Třikrát v opozici vůči českým masmédiím
Autorova krátká zamyšlení na téma exodu iráckých křesťanů, integrace českých Romů a smysluplnosti školské inkluze.
Iráčtí křesťané 10. let 21. století jako Židé 30. let 20. století
Případ ukazuje, jak neumíme odlišovat podstatné a nedůležité. Dva tucty uprchlíků, kteří se rozhodli nezůstat a odjet, plní už druhý týden stránky novin, otvíráky zpravodajských relací rozhlasů a televizí, jakož i twitter ministra Chovance. Všechno špatně, program okamžitě zastavit a už nikdy nikoho nepřijímat, protože dva tucty lidí se nezachovaly podle předpisů! Pětadvacet lidí, to je počet, který v loňském vrcholícím přílivu uprchlíků prošel do Německa zhruba každých dvacet vteřin. To, že jsme se za pětadvacet let nenaučili kvalitně a poctivě řídit vlastní stát, není pro naše masmédia téma, to přece není důležité; ale dva tucty iráckých křesťanů, kterým se u nás nelíbí, to je panečku téma!
Když prchám před válkou, přece vezmu zavděk první zemí, která mně dá azyl, mudruje u televize našinec, který toho jistě zažil hodně. Jenomže rozhodnutí opustit vlastní zemi a domov – to je to největší a nejtěžší rozhodnutí v životě. Jak velké je nebezpečí, které mně hrozí doma? Nemám zůstat. Někdo zůstane a přežije, někdo zůstane a nepřežije. Jak strastiplná bude cesta? Co mě čeká v cíli, nejdu z bláta do louže? Chci uprchnout před nebezpečím, ale současně chci nastartovat nový, hodnotný život – kde budu mít největší šanci, že se mi to podaří?
Když prchali Židé z nacistického Německa a jeho satelitů, kde jim smrt hrozila prakticky se stoprocentní jistotou, prchali „z“, ale také prchali „do“. Z první bezpečné země často pokračovali dál, tam, kde mohli začít nový a dobrý život. Stejně se chovali i Češi utíkající „za kopečky“: první bezpečná země byla jen první zastávka, oddech, úleva, a pokračovalo se dál.
Pokud iráčtí uprchlíci nechtěli zůstat u nás a chtěli jít do Německa (zdůrazněme: jen část z nich, a ta menší), je to důkaz jejich ulhanosti a proradnosti, nebo spíš nedobré vysvědčení pro nás? Pokud si nechali udělat výcuc z českých médií a dočetli se něco o masokostní moučce, že „koncentráky budou, přátelé“, o výrocích vicepremiéra, že „nemůžeme přijmout ani jednoho“ – zůstávali byste v takové zemi? A samozřejmě tam mohou být i jiné důvody: Německo je v podpoře integrace štědřejší a vlídnější, a velmi pravděpodobně tam již jsou komunity dalších iráckých křesťanů, které pomohou první roky pobytu nováčkům usnadnit.
Dezintegrace versus integrace Romů
Nadace Dekáda romské integrace, jejímiž členy je 11 evropských zemí s největší romskou populací, přinesla ve své zprávě důležitá data o českých Romech, která v médiích zapadla (krátký článek přineslo jen iDnes.cz, ostatní média zprávu ignorovala, proč asi?):
- Nezaměstnanost českých Romů je 27 % (celková populace 6 %). Před 10 lety to bylo 45 %, tedy výrazné zlepšení.
- Základní školu jich dokončuje 83 % (celková populace: 93%).
- Vysokou školu absolvuje 14 % (celková populace: 19 %).
- Dlouhodobá nezaměstnanost Romů je 12 % (celková populace 3 %).
- Průměrný příjem Romů je 15.600 Kč, průměr celé české populace 25.400 Kč.
ČR je v dlouhém dokumentu na straně 42, sledovaných faktorů je mnohem více. Romové jsou na tom v porovnání s celkovou populací ve všech faktorech hůře a znatelně horší parametry jsou u žen než u mužů. Nezapomeňme však na to, že Romové žijí nesrovnatelně častěji nežli zbytek populace ve vyloučených lokalitách, kde je násobně horší přístup k pracovním místům, mají nižší vzdělání, a tím i kvalifikaci.
Poměrně slušná zaměstnanost Romů vyvrací typický a rozšířený mýtus o Romech jako o nepracujících příživnících (pro 85 % Čechů jsou Romové „líní“, viz průzkum AV ČR), jako o „národu, který nikdy nepracoval a nikdy pracovat nebude“. Zejména důležitý je údaj o dlouhodobé nezaměstnanosti, kde je vidět, že Romové zaostávají za zbytkem populace jen o 9 %, což znamená, že pracovat chtějí, byť i vzhledem ke kvalifikaci jsou pro ně typicky k mání sezónní a stavební práce.
Tytéž děti v „běžné“ a „zvláštní“ škole
Nejsem pedagog a žádný odborník na inkluzi, nicméně vedl jsem o tom rozhovor se svojí maminkou, která příští rok oslaví devadesátiny a má za sebou šedesát let učení a doučování (což je samo o sobě na hranici mého chápání), z čehož strávila patnáct roků učením na zvláštní škole, takže to zná z obou stran. Její názor na tento problém s dovolením přetlumočím:
Když jsou v běžné třídě jedno dvě „pomalá“ děcka, učitel to zvládne. Má na ně trochu nižší nároky, ale třída postupuje společně a ta „pozadu“ to „dohoní“ už tím, že se stýkají s těmi „vepředu“. I co se týká socializace. Ze školy pak vycházejí sice s menším penzem znalostí, ale jako běžní lidé. Když se ale ta „pomalá“ děcka dají do zvláštní školy, jenom se pohorší, protože nemají žádné vzory.
Ač, opakuji, že nejsem na vzdělávání odborník, věřím, že se to dá tak jednoduše zformulovat.