Praha
Každá doba má své uprchlíky. V padesátých a šedesátých letech žili v naší zemi běženci ze zemí, kde panovaly fašistické a mccarthistické režimy. Patřili mezi ně i spisovatelé: Dán Martin Andersen Nexø, Brazilec Jorge Amado (jemuž se u nás narodila dcera), Španěl Jorge Semprún (jenž později napsal scénář světoznámého filmu Doznání o procesu se Slánským), Chilan a nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda (jenž si zvolil umělecký pseudonym podle Jana Nerudy) i Turek Nâzım Hikmet (1902–1963), z jehož pera pochází tato báseň.
Těžce a pomalu se rozsvěcuje baroko
neklidně, vzdáleně.
V jeho světlech zčernal osud.
Sochy z Karlova mostu
připomínají ptáky přilétlé z mrtvé hvězdy.
V harmoniích světelných odlesků
v jejich čele jde svatý Petr.
Zjevuje se mi orloj;
dvanáct unavených apoštolů
a se svým táckem Jehuda.
Ne víra, ne boj, ne bolest –
přišli jsme a odcházíme
a dole kamenný osmanský janičář,
chladný a osamělý,
SMRT, která zvoní zvonky
a nahoře zase kokrhající kohout.
Město Praha je jeden lesklý kouř,
jedno veliké krvavé jablko,
Vita Nezval vystupuje z hrobu
své srdce rozbodané v ruce dře
potkává se tu s Orhanem Velim,
přicházejícím z Rumelihisarı,
a vypadá jak jeřabina,
a můj Veli, se srdcem krvácejícím v dlaních, zas říká:
„My jsme ze stejného lože, Taufere!“
Nejkrvavější povolání je básnictví;
pro poznání záhady záhad
mučíš svou duši a necháváš ji utrýznit.
Město Praha je jeden velký kouř,
do pěn vltavské vody se s racky ponořil Istanbul,
půjdeme na most Legionářů, abychom chléb jim dali.
Naléháš na mě?
Jen si vzpomeň, město z obrázků,
jak jsem tě pojmenoval: „Praho!“
Ty město jsi ale ve mně zrodilo ještě jinou Prahu!
Z turečtiny přeložil Yekta Uzunoglu, upravil Tomáš Koloc.
Nâzım Hikmet se narodil roku 1902 v řecké Soluni a po první světové válce byl v rámci etnického transferu mezi poválečným Řeckem a nově založenou Tureckou republikou odstěhován do Turecka. Tam ale dlouho nepobyl, protože se vydal na studie do Moskvy, odkud se vrátil jako přesvědčený komunista. Jeho aktivismus mu po návratu do Turecka vynesl více než desetileté věznění. Po propuštění roku 1950 emigroval do východního bloku, kde žil na několika místech v SSSR, Československu a Polsku (obdržel polské občanství). Během svého pobytu v Československu (žil v dobříšském zámku spisovatelů) vytvořil náměty ke třem televizním inscenacím a scénář k filmu Václava Kršky Legenda o lásce (1956). Slavná inscenace jeho satirické hry Byl Filip Filípek nebo nebyl? (1956, jíž se Hikmet zařadil do čela chruščovovských satiriků, vysmívajících se totalitním rysům socialistického zřízení) v úpravě Jana Wericha otevírala slavnou éru Werichova ředitelování v Divadle Satiry, pozdějším ABC. Zemřel roku 1963 v moskevském exilu.
Orhan Veli (1914–1950) byl turecký básník, překladatel, satirik a literární teoretik považovaný za zakladatele moderní turecké poezie. Je pohřben na „tureckém Slavíně“, v istanbulské čtvrti Rumelihisarı (v překladu „Římská pevnost“).
Jiří Taufer (1911–1986) byl český básník a překladatel (rusista a turkista). S Hikmetem se názorově rozešli už ve druhé polovině padesátých let, kdy se Taufer postavil na stranu neostalinismu.