Hostina kanibalů
Jarní milostná báseň Konstantina Biebla.
Nezapomenu nikdy na první kanibalskou hostinu
to bylo v horkém létě
vyšel jsem na chodbu měli jsme latinu
už nevím sám jak jsem se octl ve školním kabinetě
sám s holokrkým supem a naježenými zvířaty
jež vycenila svůj bílý chrup nad kvintánkou Elou
umřela v mojí náruči tiše vzlykajíc
opřena zády o mapu Asie
až do dna jsem vyjed její živůtek rozpjatý
snědl jsem ji celou
zanechav na místě zločinu jenom rozsypané korálky
a na zemi zlomený hřebínek
Ostatně všichni milenci jsou lidojedi
zeptejte se na policejním úřadě
dají vám nahlédnout do černé kroniky
zhrozíte se kolik mladých lidí snědlo se do roka
z nešťastné lásky
Z knihy Nový Ikaros (1929).