Praha, země, exil: Tři národy v jednom
Úvaha o světopupkovosti hlavních měst a prospěšnosti pohledu na svou vlast zvenku.
A nemysli jenom na sebe!
Je to nemoc, která sílu a odvahu bere po hrstech.
(pohádka O statečném kováři)
V dětství jsem na tom byl úplně opačně než většina českých dětí. Vyrostl jsem ve středočeské vesnici, ale protože oba moji rodiče pocházeli z Prahy, tradiční český víkend u babiček jsem trávil v hlavním městě, jehož historii a památky jsem se (hlavně díky svému otci, vášnivému amatérskému historikovi) naučil znát už v dětství. Později, když už můj otec neměl tolik času, jsem po staré Praze začal chodit sám, někdy s mapou, někdy bez. Už tehdy jsem si všiml jednoho podivného fenoménu: Když jsem se ptával na cestu, lidé, byť byli domácí (v osmdesátých letech bylo v Praze přece jen méně turistů než dnes), byli překvapeni jednak tím, že je zastavuje samotný cizí kluk, a jednak je uváděla do rozpaků má otázka. – „Francouzská ulice? Ježišmarjá, já tu bydlím už léta, ale to fakt nevim.“ Já jsem pak byl na oplátku překvapený, když jsem zahnul za roh a danou ulici jsem tam objevil. Podobné příhody mě pak pronásledovaly napořád, až do dnešních dnů…
Ač jsem měl později v občanském průkazu téměř dvacet let uvedeno pražské bydliště, a fyzicky v Praze žil a pracoval let skoro sedm, pražskou identitu jsem nikdy nepřijal. Také na skutečnosti „formálního pražáctví“ mi nepřišlo nic výjimečného – spíše naopak. Když jsme se spolužáky z čáslavské střední školy, kde jsem studoval, kolem maturity spíše z recese než ze skutečného podnikatelského záměru vymýšleli projekt studia na výrobu počítačových her, udeřili na mě mí kolegové: „A adresu budeme mít u tebe. Ty máš přece schránku v Praze.“ Setkali se ale jen s mým udiveným pohledem člověka, který vůbec nechápal, proč by pražská schránka měla být v čemkoli lepší nežli schránka kdekoli jinde v republice.
Později, když jsem viděl první volební mapu, jsem to částečně pochopil: Praha na ní měla úplně jinou barvu než zbytek republiky, a ta barva znamenala regionální vítězství bohaté strany, jejíž volební lídr ve svém projevu prohlásil, že jeho základní filosofií je, aby se konkrétní lidé v první řadě starali o sebe samé.
Můj otec, který Prahu miloval a znal jako málokdo jiný (snad i proto z ní odešel hned po dokončení studia na tamním Karlově vysokém učení) a který se tehdy do svého rodného města alespoň občas navracel, v té době prohlásil, že toto už není jeho Praha, a poté už se tam nikdy nepodíval. Já se návštěvy v „Matce měst“ (především z pracovních důvodů) ještě občas odvážím, ale svůj domov jsem – stejně jako můj otec – dávno našel jinde. Co se týče mých četných pražských kamarádů, v dnešní době už není odloučení tak tvrdé: s většinou denně komunikuji, především na sociální síti.
Caput je kaput
Právě tam (na sociální síti Facebook) jsem si ale povšiml zvláštního fenoménu: i ti nejlepší a nejskromnější Pražáci mají ve zvyku ve svých statusech mechanicky psát: „Jedete někdo v pátek do České Lípy?“ nebo „Jdete teď někdo do hospody?“, aniž napíšou odkud a kde. Když je na to pak upozorním, jsou překvapeni přibližně stejně jako dítě, jež poprvé zjistilo, že existují i lidé, kteří používají jiný jazyk. Někteří mí přátelé byli nedávno podobně šokováni, když jsem na sociální síť napsal, že jediný deník, který čtu, vychází mimo Prahu, že mimo Prahu vydáváme vlastní družstevní týdeník, či že se namísto Prahy chystám za kulturou do Zlína či do Olomouce, protože se tam pořádá vynikající koncert vážné hudby nebo hraje skvělé divadelní představení.
