Korupce
Přestože je korupce v tuzemsku jedním z výrazných průvodních jevů polistopadového vývoje, po teoretické stránce jí doposud nebyla věnována příliš intenzívní pozornost. Kniha Korupce v komunistickém režimu a v průběhu postkomunistické transformace je uceleným příspěvkem k této problematice.
Kniha Vladimíra Naxery je výsledkem několikaletého výzkumu korupčních jevů a snaží se nejen teoreticky vymezit pojem korupce, ale také pátrat po jejích příčinách a porovnat formy její existence ve dvou odlišných prostředích – v prostředí nedemokratického socialismu a v demokratickém prostředí, které se konstituovalo po roce 1989.
Autor píše v úvodu knihy: „Korupci můžeme chápat jako zneužití veřejného postavení pro vlastní obohacení. Tato snad nejčastěji uváděná definice i přes svoji stručnost ukazuje, že pod pojmem ,korupce‘ je třeba vnímat mnohem více různých jevů než jen prosté úplatkářství.“ – Každý z použitých pojmů – korupce, veřejné postavení, zneužití – je podroben důkladné analýze a vymezení. Stejně tak bylo pro autora důležité diskutovat o parametrech prostředí (strukturálních předpokladech) – komunistického a postkomunistického –, v němž se korupční jednání vyskytuje, a prozkoumat, do jaké míry ovlivnilo dědictví předlistopadového režimu průběh porevoluční transformace (například privatizaci) a jaké nové příležitosti založilo. Práce ústí v rozbor možných faktorů, které limitují boj proti korupci, a v popis následků korupčního jednání v obou odlišných politických systémech. Otázku protikorupční strategie a jejích nástrojů však ponechává stranou, protože to je natolik rozsáhlé téma, že by vyžadovalo další monografii.
Laickému čtenáři nekorupčního založení asi nebude znít příliš příjemně předpoklad, že možnost úplného potření korupce je utopií, protože korupce je „odedávna součástí společností, které se liší různým sociálním, kulturním a historickým kontextem“. A to přesto, že její dopady na společnost jako celek jsou negativní – jak v rovině politické, tak ekonomické. V demokratické společnosti například podrývá korupce důvěru občanů v politický systém, v jeho transparentnost a snižuje legitimitu jeho představitelů. Sympatické na autorovi je jeho přesvědčení, že korupci nepovažuje za pouhé individuální selhání jednotlivců (jak se nám snaží opakovaně namlouvat idealističtí apologetové toho či onoho politického sytému), ale za jev umožněný a v některých případech rozvíjený a podporovaný institucionální strukturou (ať již formální či neformální). Institucím je přisuzován značný vliv na kulturu společnosti, byť ne absolutní – jsou přinejmenším rovnocenným partnerem v dialogu s veřejností. Tento přístup se nazývá neoinstitucionální a jeho povaha je strukturalistická, což znamená, že nehodnotí jen jednání jednotlivců vytržené z kontextu, ale snaží se zachytit i jeho systémovou podstatu.
Jak měřit korupci?
Tato otázka je klíčová, protože co nemůžeme „měřit“, kvantifikovat, s tím je těžké pracovat a argumentovat. V případě korupce se jako první nabízejí „tvrdá“ data: ekonomický objem korupčního jednání, počet případů. Tento typ dat je v reprezentativním měřítku téměř nemožné získat, protože nelze dlouhodobě a do hloubky sledovat jednání každého úřadu. Ve skutečnosti naprostá většina případů korupce není nikdy odhalena. Na míru korupce lze do určitých mezí usuzovat ze statistiky počtu vyšetřování a odsouzení za korupci, ale i zde vstupují do hry další faktory (stav soudnictví, ochota a možnosti policie korupci vyšetřovat, atd.). Další komplikací je, že mnohé korupční jednání nemá přímou finanční povahu, ale přináší nepřímý zisk.
