Dvakrát na téma Východ
Dvě poznámky přímo či nepřímo související s návštěvou prezidenta ČLR v České republice.
Kompenzace a frustrace – dvě hlavní osy našeho vztahu k Východu
Veronika Sušová-Salminen
Myslím, že my Češi (a tady generalizuji, za což se omlouvám) máme problematický vztah k tomu, co se dá zase obecně nazvat „Východ“. Je to celkem pochopitelné, a to ze dvou důvodů, které zároveň ukazují na fakt, že ve většině případů nejde o postoj opravdu protestní, emancipační a protisystémový.
Historicky jsme byli a jsme spíš (semi)periferní národ, někde na pomezí Západu a Východu v Evropě. Z toho plyne ambivalentní (ani to, ale ani to) identita a imitační postoje k centru, které ale doplňuje frustrace z toho, že centrem – tím autentickým Západem nikdy být nedokážeme. A Západ nás tak nechápe a nebere. Vztah k Východu je tím pádem kompenzační a odsud plyne hyperkritický postoj k jeho odlišnostem, který fakticky ustavuje (konstituuje) naši nejistou přináležitost k Západu (atlantické Evropě).
Na druhém místě je asi zdrojem našeho vztahu k Východu skutečnost, že jsme nesamozřejmý „malý národ“ ve smyslu, který tomu pojmu dal Miroslav Hroch – národ, který je součástí moderních mezinárodních vztahů relativně krátkou dobu a velmi nekontinuálně, a to často jako „předmět velmocenské hry sil“.
Právě Východ se stává politicky neautentickým terčem kritiky velmocí a imperialismu (a nyní dokonce kapitalismu v jeho čínské verzi, postavené za investice západních multinacionálů). Je to falešná emancipace, která kulhá na jednu nohu, protože pracuje v režimu pokrytectví a zakořeněné nekritické (absentující kritiku) víry v Západ. Na východní velmoci se tak často přenáší všechen ten strach a nejistota našeho ne moc úspěšného pobytu v prostoru mezinárodních vztahů a všechna ta ambivalentnost naší identity.
A naopak, v případě zvýšené frustrace z toho, že Západem být nedovedeme/nemůžeme, dochází k upotřebení Východu jako slabšího protipólu Západu, abychom zjistili, že i ve vztahu k němu máme ambivalentní identitu. Kompenzace (negativně) a frustrace (pozitivně) jsou tak asi hlavní dvě osy českého vztahu k Východu.
Heslo (nejen) pro Čínu
Jiří Guth
Můj vztah k Číně se podobá fascinaci, přičemž jsem nikdy neměl potřebu nad touto svou fascinací uvažovat. Aktuální návštěva čínského prezidenta v České republice je ale sdostatek výjimečnou událostí, abych své mlčení prolomil.
Z dětství v době sovětsko-československých a sovětsko-čínských konfliktůmi utkvělo lidové heslo „Sovětský svaz hrůza jímá, za námi jde rudá Čína“, které vzniklo jako ironická variace (významu „časy se mění“) na oficiální heslo 50. let. To ovšem začínalo „Ameriku hrůza jímá…“. Jako pilný čtenář časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí jsem v těch časech získal jistě ne úplnou, ale přeci jen nadprůměrnou představu o kulturní revoluci i o dalších součástech moderních dějin Číny. Má tehdejší fascinace byla ovšem založena zejména na relativně nejsilnější kontinuitě od starověké říše do současnosti. Když jsem to srovnal třeba s takovou Mezopotámií…
Potom se ve mně ve vztahu k Číně nedělo nic výjimečného přibližně do roku 2001, kdy se můj učitel a kamarád Stanislav Komárek vrátil z návštěvy Číny, vlastně ze studijní cesty po Číně doslova ohromen. Pozorně jsem studoval jeho dojmy, zážitky, inspirace, zkušenosti, úvahy a prognózy, na několika přednáškách či seminářích jim i naslouchal osobně. Výsledkem je můj současný vztah popsaný hned v první větě. Je to však fascinace, která nepřehlíží spoustu chyb, problémů a průšvihů. Má fascinace mi ale brání to vše dohromady charakterizovat jako zločiny, i když vím, že i zločiny má současný čínský režim na svědomí.
Ano, kdyby Si Ťin-pching do mé vlasti nikdy nepřijel, nebyl bych z toho nijak smutný, nicméně jsem rád, že přijíždí. Už jen kvůli pozornosti, kterou si současná Čína po mém soudu plně zaslouží. Věřím, že i díky všem těm současným zhuštěným diskusím a přemýšlení o Číně jako společnost lépe porozumíme současnému světu.
Nicméně: V (pražské) kavárně (a to dokonce i v lumpenkavárně) se sluší Čínu především kritizovat. Inu, proč ne. Ale jak, abych s tím mohl souznít? Kdosi (spěchám přiznat, že to heslo není z mé hlavy) přišel s tím, že bychom měli čínskému prezidentovi k přečtení předložit heslo „To jste komunisté?“. Takové heslo-výčitka by se mi na transparentu ve vítacím špalíru na Evropské třídě v Praze tuze líbilo. Protože se ale příjezdu pana prezidenta zřejmě nebudu moci zúčastnit, napadlo mě, že bych heslo mohl dát na facebook. Kdybych tam nicméně vyvěsil jen je, diskuse pod ním by se nejspíš svezla k mému velmi nejednoznačnému a komplikovanému vztahu ke komunistickým ideálům (a k jen o málo jednoduššímu vztahu ke komunistické praxi…), což je ale téma, o němž na sociální síti diskutovat nechci, protože se hodí spíše do poslucháren filosofie a politologie (kam po čtvrt století kompenzační jednobarevnosti v podobě nestranného rozebírání tohoto fenoménu pomalu přichází).
Nakonec volím heslo jiné. Výzvu či prosbu, kterou sice mohu adresovat i hlavám mnoha jiných států, v případě Číny má ale zvláštní půvab díky zeměpisnému sousedství zmíněného státu i sympatickému nepoměru jeho velikosti s Čínou co do rozlohy i co do počtu obyvatel:
„Nestyďte se poučit se v Bhútánu, pane prezidente!“
Bhútán je totiž vedle komunity pensylvánských Amišů jediným větším lidským společenstvím, participujícím na naší civilizaci, které podle dostupných informací žije opravdu dlouhodobě udržitelně. Určujícími rysy jeho společnosti jsou praktická decentralizace, participace, skromnost, úcta k přírodě, odolnost proti neofilii, naprostá absence „západní“ fascinace rychlostí, mírumilovnost až pacifismus a nahrazení hrubého domácího produktu ukazateli jemného národního štěstí. Je docela možné, že společné kulturní základy obou zemí by v tomto případě mohly být pro Čínu inspirací. Za zkoušku by to stálo. I v zájmu nás, zbytku světa…