První průchozí trasy člověka Homo sapiens Evropou
Poznatky moderní biologie ve spojení s archeologickými zjištěními umožňují vytvářet hypotézy o směrech migrace dávných lidí z místa jejich hypotetického původu v Africe.
Poznatky dříve nemožné, totiž využití DNA, v posledních letech přináší i pro stibologii (nauku o starých stezkách) nové podněty. Dosavadní mé zkušenosti týkající se v podstatě území České republiky a jejího nejbližšího okolí vycházely ze zjištění geografických a archeologických a zveřejnil jsem je například v knize Atlas starých stezek a cest na území České republiky (Studio Vidi, Brno 2011). Zde popravdě nebylo zásadních potřeb opírat se o poznatky DNA.
Při sledování prvých cest člověka Homo sapiens z Afriky až do Evropy je situace jiná. Když Spencer Wells publikoval roku 2002 v knize The Journey of Man (česky Adam a jeho rod (Genetická odysea člověka), Dokořán–Argo, Praha 2005) genealogický strom, vyvstal podle šíření jednotlivých linií chromozomu Y schematický obraz tras člověka z Afriky přes Asii do Austrálie, pak do východní Asie a až do Ameriky, ale napřed z jihozápadní Asie do Evropy (viz ilustrativní obrázek v úvodu textu).
Podle záznamů o lidech, kteří se vyskytovali v různých lokalitách a byli typičtí svými chromozomy, byl tedy navržen obraz dávných tras. Podíváme-li se do mapy, je zřejmé, že to schéma je příliš zjednodušené, protože už ti prví putující lidé se museli řídit při svém cestování týmiž hledisky jako ti mnohem pozdější chodci, o nichž máme stibologické poznatky. Museli totiž brát ohled na výškové poměry, přítomnost vody, moře, řeky a prostupnost terénu vůbec.
Kudy vyrazili potomci Adamovi z Afriky?
Je tedy zřejmé, že cesta z Afriky se děla velmi pravděpodobně snad už před sto tisíci lety přes Sinaj podél mořského pobřeží a přes dnešní Izrael, Libanon a Sýrii. Na území dnešní Sýrie se mohli dostat do okolí Eufratu a podél něho k Perskému zálivu. Pak mohla vést trasa podél pobřeží Přední a Zadní Indie až do Austrálie po početných ostrovech tehdy vystupujících z nižší mořské hladiny.
Z uvedené trasy podél pobřeží Arabského moře mohla odbočit trasa v dnešním Pákistánu podél řeky Indus (nyní zvané Sindh), kde mnohem později asi před pěti tisíciletími vzniklo město Mohendžodaro. Jenže cesta jen podél této řeky neměla východisko. Její pramen totiž vyvěrá až v Himálaji, z něhož není cesta k severu možná. Odkud tedy vedla cesta k severu až do okolí Aralského jezera, kam pokládá Wells svou trasu z doby před asi třiceti pěti tisíci lety – ale vzhledem ke stáří nálezů v západní Evropě spíše z doby mezi čtyřiceti pěti až padesáti tisíci lety před počátkem letopočtu – a dále potom k severovýchodu, není snadno určit. Všude mezi Perským zálivem a Přední Indií jsou dále od mořského pobřeží pahorkatiny a pohoří. Existuje jen několik málo pravděpodobných možností. Od řeky Indu mohla cesta vést až k jejímu přítoku procházejícímu dnešním městem Kábul v Afghánistánu a odtud pak pohořím Hindúkuše k toku Amudarji. Zůstává otázkou, byl-li tam vůbec vhodný prostupný terén.
Jiná by byla cesta už z Mezopotámie podél řeky Eufratu do Arménské vysočiny a tam průchod buď k řece Aras, nebo Kura ústící do Kaspického moře. Podél jeho jižního pobřeží by cesta mohl vést k východu, potom podél úpatí východně ležících pohoří až k řece Amudarji, respektive až k Syrdarji. Od ústí Syrdarji podél pobřeží Aralského jezera by mohla vést cesta k jeho severnímu pobřeží.
