Žofín, na Vltavu,
na ulice plné hlučných davů,
na šampaňské víno, ústřice,
na Vás ale z všeho nejvíce!