Samota
Polský spisovatel Hubert Klimko-Dobrzaniecki (nar. 1967) se po řadě životních peripetií usadil ve Vídni a jeho próza nazvaná Samota se odehrává v tomto městě proslulém parky a kavárnami, které si jako metropole Austria Felix tradičně dokázalo zvraty světových dějin chytře udržet od těla - ale na nápor globalizace už je krátké. Hlavním hrdinou a vypravěčem je Bruno Stressmeyer (také toto jméno je symbolické: stres je modlou naší doby, kdo není ve stresu, nepatří mezi nás), vídeňský měšťan a nerudný starý mládenec. Ač bydlí v nóbl čtvrti a díky dědictví nemusí pracovat, je typický outsider: světu okolo sebe přestává rozumět a kontakty s ním omezuje na minimum. Nesnáší totiž všechny ty hlučné a přičmoudlé přistěhovalce, kteří zaplavili jeho rodnou Vídeň, nesnáší vegetariány, pejskaře, homosexuály, ekologické aktivisty, pseudointelektuály, svého bratra, který konvertoval k judaismu, a tak dále a tak dále.
Bruno může svou posedlostí pořádkem a hygienou připomenout našeho pana Kopfrkingla. Postrádá naštěstí jeho pracovitost a důslednost, také nežije v režimu, který by jeho sklonů dokázal využít, takže destrukci obrací proti sobě. Je v něm stále cosi z biedermaierovské záliby v klidu, soukromí a pohodlí, která však v neadekvátních poměrech zdegenerovala ve vulgární misantropii. Jeho hovory jsou plné nostalgie po rakouském impériu, které přinášelo nevděčným pronárodům světlo civilizace - a nyní mu Balkán vrací úder. Místy nás mohou i pobavit Brunovy glosy na adresu mazaných taxikářů a ještě mazanějších obchodníků s uměním - a vůbec všech výtečníků, kterým se v pařeništi anonymního velkoměsta náramně daří. Odhaluje pokrytectví liberálního establishmentu, jako je móda fairtradového oblečení: "Díry vypálily indické prstíky na příkaz nějakého bohatého Angličana, majitele oděvní továrny, který na cedulkách tiskne lživou informaci, že je to produkt fair trade. Ve skutečnosti fair trade spočívá v tom, že to pro něj vyrobili za pár šupů a on to slaďoušovi prodal za sto eur. Všechno je fair, Inda zneužili, protože je to fair, nezneužitý Ind by ztloustl a začal diskutovat, používal by mozek, a to není jen nefér, ale také nebezpečné, protože co by se stalo, kdyby se k nám miliarda lidí začala chovat unfair, tedy myslet. Továrna na trička by byla jen malou kapkou v moři ve srovnání se sjednocením dalších kapek, a my přece po žádné další revoluci netoužíme, nebo snad ano?"
Těžko říci, proč současní spisovatelé tak rádi činí vypravěči svých knih osoby naprosto nesnesitelné, zda tím vyjadřují svůj osobní pocit z okolního světa nebo jen neschopnost napsat sympatickou postavu. Sáhodlouhý monolog sebestředného hlupáka však začne nudit, pokud mu chybí výraznější příběh nebo alespoň postava protihráče, je to jen neustálé vršení lamentací, které vše posouvají do karikatury. Samota tak působí spíše jako stylistické cvičení než plnokrevný literární text.
Přesto její čtení stojí za to; pro úvahy, které vzbuzuje. O dosavadních elitách, ztrácejících v hektickém a agresivním světě půdu pod nohama: kapitalismus se rozpadá, protože hodil přes palubu středostavovské hodnoty, které ho dvě stě let držely pohromadě. O tom, proč je život na blahobytném Západě stále více frustrující a proč se "slušní lidé" začínají zcela otevřeně hlásit k rasismu a vládě tvrdé ruky. O vztazích mezi lidmi, ovládaných nedůvěrou, odtažitostí a chladnou účelovostí (zejména sexuální scény v této knize zarážejí svým neosobním tónem). Díváme-li se totiž na ostatní lidi jako na věci, nemohou v této konkurenci vyhrát: věci už dokážeme vyrobit pohlednější, zábavnější a spolehlivější, než jsme my sami. A na to, co nás jako lidi definuje, jako bychom už naprosto zapomněli.
Hubert Klimko-Dobrzaniecki: Samota. Přeložila Lucie Zakopalová. Větrné mlýny, Brno 2015, 136 stran.