Myslím, že fenomén „Praha versus zbytek země“, z něhož jsem na ukázku zvolil jen několik nepříliš do očí bijících rysů, je jedním z klíčových projevů stávající polarizace české společnosti. Znovu se mi to ujasnilo, když jsem předminulý týden po čtvrt roce opět navštívil hlavní město, kde jsem se přímo v jámě lvové, v kavárně, zúčastnil literárního pořadu. Když jsem poslouchal, o čem se tam lidé baví a jaké mají náhledy a názory, měl jsem pocit, že jsem cizinec, který jen jakousi náhodou mluví týmž jazykem.
Když jsem o tom pak psal své přítelkyni, politoložce Veronice Sušové-Salminen, která už řadu let žije v městečku Kempele u severofinského Oulu, zformuloval jsem to následovně: „To, že tělo, stát, vede hlava, ‚caput rei publicae‘, která jako by k tomu tělu nepatřila a která si bez omrzení vystačí jen s hrstkou svých oblíbených písniček (Zeman – Peroutka, trenky, Sobotkův nabouraný mail, Kamila Zlatušková odešla z televize), zatímco tělo je akutně ohroženo sociálním rozvratem, je patologický stav, který se podle mého bude nadále stupňovat. Stále častěji mám pocit, že tahle země se vůbec nedělí na pravici a levici, ale na zemi, která žije v realitě, a na Prahu, kde si pravicoví a levicoví kamarádi z jedné kavárny jako na lawn tennis mači pinkají tam a zpět svá témata, která jsou v zásadě jen obsedantním odváděním pozornosti od problémů, které nám všem (včetně Pražáků) můžou už dnes či zítra zlomit vaz.“
Veronika se mi omluvila, že jako rodilá Pražačka některými z mnou popisovaných reflexů sama trpívá, nicméně že se s tím ale po mém upozornění bude snažit něco dělat, protože mám úplnou pravdu. Jev, který popisuji, je jedním z důsledků globalizující transformace, procesu, jenž způsobuje, že nerovnoměrnosti a nerovnosti polarizují společnost tím víc, čím víc se dělá, že neexistují...
Exulanti
Protože si Veroniky vážím, její odpověď v záplavě uražených reakcí mých pražských přátel (kteří naši korespondenci na sociální síti četli, ale nepřijali) mě nejen potěšila, ale nadto jsem si při ní uvědomil další zvláštní jev. Pro mě jako pro člověka, jemuž aktuální sociální situace nedovoluje příliš cestovat, je sociální síť v zásadě jedinou možností, jak se sdílet s lidmi mimo svou municipalitu. I proto jsem si vybudoval širokou síť facebookových přátel, s nimiž se často znám z minulosti i osobně a která zahrnuje osobnosti nejen z celé Evropy a Ameriky (především z USA), ale i z některých vzdálenějších destinací, jako jsou Kapverdy, Šalamounovy ostrovy, Brazílie, JAR, Austrálie či Nový Zéland.
V poslední době se kolem mě utvořila skupinka osobností, které spojuje několik rysů: všichni si mě „přidali do přátel“ sami, na základě názorů, které publikuji, všichni jsou Češi a všichni žijí už desítky let v zahraničí – dva ve Francii, dva v Německu, jeden ve Švýcarsku, jeden v Holandsku, jeden v Brazílii a jeden přímo v „hlavním městě světa“, Washingtonu D. C. (a abych byl úplný, patří k nim ještě jedna dáma původem ze Slovenska, která žije v kanadském Calgary). Zatímco „mezi svými“ se stále víc cítím jako cizinec, s těmito lidmi (kteří jsou jinak velice rozmanitého sociálního původu, věku a postavení) si kupodivu rozumím ze všech nejvíc.
