Nad četbou Michela Houellebecqa (dokončení)
Kontroverzní, provokující, kritizující západní civilizaci, předpovídající ve svém díle dějinná dramata – ať tak či onak, v každém případě autor, který se stal za poslední čtvrtstoletí nepřehlédnutelným literárním fenoménem. (Dokončení článku z minulého čísla.)
V Možnosti ostrova (2005) Houellebecq plně rozvinul svůj sklon ke konstruování možných budoucností lidstva, když děj románu rozvrhl do dvou (vypravěčem střídavě rozvíjených) časových rovin, přelomu dvacátého a jednadvacátého století a dystopické budoucnosti. Hlavní postavou je Daniel, typický Houellebecqův hrdina: cynický misantrop, úspěšný a bohatý komik považovaný za „uštěpačného pozorovatele současné reality“. Prostřednictvím jeho první ženy Isabelle, inteligentní a přitažlivé novinářky, autor odhaluje fungování mediálního světa lifestylových časopisů, s jeho plochostí, kultem mládí, voyeurismem a reprodukováním základního principu západní společnosti: „Vyšponovat touhu až k nesnesitelnosti a přitom učinit její ukojení nedostupným.“ Cit k Isabelle Daniela postupně opustí v korespondenci s jejím stárnutím a chřadnutím.
Isabelliným protikladem je Danielova druhá osudová žena, mladá Španělka Esther, méně intelektuální, ale zato více požitkářská v oblasti sexu. Protagonista příběhu se do ní skutečně zamiluje, čímž navzdory svému cynismu projeví smysl pro hodnoty lásky (vzájemná úcta, porozumění, soucit). Věkový rozdíl mezi nimi (včetně Danielovy vyhasínající tělesné touhy) se však ukáže být fatálním. Poslední kapkou se stane rozhodnutí Esther odjet studovat do USA a opustit Daniela, přičemž při narozeninových orgiích na rozloučenou si Daniel naplno uvědomí svou odlišnost od mladé, svobodné a nezavazující se generace: „[Esther] nechtěla být zamilovaná, odmítala takový výhradní vztah a závislost, celá její generace na tom byla podobně. A já mezi nimi se svými romantickými bláhovostmi, s oddaností a potřebou vzájemného připoutání bloudil jak prehistorické monstrum. Jako pro všechny dívky její generace znamenala sexualita pro Esther jen veselou zábavu, postavenou na svádění a erotice, z níž nevyplývaly žádné zvláštní citové závazky.“
Jednu z dalších klíčových linií příběhu tvoří Danielovo sbližování se se sektou Elohimitů, kteří věří na mimozemský původ lidí a reinkarnaci. Jakožto ateista se Daniel začne účastnit setkání sekty ze zvědavosti a nudy, nicméně se stane svědkem a kronikářem jejího postupného vzestupu, když toto hnutí přijde s představou nového tvora, který vystřídá lidský druh. Oblíbený motiv neolidí se zde objevuje v podobě klonů, jimž je transplantována paměť jejich předchůdců. Jde o klidné a přemýšlivé bytosti, o radikálně individualizovaná ega bez emocí a vzájemných kontaktů, obývající postapokalyptický svět budoucnosti. Setkáváme se v něm s 24. a poté 25. Danielovým klonem, který se rozhodne opustit svou otupělou existenci a vydat se do nehostinné pustiny, aby nalezl životní naplnění, což se mu podaří pouze částečně.
Další román Mapa a území (2010) byl překvapivý hned z několika úhlů pohledu. V hlavním hrdinovi, výtvarném umělci Jedovi, sice nalezneme určitou variantu Houellebecqových typických protagonistů (vyrostl bez matky, s otcem udržuje korektní, ale spíše chladný vztah, je samotářským pozorovatelem), nezvyklá je však redukce milostně vztahové roviny: text neobsahuje popisy souloží, jimiž se hemžily předchozí romány, ani rozjitřenou touhu. Potěšení a rozkoš jsou transformovány do podoby jídla, cestování, turistických zážitků či nákupů, tedy do vztahů k věcem – namísto lidí. Jed má na poli výtvarného umění úspěch, a tak se může oddat bezstarostnému požitkářskému hédonismu. Ten však vyústí v letargii, když jej opustí milenka Olga.
Pozoruhodným momentem je přítomnost postavy spisovatele Michela Houellebecqa, jenž má napsat text do Jedova katalogu. Použitím sebe sama jako postavy autor rozehrává se čtenářem duchaplnou hru, v rámci níž operuje s mediálními obrazy své osoby (chronické opilectví a asociálnost), ironicky s nimi polemizuje (tajná konverze ke křesťanství) a inscenuje dokonce vlastní smrt. Toto autoreferenční gesto ovšem aktualizuje název knihy, který odkazuje k podstatné nekorespondenci mezi územím a jeho mapou, mezi označovaným a označujícím.
Jed se se spisovatelem několikrát setkává, přičemž se téměř spřátelí, neboť k sobě mají blízko díky svému nepokrytému konzumentství. Je třeba výmluvné, co zaujme Jeda při procházce, jíž chce zaplašit nervozitu před vernisáží: „Jedinými viditelnými centry energie, jedinými společenskými nabídkami schopnými vyvolat touhu, štěstí a radost byly hypermarket Casino a čerpací stanice Shell.“ (Product placement patří mimochodem k charakteristickým rysům Houellebecqova psaní.)