„Měkká“ data vycházejí například ze zkoumání, jak populace vnímá korupci. I když je tento typ průzkumů (Corruption Perceptions Index) ovlivněn subjektivními faktory a lze z něj těžko vyvozovat nějaké objektivní parametry, má důležitou vypovídací hodnotu – svědčí o tom, jak ke korupci přistupuje společnost. A to je závažný poznatek.
Naxera upozorňuje na to, že se tento typ dat zneužívá k sestavování srovnávacích žebříčků pro míru korupce v různých zemích. Jak bylo řečeno, vnímání korupce nesvědčí o jejím reálném rozsahu, ale především o „duchu“ společnosti. Jeden z nejdůležitějších autorových postřehů je, že korupci lze popisovat a zkoumat jen v kontextu daného prostředí a víceméně jakákoli komparace je nesmyslná. Nelze nijak přímo porovnávat (kvantifikovat) korupci předlistopadovou a polistopadovou (každý systém má jiný institucionální a hodnotový rámec), stejně jako korupci v různých zemích ve stejné době. V daných zemích se však lze pokusit alespoň o nějaký typ kvantifikace, o popis forem korupčního jednání, o rozbor strukturálních (systémových) příčin takového jednání a zachycení a interpretaci jeho konkrétních důsledků.
Naxerova práce otevírá celou řadu témat, jež je nutno analyzovat – hned zkraje například: Jak se vyrovnat s komunistickým režimem z hlediska jeho vzniku a hodnotového rámce, na němž byl postaven? A jak pojmout potom postkomunismus? Jednoduchá řešení vycházející z černobílého vidění světa, k nimž sklouzávají velmi často například publicisté a podvědomě z nich vycházejí i mnozí teoretici, neumožňují pochopit hlubší povahu dějů ani společenské struktury. Komunismus (tento pojem je v knize dle mého názoru příliš velkým terminologickým zjednodušením, ale chápu jeho použití z hlediska účelnosti – především vzhledem k odlišení fáze postkomunismu) nebyl zcela jistě pouhou negací předchozího společenského zřízení, stejně jako polistopadový postkomunismus není pouhým popřením předchozího režimu, jakkoli se mnozí takto snaží vůči němu vymezovat.
Náměty pro vlastní přemýšlení a uvědomění
Není možné zde na omezeném prostoru podat přehled veškeré látky, která je v Naxerově knize analyzována. Ale pro člověka, který žije zde a nyní, je nesporně důležité zamyslet se nad autorovým důkladným rozborem jednání, které lze za korupční považovat, a současně nad normami, jež na ně uplatňujeme. Mám tu na mysli jevy, jako je klientelismus (člověk v mocenské pozici vychází vstříc „klientovi“ za určitou protislužbu), lobbing a především takzvanou stranickou patronáž. Zvláště poslední pojem je velmi široký a postihuje mnoho typů jednání – od „porcování medvěda“ (přesměrovávání toku veřejných zdrojů do politicky spřízněného prostředí) po politicky ovlivňované obsazování postů v jiných arénách než v politických (například místa v dozorčích radách).
Důležitým tématem je vztah korupce a elit v postkomunistickém systému, dále jaký je v něm stav a vliv občanské společnosti, která patří v rozvinutých zemích v případě korupce k důležitým brzdícím faktorům. Naxera jde do detailů v rozboru korupčních praktik v období privatizace a stejně tak v analýze forem stranické patronáže v období pozdějším. Na příkladu České republiky, která je čtenáři důvěrně známá, tak vyvstávají a logicky se propojují jevy a mechanismy, kterých si běžně často ani nevšimneme a nebo je bereme bez hlubšího uvědomění jako součást našeho každodenního života.
Tato kniha by mohla významně napomoci tomu, abychom žili jako občané vědomější život a podporovali takovou politiku, která omezí negativní důsledky jednoho nezničitelného fenoménu.
Vladimír Naxera: Korupce v komunistickém režimu a v průběhu postkomunistické transformace. Studie korupčních, klientelistických a patronážních jevů z prostředí Československa / České republiky. Nakladatelství Doplněk, Brno 2015, 244 stran.