Často mi píší (i volají), že své staré vlasti nerozumí, že dokonce nerozumí ani příslušníkům svých rodin, kteří zůstali doma, a chtějí po mně, abych jim „jejich řečí“, kterou z jim nejasného důvodu ovládám, vysvětlil, co se to u nás doma stalo: kam se ztratila solidarita a sociální cítění s vlastním lidem i s jinými, kterým se naše bývalá země (jež se jak známo ve dvacátých letech dokázala postarat o ohrožené lidi ze stalinského Ruska, ve třicátých letech z hitlerovského Německa a v letech padesátých až sedmdesátých ze všech fašistických diktatur počínaje Řeckem) stala domovem? Paradoxní je, že snad právě proto, že s nimi mám shodné pocity, neumím jim na jejich otázku dát odpověď.
Otázka, kterou jsem si dlouho kladl já, byla totiž jiná, jaksi „ontologičtější“: Čím to, že já, který jsem nikdy nepobyl v zahraničí déle než měsíc, si rozumím lépe s exulanty nežli se svým okolím. Kde je ten styčný bod? Zabralo to sice nějakou chvíli, ale odpovědi jsem našel:
– Už skoro dvacet let se nedívám na tuzemskou televizi.
– Neposlouchám mainstreamové rádio a nečtu mainstreamové noviny.
– Z české vědecké literatury i beletrie si vybírám, co mě oslovuje, a to jsou málokdy díla mladší roku 1995.
– Ze státní vysoké školy jsem odešel, když z ní během čistky na začátku tisíciletí vyhodili starší a moudřejší učitele (a nahradili je mladými kariéristy), a přešel jsem na školu alternativní, na níž většina přednášejících pocházela ze zahraničí.
– Mí první dva učitelé sociální práce byli z Göteborgu a z Nového Sadu.
– Mí první dva učitelé žurnalistiky byli z Paříže a z Glasgowa. (A mimochodem, můj někdejší učitel odtamtud, Jan Čulík, je, ač sám pochází ze staré vážené pražské rodiny, původním autorem té geniální sémantické zkratky, která charakterizovala onen nezaměnitelný balíček současné pražské intelektuální indolence souslovím „pražská kavárna“.)
– Mí současní učitelé žurnalistiky jsou z Brna…
Epilog jako Brno
Tak jako řada dnešních Pražáků neuznává za „svou hlavu státu“ prvního prezidenta, který se po čtvrt století vyznačuje tím, že ač sedí na Pražském hradě, není rodákem z Prahy, nepokládám ani já (občan Hradce Králové) v současnosti za „své hlavní město“ Prahu, ale Brno. A to nejen proto, že v Brně vychází naše první a jediné české družstevní periodikum, ale třeba i proto, že tam vychází jediný skutečně levicový český celostátní deník (Referendum), že se tam podařilo vyhnat z centra města herny, že se tam poprvé v naší zemi vážně mluví o sociálních bytech – a také pro řadu dalších věcí.
Avšak právě proto, že jsem v Brně nechal své srdce, jsem povinen spolu s teatrologem Liborem Vodičkou z Kunovic u Uherského Hradiště svou novou metropoli varovat: Pozor, Brno, abys nezpražštělo a neutratilo všechnu svou sociální invenci v performancích, jako je navlékání dečky na Masarykův pomník, demonstracích proti penisovitému obelisku na náměstí Svobody a fotografických kreacích zespodu pomníku markraběte Jošta, který z té strany vykazuje tytéž rysy. Potom by ses stalo druhou Prahou, a už by ti jen těžko bylo pomoci.
Neboť tak, jako král si zaslouží být králem, jen dokud se stará o uspokojivý život toho nejposlednějšího obyvatele své země, i metropole je metropolí jen do té chvíle, než ztratí zájem o poslední vesnici, o které se z ní rozhoduje.