Dalším nečekaným prvkem je změna perspektivy a žánru v poslední třetině knihy. Z Jeda se stává vedlejší postava, v centru pozornosti se ocitá komisař Jasselin vyšetřující s kolegy brutální vraždu spisovatele Houellebecqa – rozvíjen je žánr krimi. Případ pomůže objasnit právě Jed, jenž se nakonec vrací na venkov do domu svých prarodičů, kde vytvoří rozsáhlou přírodní rezervaci. Posledních patnáct let života pak věnuje tvorbě vrstvených videí, jejichž tématem je rozpad, rozklad a mizení, kterému dokáže vzdorovat jen stále se obrozující příroda.
Budoucnost v islamizaci?
Také ve svém zatím posledním románu Podvolení (2015) dokázal autor překvapit, neboť v něm vylíčil islám – podle něj „nejhloupější náboženství na světě“ – překvapivě smířlivě. Děj románu Houellebecq opět umístil do budoucnosti, ovšem tentokrát do budoucnosti blízké (roku 2022), čímž zvýšil provokační potenciál svého textu. Známá zápletka je postavena na tom, že ve francouzských prezidentských volbách zvítězí muslimský kandidát a zahájí postupnou islamizaci země. Tu sledujeme prostřednictvím hlavního hrdiny – vysokoškolského profesora literatury Françoise, který musí opustit své místo, neboť v novém režimu mohou ve školství působit jen muslimové.
François je (typicky) cynický, emočně plochý, s narušenými rodinnými vztahy. Je finančně zabezpečený, v kariéře dosáhl určitého úspěchu, přesto není spokojený – chybí mu pečující žena (zaplacený pohlavní styk jej neuspokojuje) a hodnoty, jež by stálo za to vyznávat. Snaží se podle vzoru Jorise Karla Huysmanse, jehož literárním dílem se odborně zabývá, ze svého zoufalství vymanit pomocí přimknutí ke křesťanským duchovním kvalitám. Jeho pobyt v klášteře ale skončí krachem. Pod vlivem nastalých událostí se dostane do kontaktu s islámem, ovšem jeho závěrečná konverze se spíš než proměně zapříčiněné nově zjevenou vírou podobá vypočítavému gestu, díky němuž získá ztracený univerzitní post a možnost vybrat si několik mladých poslušných manželek.
Jak bylo naznačeno, islamizace Francie (potažmo Evropy) nemá podobu násilné invaze: muslimský prezident je řádně zvolen ve svobodných volbách, svou prosperující politiku realizuje v rámci demokratického systému a Francie ji přijímá, podvoluje se dobrovolně a ochotně. Islám je tak nahlížen jako duchovní a hodnotová obroda, jež zachrání drolící se evropskou civilizaci. Se svou náboženskou vírou a důrazem na centrální pozici rodiny se zdá být lékem na evropskou metafyzickou vyprahlost a společenskou krizi: „Masivní příchod [muslimských] imigrantů pocházejících z tradičních kultur dosud prosycených přirozenou hierarchií, podřízeností žen a úctou ke starším představuje historickou příležitost k morálnímu a rodinnému znovuvyzbrojení Evropy, nabízí starému kontinentu perspektivu nového zlatého věku.“
Taková interpretace uprchlického problému je samozřejmě velmi provokativní – a přesně v tom spočívá hlavní síla Houellebecqova psaní. Nejde o strhující literaturu, z textu občas čouhají dráty, výklad světa je tu příliš jednostranný. Autor však dokáže vyhmátnout z dneška to palčivé a přimět čtenáře k revizi těch myšlenkových mechanismů, jež by se už už chtěly stát stereotypem. Nakonec tak musíme pochybovat o Houellebecqově proklamované neangažovanosti a nezaujatosti, neboť jeho neradostná, bolestná zpráva o dnešním světě (tolik odlišná od toho, co nám vnucuje konzumentský kapitalismus) často vyznívá jako skrývaná, nicméně velmi úpěnlivá obhajoba toho, co je nejvíce lidské – totiž lásky. Ta především chybí jeho hrdinům, bez ní jakožto formy transcendence nemohou nalézt spočinutí.
Takže cynik, nebo humanista? Nihilistický provokatér, nebo tradicionalista? Možná vše zároveň. Jisté je, že žádný jiný autor se černočernému zoufalství, jímž za ohlušujícím hédonismem trpí naše současnost, nevydal všanc jako on. Spíše než novým Sartrem, se kterým sdílí témata osamocení, odcizení, odtržení od světa, jenž ztratil smysl, je Michel Houellebecq – jak si v doslovu k Mapě a území všímá Jovanka Šotolová – novodobým Balzacem či Zolou, s nimiž jej sbližuje pojetí románu jako velkoformátové sociologické fresky.
První část tohoto článku si můžete přečíst zde.
Možnost ostrova (2005, česky 2007 – Odeon, překlad Jovanka Šotolová)
Mapa a území (2010, česky 2011 – Odeon, překlad Alan Beguivin, doslov Jovanka Šotolová)
Podvolení (2015, česky 2015 – Odeon, překlad Alan Beguivin)
Tip pro další čtení:
- Recenze Petra Mezihoráka na Houellebecqův román Podvolení (Soumission, 2015):
Poslušnost a svoboda (KN 4/2015).