Litanie
Fejeton-báseň k 72. výročí likvidace rodinného tábora v Osvětimi.
Žebráku Weissi, který jsi mě vždycky štval svým natahováním rukou na schodech chrámu,
vrať se!
Manželko Sylvie, kterou jsem poslední léta nesnášel a podváděl ji se svou sekretářkou,
vrať se!
Dcero Rozálie, kterou jsem vydědil, protože si vzala toho darebáka Berku,
vrať se!
Rapaporte, ty lumpe, kterej jsi mě tolikrát obehrál v kartách
(teďka už vím, že falešně),
vrať se!
Domovníku Vráno, který jsi na mě nadával, že jsem smradlavej žid, ale když jsem měl jít do transportu, schoval jsi mě,
vrať se!
Vránova ženo a děti, které jste kvůli mně skončily v Kobylisích,
vraťte se!
Petře Bláho, kterej jsi v mým obchodě kdysi založil odbory a sebrali tě dva měsíce po mně,
vrať se!
Stoličko v kuchyni, kterou jsem chtěl celý život vyhodit, protožes mi překážela, když jsem se večer vracel z vinárny,
vrať se!
Služko Žofie, kterás mě v opilosti svlíkala a ukládala do postele a které jsem za to na mzdě nepřidal a už nepřidám,
vrať se!
Rabíne Citrone, jehož syna jsem živil na studiích
(toho jsem ti vždycky záviděl…),
vrať se!
(Požehaný buď, Bože, že jsi si rabínova nemocného syna vzal k sobě už před válkou!)
Ty naše útulná světnice v Terezíně, ve který leželo jen dvacet lidí a někdy se i zpívalo,
vrať se!
Nafoukanej Steine z Ghettowache, ty všiváku, kterej jsi mě před náckama dvakrát přetáh holí,
vrať se!
Kýble plnej vody, do kterýho ve vagóně slintal kdejakej dědek a ze kterýho to na nás v tý zimě stříkalo,
vrať se!
Studenej vzduchu se sněhovýma vločkama, ve kterejch se blejskaly hvězdy, i když na ně seshora padal popel,
vrať se!
Můj synu Josefe, kterýho jsem proklel, když odešel do Španělska,
vrať se,
ale jestli se ti podařilo utéct, proboha tě prosím, zůstaň tam, kde jsi.
Vzpomínám, jak se mi nechtělo chovat tě na kolenou,
protože jsem podezříval tvou matku, že nejsi můj.
Vzpomínám, jak jsem nechtěl, abys chodil na vojenskou školu,
protože jsem chtěl, abys převzal obchod.
Vzpomínám, jak jsem odmítl jet na tvou důstojnickou přísahu,
jak jsem oplakal tvou svatbu na radnici,
jaká slova jsem řekl rabínovi, když chtěl, abych se s tebou smířil.
Žehnám ti, žehnám ti, žehnám ti třikrát, tak jako Abrahám Izákovi,
a propouštím tě:
Jsi poslední z rodu, na něhož vkládáme břímě nejtěžší:
aby za nás žil…