Počteníčko: Snění o zlomené zápalce
Nadčasová úvaha básníka, hudebníka a esejisty Jana Štolby o tom, jak hledat východisko z krize.
Kdysi mi jeden známý ukázal geometrickou hříčku: nakreslil tři body, dva z nich souměrně a uměřeně pod sebou, zato třetí excentricky kamsi dolů a na okraj papíru. „Teď je spoj tak, abys dostal pravoúhlý trojúhelník,“ ukázal na body, jejich propojení však už od pohledu tvořilo jen špičatý a zároveň tupě rozpláclý paúhelník. Nevymyslel jsem nic. Od té doby uplynula dlouhá doba, změnil se režim, rozpadl se stát, známý ještě dávno před tím stačil emigrovat…
Dnešní svobodné zřízení během několika let chválabohu trochu zastaralo, a tím pádem i zpřirozenělo. Kotrmelce, aféry a „specifika“ ztrácejí den ode dne na vyšinutosti a stávají se běžnou kulisou každodenního životního divadla. A přece se často zdá, jako by se v mnoha věcech obecných tiše zabydlela zvláštní ztuhlost, mnoho veřejných záležitostí z neznámých důvodů drží ten nepříjemný, ostnatě tupý tvar, jejž nelze z žádné strany pořádně uchopit. I když zůstaneme jen u takzvané „kultury“, z uváznutí nevybředneme: ustavičná krize (smyslu, hodnot, ducha, myšlení, zkrátka čeho jen vzpomenete) se zdá být už docela přirozeným stavem. „Krize identity“ se stala docela životaschopnou a elegantní identitou sama o sobě. Intelektuálové si lámou vazy na pojmech zdánlivě tak jasných, jako jsou pravda anebo příběh, a mají poslední dobou chronické potíže s pouhým určením, kdo vlastně jsou oni sami. Do toho jako těla mrtvých vorvaňů vyplouvají na povrch konkrétní vleklé lapálie: Národní divadlo, Národní knihovna, Národní galerie, národní pravopis… Národní břemeno zdá se být k neuvlečení! A to raději ani nemluvím o nejpodstatnější vrstvě národní kultury, totiž o ekologickém stavu těla i ducha této země. Očekávaná polistopadová náprava se v ekologii nekoná, to je čím dál tím jasnější. Asi to přece jenom – ruku v ruce s ostatními národy světa – dotáhneme až k nějaké té válce, zemětřesení či podobné kalamitě, která nás teprve donutí jednat. To, co tu uvádím, prosím, neberte jako škarohlídství; zkouším jen vyjádřit pocit, jako by našemu nahlížení a zdolávání problémů něco důležitého a přitom jednoduchého scházelo, něco, co už je skoro na dosah – a přece to nemůžeme nahmatat.
Řešení úlohy s třemi body bylo prosté: známý mi vzal tužku z ruky a spojil dva body, umístěné spořádaně nad sebou. Potom však čáru nečekaně protáhl za dolní bod směrem do volného prostoru – a náhle tu vzniklo rameno, o něž se v pravém úhlu mohla pohodlně opřít přímka, vedená z bohémského bodu číslo tři. Doplněno přeponou byl z toho kýžený pravoúhlý trojúhelník. „Zadání přece nikde neříkalo, že spojnice bodů musí v nich i končit!“ podíval se na mě známý vítězoslavně. Pak vytáhl z krabičky tři zápalky, hodil je přede mne na stůl a řekl: „Sestav z nich obdélník!“
Když se dennodenně prodírám podivnou společenskou nedohmatavostí, neustále napovídající, že z mého optimismu se nejspíš vyklube naivita, zatímco pesimismus bude potvrzen jako solidní realismus, vždy těsně předtím, než úlevně podlehnu smíru s hlemýždím stavem věcí, bleskne mi hlavou pokušení: A co když je to zas jen takový chyták? Co když všechny úlohy jsou takhle skrytě jednoduché? Proč mě nenapadne jednu zápalku zkrátka PŘELOMIT vejpůl a přiložit je k těm dvěma v prohnaně nenápadný obdélníček. Nač ta přehnaná úcta k platónsky nenalomitelné ideji „zápalky“?
Na mistrovu výzvu, aby pojmenoval džbán, zenový žák vstal a nádobu bez slova rozkopl. Náš džbán je už dávno rozbitý, dávno pojmenovaný jindy a jinak, a zatím my se tu snažíme rozkopnuté nádobě přijít na jméno lopotným slepováním hromady střepů zpět do počáteční podoby. Ani dost málo neumíme kopnout, aby v tom namísto agrese, pýchy a pohrdání byla překvapivá a provokativní úcta k původnímu tvaru – a také radost z prudce nalezeného JMÉNA.
Málem to na okamžik vypadalo, že stačí lehce zvýšit tlak mezi prsty, zápalka praskne a věci vklouznou do svého tempa a na svá místa. Ale žádný strach, tu radost vám ani sobě neudělám. Známý mne svými chytáky nenaučil jejich řešení nalézat, odhalil jen podivuhodné rysy toho řešení: nečekanou, výbušnou prostotu a hlavně těsnou blízkost kdesi tady v prostoru kolem nás. Někdy tu skrytě dýchá jedině správný, tajuplně snadný tah hry.
Zkusmo tedy prodloužím přímku skrz bod, jenž se bohorovně tváří, že za něj nelze: co když už pouhé snění o přelomené zápalce proměňuje naše lopotné zadání v příběh s břitkou pointou?
Literární noviny 21/1994