Cesty do Evropy z Asie: severní a jižní
Svým způsobem jsou popsané možnosti přístupu našich dávných předků k cestování na sever dost kuriózní. Nevyužívají tradiční pohodlné cesty nižšími a teplejšími oblastmi. Proto se jeví jako pravděpodobnější cesta od pobřeží Středozemního moře stále k severu až po tak řečenou Malou Asii. Nynější turecké území mohl dávný Homo sapiens podél pobřeží celé obejít. Tedy od Středozemního moře mohl přejít podél Černého moře a to pak dále obcházet, až by minul výběžek Kavkazu. Pak se mohl vydat jak podél Azovského moře, tak i podél vodních toků do něho ústících na severovýchod. Někde v Kaspické nížině se mohlo dospět k bifurkaci hlavní trasy.
Jeden směr vedl ve smyslu Wellsových výkladů na východ a druhý na západ. Až odtud, a nikoli od severního pobřeží Aralského jezera, mohl nastat pochod Evropou. Nížinami – v podstatě stepního charakteru – zřejmě vedla trasa západně od Volhy přibližně mezi dnešními městy Volgogradem a Charkovem. Dále mohla trasa vést podél Dněpru kolem dnešního Kyjeva a potom podél úpatí Karpat na dnešní Lodž, Kalisz a dále až na nynější Hannover, kde se směr putování obrátil k jihu. Pohodlně mohla cesta dále pokračovat Francouzskou nížinou až k řece Garonne. Úpatím Pyrenejí se mohli lidé dostat až k Středozemnímu moři. Pak se mohli přidržet pobřeží Iberského poloostrova a mířit podél něj dále k jihu.
Z trasy západním směrem středem Evropy mohly jisté skupiny lidí Homo sapiens odbočit i k jihu například územím Kladska a dostat se třeba k Mladči na severní Moravě. Na trasu z jihu dnešní Francie (před Pyrenejemi) zřejmě mohla navazovat cesta podél pobřeží Iberského poloostrova napřed západním směrem a posléze k jihu. Mohlo dojít i k odbočení podél řek (jakou je například Tajo). Podobně podél východního úpatí Alp, když přešli napřed Moravskou branou k jihu, se mohli lidé dostat do nížiny řeky Pád a dále na jih po pobřeží Jaderského moře.
Poslední velký vliv na krajinu v prostředí Evropy nastal, když po ukončení mezolitu před asi sedmi tisíci lety začali z Mezopotámie přicházet prví zemědělci. Tehdy se z dnešní Sýrie asi podél jižního pobřeží Malé Asie přes současné Bulharsko a snad i Řecko a dále podél Dunaje vydali lidé nově se živící zemědělstvím. Po všech okolních krajích se jistě šířil tento nový typ zemědělského žití člověka.
Kromě toho vedlejší trasu z téže doby mohou naznačovat nálezy sledující západní pobřeží Kaspického moře a pokračující podél dolních toků Volhy, Donu, Dněpru a Dněstru a pak navazující na trasu vedoucí od jihu (od Egejského moře).
Toto by mohlo být hrubé naznačení hlavních příchozích tras i vedlejších linií při pronikání člověka Homo sapiens Evropou založené na poznatcích o DNA. Opírá se jak o nálezy biologů, tak o dosti početná zjištění archeologů (v této studii posloužil autorovi Archeologický atlas pravěké Evropy autorů Miroslava Buchvaldka, Andrease Lipperta a Lubomíra Košnara, který v roce 2007 vydala Univerzita Karlova). A hlavně vychází z poznatků stibologie, tedy z pravděpodobnosti využití tras, kde se mohly nabízet nejsnadnější průchody člověka krajinou.
Tip pro další čtení:
- Radan Květ: Staré stezky střední Evropy od neolitu po Velkou Moravu, KN 49/2015